ECLI:CZ:US:2009:1.US.755.09.1
sp. zn. I. ÚS 755/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. S. K., zastoupené JUDr. Karlem Novákem, advokátem se sídlem Praha 4, Při trati 1233/10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2008, čj. 14 Cmo 64/2008 - 97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu, zakotveného čl. 90 Ústavy, navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, takže ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Ústavní stížnost představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.), neboť je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z interpretace výše uvedených ustanovení zákona o Ústavním soudu vyplývá, že u mimořádného opravného prostředku (jímž je i dovolání), který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení a v době jeho podání tedy není zřejmé, zda je či není přípustný, zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový opravný prostředek uplatnil před podáním ústavní stížnosti.
Na straně druhé jej však uplatnit lze, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán odmítne takový opravný prostředek z důvodů závisejících na jeho uvážení, zůstává stěžovateli lhůta pro podání ústavní stížnosti otevřena (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou je, aby tento mimořádný opravný prostředek uplatnil řádně a nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu (např. pro opožděnost).
V dané věci Ústavní soud dotazem u Krajského soudu v Plzni zjistil, že stěžovatelka podala proti napadenému rozhodnutí dne 29. března 2009 dovolání a spis bude v dohledné době předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí.
Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne tak stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na jeho rozhodnutí, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavních stížností a dovolání, k němuž však, jak bylo popsáno shora, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tak předčasné.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti přitom stěžovatelku v ničem nepoškozuje, protože pokud její dovolání neuspěje, bude moci v nové ústavní stížnosti zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení.
S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti k ostatním procesním prostředkům (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jakož i vzhledem k zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2009
František Duchoň
soudce Ústavního soudu