ECLI:CZ:US:2009:1.US.931.09.1
sp. zn. I. ÚS 931/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Západočeského konzumního družstva Plzeň, se sídlem Plzeň, Poděbradova 1398/31, zastoupeného JUDr. Janou Krylovou, advokátkou se sídlem Příbram, Háje 208, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 1. 2006, čj. 11 C 310/2005 - 49, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2006, čj. 13 Co 249/2006 - 80, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2009, čj. 30 Cdo 785/2007 - 98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město byla zamítnuta jeho žaloba na zaplacení částky 1,192.000,- Kč s úrokem z prodlení. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl zmíněný rozsudek okresního soudu potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že ve věci šlo o jeho práva, založená nálezem Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 278/2004 Sb., kterým byla zrušena část druhá zákona č. 229/2001 Sb. Tím se opětovně stalo součástí právního řádu i ustanovení §879c ObčZ. Do vydání zmíněného nálezu panovala mezi stěžovatelem a žalovanou (Českou republikou, zastoupenou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových) právní a názorová neshoda ohledně změny práva trvalého užívání pozemku souvisejícího s budovou ve vlastnictví stěžovatele. Proto byl stěžovatel nucen pozemek od žalované odkoupit. Před převodem kupní smlouvou splnil všechny podmínky, stanovené v §879c ObčZ. Výzvu učinil písemnou formou, i když tato forma nebyla tímto ustanovením předepsána. Po vydání shora uvedeného nálezu Ústavního soudu stěžovatel v osmi případech žaloval na vrácení kupní ceny z titulu bezdůvodného obohacení a ve všech případech mu bylo vyhověno. Důvodem pro nevyhovění žalobě v této věci byla skutečnost, že stěžovatel u soudu prvního stupně omylem předložil výzvu podanou až v roce 2002, nikoliv výzvu, kterou podal v roce 2000. Žalovaná na tuto skutečnost nepoukázala, protože jí bylo zcela zřejmé, že lhůta k podání žádosti ve smyslu §879c OSŘ byla splněna.
Podle názoru stěžovatele v daném případě došlo k formálnímu hodnocení podstaty sporu ze strany odvolacího i dovolacího soudu. Stěžovatel zdůraznil, že výzva podle §879c ObčZ nemusela mít písemnou formu, přesto ji písemnou formou podal. Mezi účastníky není sporu o tom, že výzva podána byla. Stěžovatel se domnívá, že mu nemůže jít k tíži to, že soudy formálně posoudily omyl v přiložených listinných důkazech, když stranám bylo evidentní, že zákonná povinnost byla splněna. Pokud soudy nepřiměřeně formálním přístupem k věci zaujaly nesprávný právní názor, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy ČR, čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Okresní soud Plzeň - město, Krajský soud v Plzni i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních shodně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město, rozsudkem ze dne 30. 1. 2006, čj. 11 C 310/2005 - 49, žalobu stěžovatele na zaplacení částky 1,192.000,- Kč zamítl. Vzal za prokázáno, že stěžovatel o převod pozemku do svého vlastnictví požádal, dne 7. 10. 2002, tehdy příslušný Okresní úřad Plzeň - sever a že žádost byla podána včas, neboť jednoletá lhůta, stanovená zákonem č. 103/2000 Sb., skončila teprve dnem 1. 1. 2005, když v době od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004 tato lhůta běžet nemohla, s ohledem na překážku, kterou vytvořila novela občanského zákoníku č. 229/2001 Sb., která byla zrušena nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 278/2004 Sb. Okresní soud poukázal na argumentaci Ústavního soudu v citovaném nálezu a uzavřel, že účastníky sjednaná kupní smlouva není absolutně neplatná, protože není v rozporu se zákonem ve smyslu §39 ObčZ.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudek okresního soudu potvrdil, i když s jiným právním závěrem. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel splnil podmínky ustanovení §879c ObčZ. Nesporným mezi účastníky bylo, že stěžovatel o převod pozemku do svého vlastnictví požádal až dopisem ze dne 7. 10. 2002. Nález, který zrušil předpis, jímž bylo ustanovení §879c až 879e ObčZ zrušeno, se mohl vztahovat pouze na ty subjekty, které splňovaly beze zbytku podmínky ustanovení §879c ObčZ. Tedy účinností nálezu, kterým se do právního řádu rehabilitovalo ustanovení §879c až 879e ObčZ, nastal stav, že ke dni 1. 7. 2001 ty subjekty, které splňovaly k tomuto datu zákonné podmínky §879c ObčZ, tj. mimo jiné učinily k tomuto datu kvalifikovanou žádost o změnu práva trvalého užívání pozemků na jejich vlastnictví, se staly ze zákona (ke dni 1. 7. 2001) vlastníky takového pozemku. Citovaným nálezem Ústavního soudu však nedošlo k posunu lhůt do budoucna a prodloužení lhůty k podání kvalifikované žádosti o převod pozemku z trvalého užívání do vlastnictví podle §879c ObčZ. Za situace, kdy stěžovatel žádost nepodal ve lhůtě do jednoho roku od 1. července 2000, nelze na něj aplikovat závěr nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb., neboť stěžovatel nesplnil všechny zákonné podmínky §879c ObčZ. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, zastává názor, že žaloba stěžovatele na vrácení kupní ceny není důvodná, neboť stěžovatel se nemohl stát vlastníkem předmětného pozemku ze zákona podle §879c ObčZ.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Poukázal na skutečnost, že se již opakovaně ve své rozhodovací praxi zabýval otázkou posouzení účinků nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených před účinností citovaného nálezu, se zabýval mj. v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1345/2007 se závěrem, že kupní smlouvy, uzavřené za výše uvedených okolností, jsou absolutně neplatnými právními úkony podle §39 ObčZ, neboť kupující, pokud se na něho vztahoval režim §879c ObčZ, nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona ke dni 1. 7. 2001, pokud byly splněny podmínky tohoto ustanovení. Dovolací soud dále konstatoval, že odvolací soud vzal za základ svého rozhodnutí skutečnost, že stěžovatel nesplnil jednu z podmínek §879c ObčZ, a to podání kvalifikované žádosti ve lhůtě jednoho roku od 1. 7. 2000. Pokud stěžovatel předložil k důkazu žádost o převod pozemku ze dne 7. 10. 2002, nebylo možno ve věci použít závěr citovaného nálezu Ústavního soudu. Přitom stěžovatel poukázal na tuto žádost jak v žalobě, tak i při jednání před soudem prvního stupně s tím, že jinou výzvu vůči žalovanému neučinil. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně vyplývá, že soud poučil stěžovatele, ve smyslu §118a odst. 2 OSŘ, mimo jiné i o tom, že je sporné, zda stěžovatel vůči České republice učinil výzvu podle §879c OSŘ, když z předložené výzvy je patrné, že se domáhá převodu vlastnického práva podle zákona č. 280/2002 Sb., který je novelou zákona č. 219/2000 Sb., a který předpokládá úplatný převod za cenu stanovenou vyhláškou, ke kterému také následně došlo. Dovolací soud rovněž upozornil na skutečnost, že před skončením jednání před soudem prvního stupně byli účastníci soudem poučeni podle §119a odst. 1 OSŘ, že musí uvést všechny rozhodné skutečnosti a důkazy dříve, než ve věci soud vyhlásí rozhodnutí. Výtka stěžovatele, že nebyl v tomto smyslu řádně poučen, není proto opodstatněná. Pokud stěžovatel předložil výzvu ze dne 10. 7. 2000 až v dovolacím řízení, nemůže k ní dovolací soud, vzhledem k ustanovení §241a odst. 4 OSŘ, přihlédnout jako k nepřípustné novotě.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je tvrzení stěžovatele, že splnil zákonnou podmínku podle §879c OSŘ, neboť písemnou formou požádal v zákonné lhůtě o bezúplatný převod pozemku. Skutečnost, že u soudu prvního stupně omylem předložil žádost podanou až v roce 2002, mu nemůže jít, podle jeho přesvědčení, k tíži. Soudy zvolily nepřiměřeně formální přístup a tím porušily jeho základní práva. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud jen do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.
Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před obecnými soudy a dospěl k závěru, že k porušení základních práv stěžovatele, tvrzených v ústavní stížnosti, nedošlo. V této souvislosti nelze než poukázat na závěry Krajského soudu v Plzni i Nejvyššího soudu, vyjádřené v jejich rozhodnutích. Pokud stěžovatel, i přes poučení soudem prvního stupně podle §118a a §119a OSŘ, předložil soudu výzvu, která nebyla podána v zákonem stanovené lhůtě, nezbylo než žalobu stěžovatele zamítnout. Včasnou výzvu stěžovatel předložil až v dovolacím řízení. Názor stěžovatele, že obecné soudy v řízení postupovaly nepřiměřeně formálním způsobem, zde není namístě. Občanské soudní řízení je mimo jiné založeno na zásadě dispoziční; to znamená, že účastníci mají právo předkládat soudu všechny důkazy, které považují za nezbytné, a z nich potom soud při rozhodování vychází. Pokud stěžovatel předložil obecným soudům prvního a druhého stupně pouze žádost podanou opožděně, soudy tento předložený důkaz zhodnotily a na jeho základě rozhodly. To vše za situace, kdy byl stěžovatel řádně poučen, jak poukázáno shora. Je totiž na účastnících soudního řízení, aby vždy věnovali přípravě soudního řízení náležitou péči a aby si svá práva dokázali obhájit v duchu zásady "vigilantibus iura".
Námitky stěžovatele se proto v tomto světle jeví jako zcela neopodstatněné. Byl to on sám, kdo svým nedbalým přístupem k přípravě řízení před obecnými soudy způsobil svůj neúspěch. Účelem řízení před Ústavním soudem není napravovat chyby, kterých se účastníci řízení dopustili v předcházejících stadiích řízení. V přezkoumávané věci tedy nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, jak to uvádí v ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu