ECLI:CZ:US:2009:2.US.1034.09.1
sp. zn. II. ÚS 1034/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. K. M., právně zastoupené JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 27. 2. 2009 sp. zn. ZT 134/2008 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 17. 2. 2009 č. j. ORTA-448/TČ-2008-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti napadla stěžovatelka obě shora uvedená rozhodnutí orgánů činných trestním řízení s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva (čl. 2 odst. 3, 4, čl. 3, čl. 4 Ústavy, čl. 1 , čl. 2 odst. 2, 3, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4, čl. 7, čl. 8 odst. 1, 2, čl. 10, čl. 14, čl. 31, čl. 32 odst. 1,5, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 1,3, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 5, čl. 6 odst. 1, 2, 3, čl. 8, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 1, 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě a čl. 3 odst. 2, 3, čl. 16 odst. 1 Mezinárodní úmluvy o právech dítěte).
Usnesením policejního orgánu bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání v řízení proti uprchlé jako obviněné z trestného činu maření úředního rozhodnutí dle ust. §171 odst. 3 tr. zákona, a to pro dva skutky, přičemž první má spočívat v tom, že v době od 1. 12. 2007 do současné doby úmyslně nepředává svou nezletilou dceru ke styku jejímu otci a druhý v tom, že stěžovatelka v době od 10. 4. 2008 do současné doby úmyslně nepředává nezletilou ke styku otcovským prarodičům, ač jí byla uložena pokuta 5.000,- Kč za neuskutečněný styk v období 30. 11 - 2. 12. 2007. Do usnesení podala stěžovatelka stížnost, kde zejména namítala, že považuje postup policejního orgánu od samého počátku za nezákonný.
Státní zástupkyně napadeným rozhodnutím stížnost stěžovatelky zamítla se zdůvodněním, že dle ust. §160 odst. 1 tr. řádu rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestní stíhání, nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba a poukázala na úřední záznamy o podaném vysvětlení otce a prarodičů nezletilé.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími vskutku nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení §158, §160 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu, a dopustily se tak pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatelka dovolává.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Stěžovatelka pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají a že napadeným rozhodnutím státního zastupitelství (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98).
K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží.
Námitkami vyjádřenými v ústavní stížnosti se zabývala již státní zástupkyně okresního státního zastupitelství a v napadeném usnesení dospěla k závěrům, které jsou ke shora uvedeným zásadám konformní; uvažované nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v §160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují očividně rovněž.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obsah napadených usnesení nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nebo čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ani jiných práv, chráněných ústavním pořádkem, které stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjmenovává.
O důvodnosti zahájení trestního stíhání svědčí nakonec také skutečnost, že Okresní soud v Táboře shledal stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu podle §171 odst. 3 tr. zákona a uložil jí úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 30 měsíců. Rozsudek nabyl dle sdělení Okresního státního zastupitelství v Táboře dne 17. 7. 2009 právní moci.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
Stanislav Balík
předseda senátu