ECLI:CZ:US:2009:1.US.852.09.1
sp. zn. I. ÚS 852/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora se sídlem Praha 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem Benešov, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2008, čj. 14 Co 462/2008 - 48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušit výše uvedené rozhodnutí vydané v exekučním řízení s tím aby Ústavní soud vyslovil, že uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému, v souvislosti se zastavením exekuce pro jeho nemajetnost, je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv s svobod (dále "Listina") a takovéto rozhodnutí je zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy.
Podle stěžovatele, je uložením povinnosti hradit náklady exekuce povinnému, v případě zastavení exekuce z důvodu jeho nemajetnosti, tato povinnost přenesena prakticky na exekutora. Pokud zákon exekutorům neposkytuje při výkonu veřejné moci přiměřenou garanci zaplacení jejich odměny, zasahuje tak nepřípustně do jejich materiální nezávislosti. Postavení exekutora je v tomto ohledu rovnocenné s postavením soudce, neboť mu zákon svěřuje výkon moci soudní ve stanoveném rozsahu a se stejnými atributy. Proto by i exekutorovi měla být zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení. Stěžovatel nesouhlasí se závěry Ústavního soudu obsaženými v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 23/2006, neboť a contrario stanoví, že neúspěšný podnikatelský počin oprávněného lze legitimně podáním návrhu, který exekutor nemůže odmítnout, alespoň částečně přenést na soudního exekutora.
V době vydání napadeného rozhodnutí byla platná a účinná novela exekutorského tarifu, podle které exekutorovi nemůže být přiznána na režijních nákladech exekuce částka nižší než 3.500,- Kč. Přesto soud rozhodl podle jejich skutečně prokázané výše. Stěžovatel proto zároveň navrhl, aby Ústavní soud zrušil větu první ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále "exekuční řád").
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 31. 1. 2008, čj. 12 Nc 5272/2002 - 36, uložil povinnému R. K. povinnost zaplatit stěžovateli částku 8.184,80 Kč a oprávněnému částku 6.150,- Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 12. 2008, čj. 14 Co 462/2008 - 48, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a změnil výrok o nákladech řízení tak, že náklady exekuce činí 3.475,- Kč.
III.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou se považuje přitom i taková stížnost, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného práva, které již dříve Ústavní soud posoudil a shledal nedůvodným. Tak tomu je i v projednávaném případě.
Ústavní stížnost stěžovatele obsahuje totožné námitky jako jeho ústavní stížnosti předcházející, kterých Ústavní soud přezkoumal již několik desítek (v poslední době např. sp. zn. I. ÚS 2615/08, II. ÚS 2643/08, II. ÚS 1996/07, I. ÚS 2814/07 a další). Stěžovatel přitom pouze polemizuje s právními závěry, vyjádřenými ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, jímž Ústavní soud sjednotil svůj postoj k dosavadní judikatuře v otázce náhrady nákladů exekuce.
Stěžovatel tak činí přesto, že z mnoha předcházejících rozhodnutí o jeho ústavních stížnostech mu musí být dostatečně známo, že Ústavní soud neshledal v dříve, ani v nyní projednávané věci důvod, aby se odchyloval od názoru vysloveného a zdůvodněného v tomto stanovisku, ve kterém konstatoval, že není porušením Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případech, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Z mnoha předcházejících rozhodnutí Ústavního soudu o ústavních stížnostech stěžovatele byl tak stěžovatel s předmětným stanoviskem Ústavního soudu a z něj vycházející judikaturou opakovaně a detailně seznámen.
Především byl mnohokrát zpraven o tom, že skutečnost, že exekuční řád přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, v žádném případě nezakládá jeho rovné postavení s funkcí soudce. Pokud by tomu tak bylo, nemohl by být ani účastníkem řízení před Ústavním soudem. Je třeba důsledně odlišovat jeho dvojí postavení v průběhu exekuce, jakým je vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, a jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Exekutor je na výsledku exekuce materiálně zainteresován a i při provádění exekuce jsou zásadní rozhodnutí, týkající se exekučního řízení, ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu.
Pokud stěžovatel namítá, že soud ohledně výše jeho režijních nákladů rozhodl v rozporu s novelizovaným zněním exekutorského tarifu, pak Ústavní soud shledal, že touto námitkou se zabýval již odvolací soud, který podrobně vyložil, proč podle novelizovaného znění nebylo možné v projednávané věci postupovat. Jeho závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
Ústavní stížnost stěžovatele je tedy jen dalším projevem jeho polemiky s výše jmenovaným stanoviskem, nemůže být tedy důvodem, aby Ústavní soud svou argumentaci znovu rozváděl a postačí, když na ni plně odkáže.
Návrhem stěžovatele na zrušení věty první ustanovení §89 exekučního řádu se Ústavní soud, vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti, dále již nezabýval, neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu