ECLI:CZ:US:2009:1.US.869.09.1
sp. zn. I. ÚS 869/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Kaufland Česká republika v. o. s., se sídlem v Praze, Pod Višňovkou 25, zastoupené JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem se sídlem v Praze, Pod Višňovkou 25, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 2 Afs 110/2008-205, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2008, č. j. 29 Ca 113/2008-147, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 4. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v její věci správní orgány i soudy nesprávně posoudily zásadní právní otázky, v důsledku čehož zkrátily její právo na ochranu vlastnictví a odejmuly jí právo na spravedlivý proces. Dle stěžovatelky se správní soudy věcí řádně nezabývaly a rozhodly bez řádného a důkladného posouzení jejích námitek. Konkrétně pak stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že nebyla dána věcná příslušnost orgánů celní správy k zajištění vybraných výrobků - lihovin, u Celního úřadu Hodonín nebyla vedle absence věcné příslušnosti dána ani místní příslušnost. Stěžovatelka má také zato, že celní orgány postupovaly při rozhodování o zajištění lihovin a o opravném prostředku v rozporu se zákonem, neboť Celní ředitelství Brno své rozhodnutí o zamítnutí odvolání opřelo o vyjádření výrobce J. U., podle kterého neměly být předmětné lihoviny tímto výrobcem vůbec vyrobeny, toto vyjádření mělo sloužit jako další důvod zajištění, aniž by však na něj vůbec bylo odkazováno v samotném rozhodnutí o zajištění lihovin. Stěžovatelka tedy s tímto důvodem zajištění nebyla v době zajištění vůbec seznámena a nemohla ho řádným odvoláním napadnout, nadto tvrzení výrobce nebylo prokázáno a bylo v rozporu s tvrzeními a doklady předloženými subjektem, který lihoviny stěžovateli dodal. V této souvislostí stěžovatelka uvádí, že předložila doklady, které dle Celního úřadu Praha Dl mají náležitosti dokladu podle §5 odst. 3 zákona o spotřebních daních. Stěžovatelka tedy své důkazní břemeno unesla, zatímco tvrzení J. U. prokázáno nebylo, k čemuž však Celní ředitelství Brno nepřihlédlo, nehodnotilo řádně důkazy předložené stěžovatelkou a rozhodovalo na základě neúplně zjištěného stavu věci. Stěžovatelka dále odkazuje na přípis ze dne 9.2.2005, č.j. 2235/05-601-23/CÚ, ze kterého je zřejmé, že orgány celní správy měly předmětné lihoviny zajistit na všech provozovnách stěžovatelky bez ohledu na výsledky šetření a bez ohledu na to, zda budou daňové doklady předloženy. Stěžovatelka má tedy za to, že postupem celního ředitelství, kterým byl v žalobou napadeném rozhodnutí doplněn nový důvod zajištění, který nebylo možno napadnout řádným opravným prostředkem - odvoláním, došlo k porušení zásady dvouinstančnosti řízení a celní ředitelství vybočilo z mezí přezkumných pravomocí v odvolacím řízení. Stěžovatelka dále upozorňuje, že předmětné výrobky jsou zajištěny již 4 roky, přičemž po takto dlouhé době pochybnosti celních orgánů nemohou postačovat jako důvod k zajištění výrobků, jedná se tedy o nezákonný zásah do výkonu vlastnického práva stěžovatelky, současně dochází k neodůvodněným průtahům v řízení a ve svém důsledku o zásah do práva stěžovatelky na projednání věci bez zbytečných průtahů.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 113/2008, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Celní úřad Hodonín provedl dne 30. 3. 2005 kontrolu v provozovně stěžovatelky v Hodoníně se zaměřením na prokázání zdanění lihovin výrobce F. V. Servis, s. r. o. Při tom získal pochybnosti o zdanění výrobku "Vodky Tradiční jemné lihoviny" od jiného výrobce. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neprokázala zdanění těchto výrobků podle §5 zákona o spotřebních daních, celní úřad protokolem z téhož dne zajistil 33 kusů výrobku "Vodka Tradiční jemná lihovina" a o zajištění vybraných výrobků vydal následujícího dne rozhodnutí podle §42 odst. 2 citovaného zákona. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které však bylo rozhodnutím Celního ředitelství Brno ze dne 22. 4. 2005 zamítnuto. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 29. 8. 2007, č. j. 29 Ca 171/2005 - 64, vyslovil nicotnost obou rozhodnutí celních orgánů, neboť dospěl k závěru, že celní orgány nebyly věcně příslušné v této věci rozhodovat. Uvedené rozhodnutí krajského soudu však bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008, č. j. 2 Afs 134/2007 - 138, zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku zdůraznil, že se otázkou věcné příslušnosti k zajištění výrobků podle §42 zákona o spotřebních daních již zabýval, přičemž odkázal na v této otázce ustálenou judikaturu, na níž nadále setrvává a uzavřel věc s tím, že je zákonně stanovena příslušnost jakéhokoliv celního orgánu, který důvody pro aplikaci §42 zákona o spotřebních daních zjistí, a naopak závěr krajského soudu o věcné nepříslušnosti celních orgánů a nicotnosti jejich rozhodnutí o zajištění označil za nezákonný. Krajský soud pak v rozsudku ze dne 30. 6. 2008, č. j. 29 Ca 113/2008 - 147, rozhodl otázku příslušnosti celních orgánů k vydání rozhodnutí o zajištění podle §42 zákona o spotřebních daních v souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem (§110 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí detailně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že nebyla dána věcná příslušnost orgánů celní správy k zajištění vybraných výrobků - lihovin, u Celního úřadu Hodonín nebyla vedle absence věcné příslušnosti dána ani místní příslušnost. Touto otázkou se na základě kasační stížnosti Celního ředitelství Brno již zabýval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 19. 3. 2008, č. j. 2 Afs 134/2007 - 138, vyslovil, že s ohledem na smysl a účel institutu zajištění je sice možné, že někdy dojde k zajištění výrobků, u nichž nejsou celní úřady příslušné ke správě daně, neznamená to však, že by nebyly příslušné k zajištění těchto výrobků podle §42 zákona o spotřebních daních. Rozhodnutí o zajištění věci totiž v žádném případě nepředjímá meritorní vyřešení sporu a pokud se následně zjistí, že u předmětného zboží byla daňová povinnost splněna, případně, že pro správu daně u konkrétního zboží není celní úřad příslušný (§140 citovaného zákona), musí celní úřad na tyto skutečnosti odpovídajícím způsobem reagovat, tj. při zjištění své nepříslušnosti věc postoupit příslušnému správci daně a o postoupení informovat daňový subjekt (§22 odst. 1 daňového řádu per analogiam). Nejvyšší správní soud dovodil, že tomu tak v daném případě také bylo, neboť došlo k postoupení věci příslušnému správci daně. Tomuto závěru, který navíc plně spadá do kompetence Nejvyššího správního soudu, nikoli soudu ústavního, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, ostatně i stěžovatelka v ústavní stížnosti v této souvislosti uvádí argumenty, které již uvedla ve vyjádření ke kasační stížnosti.
Pokud stěžovatelka namítá, že unesla své důkazní břemeno, neboť předložila doklady, které dle Celního úřadu Praha Dl mají náležitosti dokladu podle §5 odst. 3 zákona o spotřebních daních, zde Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který stěžovatelce vyložil, že "stěžovatelka sice předložila doklady požadované zákonem k prokázání zdanění vybraných výrobků, avšak pravdivost (správnost) těchto dokladů byla celními orgány vyvrácena. Z hlediska aplikace §42 odst. 2 zákona o spotřebních daních je tedy třeba na danou situaci hledět stejně, jako kdyby stěžovatelka doklady stanovené v §5 citovaného zákona vůbec nepředložila, neboť doklad jehož správnost, resp. pravdivost informace o zaplacení spotřební daně byla vyvrácena, nemůže prokazovat, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné. Nelze tak stěžovatelce přisvědčit, že by prokázala zdanění výrobků tak, jak požaduje zákon o spotřebních daních, a vybrané výrobky tak byly zajištěny v souladu s §42 odst. 2 zákona o spotřebních daních." Nejvyšší správní soud stěžovatelce také vysvětlil, proč nelze souhlasit s její námitkou, že na vyjádření údajného výrobce J. U. rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků neodkazuje.
Rovněž k námitce stěžovatelky týkající se nepřezkoumatelnosti, nesrozumitelnosti a zmatečnosti postupu celních orgánů nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který se těmito námitkami nemohl zabývat, neboť tyto námitky stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem, ačkoliv tak učinit mohla, a jednalo se tak ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s o námitky nepřípustné. S ohledem na zásadu subsidiarity se těmito námitkami v předchozím řízení neuplatněnými nemůže zabývat ani Ústavní soud. Nejvyšší správní soud se také zabýval v ústavní stížnosti uplatněnou námitkou stěžovatelky vztahující se k přípisu Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 9. 2. 2005, zde Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se jednalo o nový žalobní bod (tj. že celní orgány měly předmětné lihoviny zajistit ve všech provozovnách stěžovatele bez ohledu na výsledky místního šetření), podpořený důkazním návrhem. Ačkoli se krajský soud nezabýval tvrzením stěžovatelky, že tuto námitku objektivně nemohla v zákonné lhůtě uplatnit, nemělo dle Nejvyššího správního soudu toto pochybení krajského soudu vliv na zákonnost jeho rozsudku, neboť zmíněný přípis Celního ředitelství Hradec Králové, k němuž se vztahuje stěžovatelova námitka, totiž na danou věc nedopadá, neboť se vztahuje k výrobku "Tuzemák 40%", kdežto v dané věci byly zajištěny výrobky "Vodka, Tradiční jemná lihovina".
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu o správném postupu celního úřadu při zajištění předmětných výrobků, včetně hodnocení důkazů a neunesení důkazního břemene stěžovatelkou, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatelky, v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona o spotřebních daních byly provedeny daňovými orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Ústavní soud rovněž konstatuje, že ze spisu nevyplynulo, že by obecné soudy způsobovaly průtahy v tomto řízení; lhůta odpovídá časové posloupnosti nápadu obecných soudů a lhůtám, ve kterých soudy České republiky jednotlivé případy vyřizují a není ji možné charakterizovat jako nepřiměřenou, stěžovatelkou uváděné dlouhodobé zajištění předmětných výrobků pak nemá vliv na ústavnost napadených rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
František Duchoň
předseda senátu