ECLI:CZ:US:2009:2.US.1037.09.1
sp. zn. II. ÚS 1037/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Iljou Hrubým, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 10 To 3/2009 ze dne 25.března 2009, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci sp. zn. 52 Nt 6/2007 ze dne 28. listopadu 2008, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal k poštovní přepravě dne 22. dubna 2009 ústavní stížnost, která měla vady, a proto byl vyzván k jejich odstranění.
2. Vady byly odstraněny podáním zástupce stěžovatele ze dne 20. května 2009. Podle něj se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž byl usnesením soudu prvého stupně pro absenci důvodů obnovy zamítnut návrh stěžovatele na její povolení a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, jakož i k porušením základních práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky.
3. Stěžovatel se v ústavní stížnosti "dovolává soudnosti a logiky - logického uvažování soudců Ústavního soudu". Rekapituluje, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci sp. zn. 28 T 47/2000 ze dne 11. dubna 2003 uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 3 trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Závěr o vině je založen jen na výpovědi poškozeného J. M., kterou vyhodnocuje jako nevěrohodnou. Poukazuje v té souvislosti na posudek MUDr. B., který předložil s návrhem na povolení obnovy řízení, o němž bylo rozhodnuto usnesením soudu prvého stupně sp. zn. 28 Nt 4/2006 ze dne 13. června 2007, aniž by byl tento důkaz proveden. Poukazuje na výpovědi svědků Č., S., J. K. a konečně B. R., kteří vyloučili jeho účast na vytýkaném skutku. Nesouhlasí s tím, jak soud rozhodující o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, vyhodnotil výpověď B. R. Namítá konečně, že věc nebyla projednána v jeho přítomnosti.
4. Podle ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů se v řízení o obnově nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Z toho rovněž vyplývá, že nikoli každá nová skutečnost či navrhovaný důkaz jsou způsobilé přivodit důsledky předvídané v §278 trestního řádu. Pokud obecné soudy v souladu s §134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodní, proč nemohly stěžovatelem předkládané důkazy vést k povolení obnovy řízení, resp. proč předložené důkazy nepředstavovaly nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy (srov. sp. zn. III. ÚS 62/04, U 19/33 SbNU 409; sp. zn. IV. ÚS 178/03, U 20/33 SbNU 417; aj.). Ústavní soud je totiž oprávněn zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů jen tehdy, představuje-li jejich rozhodnutí či jemu předcházející postup porušení základních práv a svobod (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123).
5. Z argumentace stěžovatele jakož i z obsahu napadených usnesení je patrno, že stěžovatel prioritně napadal a napadá závěry rozhodnutí ve věci samé. To však není předmětem řízení, a proto se takto směřovanými námitkami nelze zabývat.
6. Prvostupňový soud se všemi stěžovatelovými důkazy i argumenty zabýval, provedl výslechy svědků Z. S., I. M. a B. R. a podrobně vyložil, proč další navrhované důkazy neprovedl. Z takto získaných nových skutkových zjištění pak dospěl k závěru, že jimi sice bylo do určité míry zjištěno, co a kde dělal stěžovatel před a po době spáchání vytýkaného skutku, ale tato zjištění nevyloučila přítomnost stěžovatele na místě činu v rozhodné době a tudíž důvody pro obnovu neshledal. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů libovůli či opomenutí některého argumentu a důkazu, resp. důkazního návrhu, ani že by snad postupovaly obecné soudy v jinak relevantním smyslu nelogicky.
7. Pokud jde o nijak nezdůvodněnou námitku stěžovatele, že věc nebyla projednána v jeho přítomnosti, Ústavní soud podotýká, že čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky připouští zákonem stanovenou výjimku z jinak obecně platné zásady veřejnosti a ústnosti v řízení před soudy. Z koncepce čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě je dále patrno, že lidskoprávní rozměr zásady veřejnosti a ústnosti soudního řízení je dán zásadně jen u řízení ve věci samé. O to však v daném případě nešlo. Pokud tedy stěžovatel snad mínil, že soud při řízení o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvého stupně jednal v neveřejném zasedání v jeho nepřítomnosti, pak šlo o Ústavou České republiky předpokládanou a lidskoprávně akceptovatelnou výjimku ze zásady ústnosti.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu