ECLI:CZ:US:2009:1.US.741.09.1
sp. zn. I. ÚS 741/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 18, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2008, čj. 11 Co 138/2008 - 60, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2008, čj. 26 Cdo 4550/2008 - 78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž usnesením Městského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 1. 2008, čj. 11 C 452/2003 - 43, jímž bylo zastaveno řízení proti žalované Š. R. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že na své bývalé manželce Š. R. požadoval zaplacení dlužného nájemného a nákladů spojených s užíváním bytu, nejprve ve výši 54.157,- Kč (žalobou ze dne 6. 5. 2004) a následně podal další žalobu na 21.256,- Kč. V souvislosti se sporem o vypořádání zaniklého SJM mezi účastníky Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 12. 1. 2007 řízení v obou věcech (sp. zn. 11 C 298/2004 a sp. zn. 11 C 452/2003) přerušil podle §110 OSŘ na dobu tří měsíců. Usnesení o přerušení řízení ani protokol o jednání nebyly soudem vyhotoveny.
Dne 6. 2. 2008 obdržel právní zástupce stěžovatele usnesení obvodního soudu, čj. 11 C 452/2003 - 43 a čj. 11 C 298/2004 - 19 , jimiž soud obě řízení zastavil. Proti těmto usnesením podal stěžovatel návrh na prominutí zmeškání lhůty, návrh na pokračování v řízení a zároveň odvolání. Vycházel z toho, že lhůta tří měsíců byla soudem poskytnuta k uzavření mimosoudní dohody ve věci o vypořádání zaniklého SJM s tím, že pokud tak nebude učiněno, bude soud v řízení dále pokračovat i bez návrhu účastníků. Došlo tedy k nedorozumění, kdy obvodní soud měl na mysli přerušení řízení podle §110 OSŘ, zatímco stěžovatel se domníval, že soud poskytl účastníkům lhůtu k mimosoudní dohodě. O návrzích stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty obvodní soud rozhodl shodně v obou věcech tak, že zmeškání lhůty neprominul.
O odvoláních stěžovatele proti usnesením o zastavení řízení rozhodl Městský soud, jako soud odvolací; ve věci sp. zn. 11 C 298/2004, usnesením ze dne 17. 4. 2008, pod čj. 15 Co 133/2008 - 32, tak, že změnil usnesení obvodního soudu v tom, že se řízení nezastavuje. Vyšel ze zjištění, že z protokolu o jednání nevyplývá, že by účastníci byli poučeni podle §110 a §111 OSŘ a dále že odkaz na §110 je nesprávný, neboť takto časově omezenému přerušení řízení neodpovídá institut přerušení řízení podle §110 OSŘ.
Ve věci sp. zn. 11 C 452/2003 odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 23. 5. 2008, čj. 11 Co 138/2008 - 60, zcela odlišně - usnesení obvodního soudu potvrdil. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, protože nebylo přípustné.
Stěžovatel uvedl, že neexistuje žádný právní důvod k tomu, aby byla stejným soudem, ve stejných věcech, vydána dvě rozdílná procesní rozhodnutí.. Odvolací soud musí dostát požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty. Pokud se bude chtít odchýlit od své rozhodovací praxe, musí tento odchylný postup náležitě odůvodnit, což se v dané věci nestalo. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2070/07.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Městský soud v Praze v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení. Nejvyšší soud poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 325/99, kde je vysloven názor, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a že usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy.
Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se domáhal po své bývalé manželce zaplacení dlužného nájemného. Současně mezi nimi probíhalo i jednání o vypořádání SJM. Obě strany se opakovaně v průběhu řízení snažily o mimosoudní řešení a na jednání dne 12. 1. 2007 shodně navrhly přerušení řízení na dobu tří měsíců, s ohledem na probíhající řízení o vypořádání jejich SJM a možnost uzavření dohody i v této věci. Proto bylo usnesením obvodního soudu, ze dne 12. 1. 2007, řízení podle §110 OSŘ přerušeno na tři měsíce, přičemž jeho právní moc nastala dne 12. 1. 2007. Vzhledem k tomu, že do jednoho roku návrh na pokračování řízení nebyl podán, bylo řízení zastaveno podle §111 OSŘ.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu potvrdil. Své usnesení odůvodnil tím, že podle obsahu spisu bylo dne 12. 1. 2007 nařízeno ve věci jednání, jehož se zúčastnili oba účastníci i jejich právní zástupci. V závěru jednání oba, prostřednictvím svých zástupců, shodně navrhli, aby řízení bylo přerušeno na dobu tří měsíců podle §110 OSŘ s tím, že by žaloba mohla být vzata zpět či uzavřen smír. Poté obvodní soud vyhlásil usnesení, jímž řízení přerušil podle §110 OSŘ, a účastníci výslovně prohlásili, že nežádají písemné vyhotovení tohoto usnesení a že se vzdávají práva odvolání. Odvolací soud označil za zcela nepřípadnou argumentaci stěžovatele, pokud tvrdil, že účastníkům byla poskytnuta tříměsíční lhůta k mimosoudní dohodě s tím, že pokud se nedohodnou, bude soud v řízení pokračovat i bez návrhu účastníků. Protokol o předmětném jednání je jednoznačný, srozumitelný a rozhodnutí o přerušení řízení je zcela v souladu s ustanovením §110 OSŘ. Do uplynutí jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení účastníci návrh na pokračování řízení nepodali. Soud by mohl pokračovat v řízení nejdříve po uplynutí tří měsíců od právní moci usnesení, avšak pouze na návrh účastníků.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jako v odvolání i v dovolání, polemizuje se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Skutečnost, že soudy rozhodly způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě a v Listině základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Jeho úkolem rozhodně není sjednocovat rozhodování obecných soudů, jak se patrně stěžovatel domnívá, tato role přísluší Nejvyššímu soudu.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě argumentů stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení. Podle zjištění Ústavního soudu státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Obecné soudy se podrobně zabývaly argumenty stěžovatele a solidně se s nimi vypořádaly, což vyplývá z přesvědčivého odůvodnění jejich rozhodnutí, na které nelze než odkázat. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve zkoumané věci nedošlo, Ústavní soud neshledal nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu