ECLI:CZ:US:2009:1.US.89.09.1
sp. zn. I. ÚS 89/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. S. K., zastoupené JUDr. Karlem Novákem, advokátem se sídlem Při trati 1233/10, Praha 4, proti výroku III usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2008, č. j. 43 Cm 14/2007-51, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 14 Cmo 509/2008-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených usnesení krajského a vrchního soudu (resp. jejich jednotlivých výroků). Ústavní stížnost opírá zejména o následující důvody.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2008, č. j. 43 Cm 14/2007-51, které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 14 Cmo 509/2008-58, byla stěžovatelce výrokem III. citovaného usnesení krajského soudu stanovena povinnost nahradit společnosti VLNAP, a. s., (tehdy žalovanému, nyní vedlejšímu účastníkovi v řízení o ústavní stížnosti) k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 18.564,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Stěžovatelka tvrdí, že dotčenými usneseními soudů byla porušena její základní práva; právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Stěžovatelka ústavní stížností v podstatě napadá právní názor obecných soudů, které se vůbec nezabývaly otázkou, z jakého důvodu vzala žalobní návrh zpět a pouze "mechanicky" aplikovaly ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka přitom už v žalobním návrhu deklarovala, proč informace, které jí měly být poskytnuty v souladu s ustanovením §180 obchodního zákoníku, žádala. Protože žalobní návrh stěžovatelky (resp. jeho smysl) byl vázán ke konkrétnímu účetnímu období a protože ve věci docházelo k průtahům v soudním řízení, čímž bylo porušeno právo stěžovatelky na projednání její věci v přiměřené lhůtě, stal se žalobní návrh stěžovatelky v mezidobí bezpředmětným. Proto nakonec - s ohledem na efektivitu řízení - vzala svůj návrh zpět. Tím, že se obecné soudy odmítly zabývat důvodem zpětvzetí stěžovatelčiny žaloby, dopustily se libovůle. Pouhý formální odkaz na příslušné zákonné ustanovení není podle stěžovatelky dostačujícím odůvodněním.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal soudní spis sp. zn. 43 Cm 14/2007 vedený Krajským soudem v Plzni. Z něho zjistil, že stěžovatelka podala dne 5. února 2007 ke Krajskému soudu v Plzni žalobní návrh, ve kterém se domáhala v souladu s ustanovením §180 odst. 1, 4 obchodního zákoníku rozhodnutí soudu, že společnost VLNAP, a. s., je povinna poskytnout ji v žalobě specifikované informace. Ke skutkovému stavu stěžovatelka tehdy uváděla, že se dne 20. července 2006 zúčastnila řádné valné hromady společnosti VLNAP, a. s., na které byla předložena akcionářům k projednáni výroční zpráva společnosti, součástí které byla účetní uzávěrka a zpráva o propojených osobách, vše za rok 2005. Stěžovatelka požádala na valné hromadě o vysvětlení záležitostí, které byly podle jejího názoru potřebné k posouzení předmětu jednání valné hromady. Informace obsažené v požadovaném vysvětlení se měly týkat zejména pořízené výrobní technologie. Tyto informace jí však společnost v rámci vysvětlení na valné hromadě odmítla sdělit s tím, že jsou předmětem obchodního tajemství. Odmítnutí poskytnutí těchto informací však stěžovatelka považovala za jednání v rozporu se zákonem; proto podala výše uvedenou žalobu.
Na takto odůvodněnou žalobu krajský soud reagoval usnesením ze dne 12. 3. 2007 tak, že ve smyslu §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uložil společnosti VLNAP, a. s., aby se ve lhůtě 10 dnů k žalobě vyjádřila a aby připojila patřičné listinné důkazy [srov. č.l. 23 soudního spisu]. Tuto povinnost žalovaný splnil (č.l. 27). Dne 4. 8. 2008 stěžovatelka vzala svoji žalobu zcela zpět. Ve zpětvzetí žaloby uvedla, že díky průtahům v soudním řízení ztratil žalobní návrh své opodstatnění (do okamžiku zpětvzetí krajský soud nejenže nerozhodl, ale nenařídil ani jednání - srov. č.l. 49 soudního spisu). Krajský soud v Plzni pak svým usnesením ze dne 4. 9. 2008, č. j. 43 Cm 14/2007-51, řízení zastavil (výrok I), stěžovatelce vrátil soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit společnosti VLNAP, a. s. (tehdy žalovanému) náhrady nákladů řízení ve výši 18.546,- Kč, a to k rukám právního zástupce žalovaného ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení (výrok III).
