ECLI:CZ:US:2009:1.US.821.09.1
sp. zn. I. ÚS 821/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského, mimo ústní jednání, o ústavní stížnosti J. B., právně zastoupený JUDr. Martinem Týle, advokátem se sídlem AK v Pardubicích, Kroupova 561, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 18. června 2008 sp. zn. 4 T 247/2007, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. září 2008 sp. zn. 10 To 283/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2009 sp. zn. 7 Tdo 1599/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdil, že tyto soudy jako orgány veřejné moci svým postupem a rozhodnutími porušily jeho právo na nestranný a spravedlivý proces, což je v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), a to tím, že žádným z provedených důkazů nebyla stěžovateli prokázána vina a zároveň byla v řízení porušena základní práva stěžovatele na jeho obhajobu.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, stručně řečeno, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy interpretovaly zcela chybným způsobem zásadu in dubio pro reo, nebyla respektována presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel namítal, že obecné soudy se nevypořádaly s otázkou zavinění, neboť žádným věrohodným způsobem nebylo prokázáno, že se stěžovatel dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu.
Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou převážně procesního charakteru, dle jeho tvrzení byla porušena celá řada procesních práv stěžovatele (§2 odst. 5, 13, §33 odst. 1, §89 odst. 2, §215 odst. 2 tr. ř.). Obecné soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy, skutková zjištění byla nesprávná a neúplná, extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy, nevěnovaly pozornost obhajobě stěžovatele, v odvolacím řízení neprovedly navrhované důkazy (výslechy svědků, listinné důkazy atd.).
Dovolací soud v řízení o dovolání, dle tvrzení stěžovatele, nenapravil vady řízení před obecnými soudy a formálně konstatoval, že v případě stěžovatele nepřipadá postup směřující k přezkoumávání skutkových zjištění, proto dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele a spisu Okresního soudu v Semilech sp. zn. 4 T 247/2007, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Semilech uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák na tři léta. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., podle §229 odst. 2 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Rozsudkem bylo rozhodnuto také ohledně obviněného J. L.
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 4. září 2008 sp. zn. 10 To 283/2008. Podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo v případě obou obviněných nově rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok a čtyři měsíce s tím, že podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba na tři roky.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním v celém jeho rozsahu a odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání stěžovatel namítal, že skutková část výroku o vině nesplňuje požadavek, aby z ní vyplývalo naplnění znaků skutkové podstaty obou trestných činů, kterými byl uznán vinným, včetně okolností, které charakterizují subjektivní stránku činu. Mimo dovolací důvod namítal rozsah skutkových zjištění a hodnocení důkazů obecnými soudy. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. ledna 2009 sp. zn. 7 Tdo 1599/2008 odmítl dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. spočíval v podstatě v tom, že dne 30. května 2005 obviněný J. L. jednající za obchodní společnost REHAPRO CZ, s.r.o. převzal od L. B. za účelem provedení opravy poškozený invalidní vozík - multifunkční schodolez zn. Explorer v hodnotě 332.640,- Kč, tento již L. B. nevrátil, na výslovný pokyn, který mu dal v době od 30. května 2005 do 6. června 2005 stěžovatel jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti REHAPRO CZ, s.r.o. a osoba znalá uvedené situace, obviněný J. L. tento vozík v Čisté u Horek, okr. Semily, dne 6. června 2005 předal na základě kupní smlouvy po uhrazení ceny nového vozíku ve výši 462.000,- Kč K. H., přičemž vozík vydával za nový, ačkoli věděl, že není nový, ale že se jedná o vozík používaný a patřící L. B. Podle uvedených zjištění škoda vznikla poškozenému K. H. ve výši nejméně 555.440,- Kč a poškozenému L. B. ve výši nejméně 332.640,- Kč.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele, ostatně vesměs totožné s těmi, jež uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy, výhradně proti způsobu a rozsahu dokazování, na němž obecné soudy založily svá skutková zjištění, vedoucí k odsouzení stěžovatele za výše uvedené trestné činy. Ústavní soud připomíná, že v souladu s výše citovaným vymezením jeho pravomoci není jeho úkolem skutkově a právně objasňovat věci a nemůže si osobovat postavení další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Pokud jde o prováděné dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly. Ústavní soud se proto v projednávané věci zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy s použitými důkazy ústavně přijatelným způsobem vypořádaly a zda svůj důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily (viz nároky kladené na odůvodnění rozsudku dle §125 tr. ř.).
Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovateli v jeho tvrzení o tom, že v jeho trestní věci se jedná o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor se vyznačuje zejména tím, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Ústavní soud připomíná, že trestní řád v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé. Tak i v případě stěžovatele se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která převzal soud druhého stupně, s upřesněním doby spáchání skutku na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná. Stěžovatel se snažil tato zjištění obecných soudů zpochybnit námitkami založenými na tvrzení, že v celém rozsahu šlo o samostatnou akci obviněného J. L., se kterou neměl nic společného, a že k prodeji vozíku nedal žádný pokyn. Zjištění, která v tomto ohledu učinily obecné soudy, mají obsahovou vazbu na výpověď J. L., obecnými soudy hodnocenou jako věrohodnou. Pro takové hodnocení měly soudy odpovídající podklad v ostatních důkazech a objektivně zjištěných okolnostech (sdělení stěžovatele J. L., že poškozený L. B. bude odstupovat od kupní smlouvy, nebude-li vozík opraven, zaplacení zálohy poškozeného K. H. na bankovní účet REHAPRO CZ, s.r.o., společnost neměla k dispozici žádný jiný vozík, stěžovatel převedl finanční prostředky na svůj bankovní účet atd.). Obecné soudy přesvědčivě dovodily na základě provedeného dokazování, že stěžovatel se znalostí věci dal pokyn k tomu, aby poškozenému K. H. byl předán vozík poškozeného L. B. a toto zjištění není v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Odvolací soud se dále dostatečným způsobem a zcela přesvědčivě vypořádal s obhajobou stěžovatele ohledně jeho návrhů na doplnění dokazování (str. 5 a 6). Vysvětlil, proč jednotlivé důkazy nemohou z hlediska jejich obsahu vnést do věci žádné relevantní údaje, jejichž existence by nasvědčovala nesprávnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně. Tyto důkazy tedy nebyly v odvolacím řízení provedeny a pochopitelně ani hodnoceny v souladu s ustanovením §237 tr. ř.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03 http://nalus.usoud.cz). V daném ohledu postačí dále na odůvodnění napadeného rozhodnutí, pro stručnost, odkázat.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele se opírají o dokazování, jež obecným soudům umožnilo zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout, neshledal tudíž, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by jimi došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech.
S ohledem na to, že Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími došlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele (čl. 6 odst.1, 2, 3 Úmluvy, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 90 a čl. 95 Ústavy), nezbylo mu než postupovat podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. července 2009
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu