ECLI:CZ:US:2009:1.US.932.08.1
sp. zn. I. ÚS 932/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti společnosti MADAL s. r. o., se sídlem v Praze 3, Seifertova 71/352, zastoupené JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 14, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2007, čj. 41 Cm 186/2003-190, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2008, čj. 13 Cmo 401/2007-242, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, jenž v civilním řízení vystupuje v procesní roli žalobce, brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným usnesením, jimiž byl podle §153b odst. 4 o. s. ř. zrušen rozsudek pro zmeškání žalovaných. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se soudy nevypořádaly s jeho rozhodnými tvrzeními ani s jím předloženými důkazy; tím bylo porušeno právo na spravedlivý proces (princip rovnosti zbraní, princip kontradiktornosti, zákaz libovůle) ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na podané ústavní stížnosti setrval i v replice k vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka.
Z procesního spisu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2007, čj. 41 Cm 186/2003-190, zrušil podle §153b odst. 4 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání téhož soudu ze dne 4. 5. 2007, čj. 41 Cm 186/2003-173. Vrchní soud v Praze - k odvolání žalobkyně, tj. stěžovatelky - usnesením ze dne 29. 1. 2008, čj. 13 Cmo 401/2007-242, usnesení soudu I. stupně potvrdil.
Ústavní soud se obdobnou procesní situací, v níž bylo napadeno rozhodnutí o zrušení rozsudku pro zmeškání, zabýval v usnesení ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1698/07, a dospěl v něm k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud nemá důvodu, proč by se od již zaujatého právního názoru měl v této věci odchylovat.
V souladu s citovaným usnesením lze proto konstatovat, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ústavní stížnost je tedy třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu i v této projednávané věci.
Systém ústavního soudnictví v České republice je tedy založen především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených a podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě, kdy věc není ukončena pravomocným rozhodnutím soudu ve věci samé, nýbrž se vrací k dalšímu řízení, je ústavní stížnost nepřípustná [srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 338 a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 125/2006 in ASPI: 32032 (JUD)]. Napadenými rozhodnutími soud I. stupně zrušil svůj rozsudek pro zmeškání a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Za této situace nelze než uzavřít, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - k tomu, aby se jí mohl Ústavní soud zabývat. Řízení dále pokračuje a stěžovatelka má zachovánu možnost v dalším průběhu soudního řízení disponovat všemi svými procesními právy.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že podle konstatních názorů judikaury a literatury ponechává §153b o. s. ř. vydání kontumačního rozsudku na uvážení soudu; soud rozsudek pro zmeškání vydat nemusí, ani když jsou splněny citovaným ustanovením předepsané předpoklady (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2785/07, v literatuře kupř. Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání, komentář k §153b, bod 8.). Lze proto usuzovat, že nemá-li žalobce nárok na vydání kontumačního rozsudku, přestože jsou splněny zákonem stanovené předpoklady jeho vydání, nemohou být jeho práva dotčena ani tím, bude-li posléze tento rozsudek zrušen podle §153b odst. 4 o. s. ř. Řízení bude dále pokračovat projednáním věci samé a stěžovatel bude v tomto řízení moci realizovat veškerá procesní práva, která mu náleží.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. srpna 2009
Ivana Janů
soudce zpravodaj