Proti výroku III citovaného usnesení krajského soudu se stěžovatelka odvolala. Uvedla, že v souladu s ustanovením §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků, bylo-li řízení zastaveno. Přitom se posuzuje zavinění účastníků řízení, vždy však jen z procesního hlediska. Soud prvního stupně při posuzování daného případu nepřímo připustil, že stěžovatelka zavinila zastavení řízení. S tímto závěrem soudu prvního stupně však stěžovatelka vyjádřila nesouhlas, neboť žalobu vzala zpět z důvodu, který nezavinila. Proto navrhla, aby odvolací soud napadený výrok změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008, č. j. 14 Cmo 509/2008-58, bylo napadené usnesení krajského soudu ve výroku III potvrzeno s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud totiž dovodil, že ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je ve vztahu k ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. ustanovením obecným, které dojde uplatnění jedině tehdy, pokud nelze v případě zastavení řízení aplikovat zvláštní úpravu náhrady nákladů řízení podle §146 odst. 2 o. s. ř. Při zkoumání existence zavinění účastníka na zastavení řízení ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první, o.s.ř. je zavinění posuzováno pouze z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku. V daném případě nemůže být - podle vrchního soudu - o takovém zavinění stěžovatelky pochyb. Důvodem zastavení řízení byl výlučně její dispoziční procesní úkon, tj. zpětvzetí žaloby. Hmotněprávní důvody, které stěžovatelku vedly ke zpětvzetí návrhu jsou, z pohledu tohoto ustanovení zákona, nerozhodné. Ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro chování žalovaného, proto nebyl důvod pro aplikaci ustanovení §146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř.
III.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodoval jen o nákladech řízení; nic z toho, co stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, řešeno nebylo.
Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na napadené usnesení a na ustálený výklad relevantních ustanovení občanského soudního řádu.
K ústavní stížnosti se vyjádřila i společnost VLNAP, a. s., vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti. Uvedla, že k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo, neboť oba soudy vyložily ustanovení §146 o. s. ř. zcela v souladu s relevantní judikaturou i literaturou.
Protože vyjádření účastníků řízení (resp. vedlejšího účastníka řízení) nepřinášejí nic, co by již nevyplynulo z řízení před obecními soudy, Ústavní soud z nich nevycházel a ani je stěžovatelce nezasílal k případné replice.
IV.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces - to zejména vzhledem k interpretaci a aplikaci ustanovení §146 o. s. ř., kterou obecné soudy zvolily - a v souvislosti s tím i porušení svého práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ústavní soud tedy přezkoumal řízení před krajským a vrchním soudem z těchto hledisek a dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o náhradu nákladů soudního řízení, Ústavní soud opakovaně zaujal stanovisko, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat; samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, totiž zpravidla nedosahuje intenzity vyvolávající porušení jejich základních práv či svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdyby úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku soudní libovůle. I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje, zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 607/04, sp. zn. II. ÚS 314/05).
Podle přesvědčení Ústavního soudu těmto požadavkům napadená rozhodnutí vyhovují.
Z ústavní stížnosti stěžovatelky vyplývá, že svým podáním v podstatě směřuje proti tomu, že se obecné soudy věcně (z hlediska materiálního) nezabývaly tím, z jakého reálného důvodu stěžovatelka vzala svoji žalobu zpět.
K tomu Ústavní soud poukazuje na judikaturu obecných soudů, jejíž závěry považuje za ústavně konformní, podle které ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje ve vztahu k ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. normu obecnou ve vztahu k normě zvláštní. Aplikace ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. je dána tam, kde je naplněna jeho hypotéza. Není-li naplněna, platí obecné ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 853/2001). Námitka stěžovatelky, že soud měl zkoumat, z jakého důvodu byla žaloba vzata zpět, tedy kdo skutečně zavinil nebo nezavinil zastavení řízení, nemá oporu ani v zákoně, ani v ustálené a obecně uznávané soudní praxi či doktríně. Tak například i tradičně citovaná literatura (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7 vydání. Praha: C. H. Beck. 2006, str. 662) k otázce pojmu "zavinění" v rámci §146 o. s. ř. říká, že zavinění je zde potřeba posuzovat výlučně z hlediska procesního, tedy z hlediska procesního výsledku. Ani Ústavní soud nemá důvod, aby se od tohoto tradičního názoru odchyloval.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy aplikovaly běžné právo - tedy v tomto případě zejména ustanovení §146 o. s. ř. - způsobem ústavně konformním a nedopustily se svévolného jednání. Svým výkladem uvedeného předpisu a jeho aplikací právo stěžovatelky na spravedlivý proces, ani jiná stěžovatelčina základní práva zjevně neporušily.
Za tohoto stavu, tedy z hlediska procesního zavinění stěžovatelky na zpětvzetí žaloby, je zcela irelevantní její námitka, že v řízení před obecnými soudy údajně docházelo k průtahům.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. června 2009
František Duchoň
předseda senátu