ECLI:CZ:US:2009:2.US.1052.09.1
sp. zn. II. ÚS 1052/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. J. L., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem Anenská 8, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, č. j. 16 Co 493/2008-323, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, kterým Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně náhrady nákladů řízení tak, že stěžovatelce, která byla v řízení před obecnými soudy v postavení žalované, byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 75.329,60 Kč. Dovozuje, že tímto rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva, zejména právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, která v řízení před obecnými soudy byla v postavení žalobkyně, byl veden spor o určení vlastnictví k nemovitosti a určení neplatnosti kupní smlouvy. V tomto sporu vedlejší účastnice neuspěla, a proto soud prvního stupně přiznal stěžovatelce náklady řízení. Stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jakým byly náklady řízení soudem prvního stupně stanoveny, a podala odvolání. Odvolací soud jí dal za pravdu a rozhodl o náhradě nákladů řízení v intencích odvolacích námitek stěžovatelky, avšak použil při stanovení jejich výše ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen " o. s. ř."). Postupoval přitom tak, že si ještě před rozhodnutím od vedlejší účastnice vyžádal podklady o jejích majetkových poměrech, aniž však současně dal možnost stěžovatelce zaujmout stanovisko k možnému použití uvedeného ustanovení procesního předpisu. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka ústavní stížnost, která byla vedena pod sp. zn. I. ÚS 2569/07. Ústavní soud této stížnosti vyhověl nálezem ze dne 23. října 2008, a to z toho důvodu, že nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu a principy rovnosti účastníků řízení před soudem, neboť stěžovatelce nebyla dána možnost, na rozdíl od vedlejší účastnice, seznámit se s náhledem odvolacího soudu na možné použití ustanovení §150 o. s. ř.
Řízení před obecnými soudy se tak vrátilo do stádia odvolacího řízení. Účastník řízení respektoval názor Ústavního soudu a v opakovaném odvolacím řízení nejprve vyrozuměl účastníky řízení, že považuje za správné při rozhodování o nákladech řízení aplikovat ustanovení §8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a že při rozhodování bude zvažovat i aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. V tomto řízení pak vydal rozhodnutí, které je napadeno touto ústavní stížností.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká účastníkovi řízení, že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že o náhradě nákladů rozhodl v odvolacím řízení, ačkoliv v této otázce posoudil věc zcela odlišně od právního posouzení soudem prvního stupně. Nesouhlasí ani s tím, že nebyla odvolacím soudem respektována zásada úspěšnosti v řízení, dle které měla mít nárok na plnou náhradu nákladů řízení. Odvolacímu soudu dále vytýká, že vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování, nebyl proveden v dostatečném rozsahu navržený důkaz "rozhodným obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 181/98, nebylo zohledněno, že došlo ke spojení dvou žalob do jednoho řízení. Polemizuje s úvahou soudu, že by přiznání náhrady nákladů řízení v plné výši přivodilo jednomu účastníku větší újmu než druhému, a podle stěžovatelky měl soud jinak naložit i se zjištěním, že vedlejší účastnice je majitelkou nemovitosti v Nepomuku. Za svévolnou považuje úvahu odvolacího soudu, která byla základem pro rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení, totiž, že vedlejší účastnice měla v odvolacím řízení v rozhodující části úspěch. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje také v tom, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí poučil vedlejší účastnici o hmotném právu, neboť uvedl, že již poskytnuté plnění na úhradu nákladů řízení lze započíst na úhradu nákladů řízení nově stanovených konstitutivním rozhodnutím soudu. Pokud jde o ústavněprávní argumentaci, uvedla stěžovatelka, že odkazuje na rozhodný obsah spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2569/07, "kterýžto nechť je považován za součást této stížnosti".
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, nález č. 69, str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).
V daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, jakou úvahou byl odvolací soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci §150 o. s. ř. Ústavní soud v takovém postupu soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ústavně garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, či porušení dalších ústavně chráněných práv uváděných stěžovatelkou. Podle Ústavního soudu odvolací soud dostatečně vyložil, jakým způsobem by se eventuální přiznání náhrady nákladů řízení nepřípustně a nespravedlivě dotýkalo právní sféry vedlejší účastnice. Ústavní stížnost přitom nepřináší žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci a setrvává pouze na úrovni polemiky se závěry odvolacího soudu. Na tomto místě musí Ústavní soud připomenout, že smysl a účel institutu povinného zastoupení podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení (viz stanovisko Pl. ÚS-st.1/96, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 471). Ústavní soud považuje za zcela nepřijatelné, aby se stěžovatelka zhostila své povinnosti tvrdit a prokazovat porušení ústavně garantovaných práv tím, že pouze odkáže na obsah jiného spisu Ústavního soudu a žádá, aby byl považován za součást jí podané ústavní stížnosti.
Sama okolnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s názorem obecného soudu z toho důvodu, že jinak interpretuje jeho skutková zjištění, či nesouhlasí s tím, že nebyly provedeny všechny důkazy, které navrhla, nebo že tyto důkazy nebyly provedeny dle její představy dostatečně podrobně, nepostačuje k závěru, že v řízení před obecným soudem bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Soud nemusí provést všechny navržené důkazy, musí jen, rozhodne-li se další důkazy neprovádět, zdůvodnit proč. To se v daném případě stalo a v postupu odvolacího soudu nelze spatřovat svévoli, neboť jeho zdůvodnění je logické a odpovídá stavu provedeného dokazování ve vztahu k řešené otázce. Odvolací soud přitom postupoval zcela v intencích názoru vyjádřeného Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 2569/07 ze dne 23. října 2008 vydaným ve stěžovatelčině věci; zde bylo odvolacímu soudu vytčeno, že v řízení předcházejícím vydání daného nálezu nevytvořil prostor pro kontradiktorní uplatnění návrhů a důkazů, které se vztahovaly k jeho rozhodování. Tento nedostatek byl v řízení předcházejícím vynesení nyní ústavní stížností napadeného rozhodnutí odstraněn. Stěžovatelka se mýlí, pokud z těchto závěrů Ústavního soudu dovodila, že jí poskytují záruku plného úspěchu v dalším řízení. Právo na spravedlivý proces nikomu nezaručuje úspěch v jeho věci. Jeho smyslem je zajistit všem stranám řízení rovné zacházení, a to především dodržováním pravidel řízení. Ta byla v předchozím řízení v neprospěch stěžovatelky porušena. V tomto řízení však tomu tak nebylo.
Lze tedy konstatovat, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu