ECLI:CZ:US:2009:2.US.111.09.1
sp. zn. II. ÚS 111/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Č., zastoupené JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou, se sídlem Stodolní 17, 702 00 Ostrava, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, č. j. 33 Odo 447/2004-95, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2008, č. j. 33 Odo 1714/2006-137, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. června 2006, č. j. 12 Co 270/2006-116, a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. listopadu 2002, č. j. 12 C 409/2000-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížností podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí. Dovozuje, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka (v řízení před obecnými soudu jako žalovaná) v ústavní stížnosti uvedla, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově jí bylo uloženo zaplatit žalobci částku 29.401 Kč. Došlo k tomu tak, že se žalobcem uzavřela kupní smlouvu, podle níž mu prodala čtyři koupelnové skříňky, umyvadlo a zrcadlo. Žalobce reklamoval vadu jedné skříňky spočívající ve špatné velikosti dvířek, špatném lícování a špatném provedení kování u části dodaného nábytku. Soud dospěl k závěru, že reklamace nebyla provedena v zákonné 30 denní lhůtě vyplývající z §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a proto žalobci vznikla práva, jakoby šlo o vadu neodstranitelnou a využil právo na odstoupení od kupní a odstoupil od celé kupní smlouvy. I když se jednalo o čtyři soupravy a reklamovaná vada se týkala jen jedné z nich, soud posuzoval předmět prodeje jako celek, neboť uznal za prokázané tvrzení žalobce, že si koupelnové skříňky vybral jako ucelený komplex, který tvořil estetický celek.
Stěžovatelka pak popisuje průběh dalšího řízení s tím, že spor se soustředil do otázky, zda předmětem prodeje byly čtyři samostatné koupelnové soupravy a nebo zda šlo o jeden ucelený komplex. Obecné soudy na tuto otázku neměly jednotný názor. Odvolací soud totiž k této otázce zaujal názor opačný a uznal reklamaci jen ohledně jedné soupravy, u níž se reklamovaná vada vyskytla, a v tomto smyslu rozsudkem ze dne 24. listopadu 2003, č. j. 12 Co 474/2003-72, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, v níž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 20.551 Kč a co do této částky žalobu zamítl. Ostatní změny uvedené ve výroku tohoto rozsudku nemají pro posouzení ústavní stížnosti žádný význam.
Tento rozsudek však byl v rámci dovolacího řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, č. j. 33 Odo 447/2004-95, zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soudu odvolacímu k dalšímu řízení se závazným právním názorem dovolacího soudu. Odvolací soud v opakovaném odvolacím řízení rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 22. listopadu 2002, č. j. 12 C 409/2000-46, změnil v té části, která nebyla pravomocná, tak, že uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 21.131 Kč proti vrácení zbývajících předmětů, které byly za tuto částku podle kupní smlouvy, od níž bylo platně odstoupeno, zakoupeny. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání. Toto dovolání bylo zamítnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu.
Ústavní soud musí nejprve zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost stěžovatelky, pokud směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, č. j. 33 Odo 447/2004-95, je nepřípustná, neboť se nejedná o rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práv stěžovatelky. Tímto rozhodnutím totiž nebylo rozhodnuto o předmětu řízení s konečnou platností, ale došlo jím ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a k vrácení věci k dalšímu řízení.
Zákon o Ústavním soudu v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dokládaly. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která se odvíjí od konstatování, že "v právních závěrech obecných soudů spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ústavně garantovaný v Listině základních práv a svobod" je nesprávné a jen dokládá, že si stěžovatelka, respektive její právní zástupce, neujasnili postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavněprávní argumentace se nevyčerpává citací jednotlivých ustanovení norem, které jsou součástí ústavního pořádku bez toho, aniž se uvede tato citace do konkrétní souvislosti s projednávaným případem a s meritem rozhodnutí, neboť zde musí být dána souvislost mezi porušením základního práva a pravomocným rozhodnutím, proti kterému stížnost směřuje.
Řízení o ústavní stížnosti není ovládáno zásadou vyšetřovací. Jeho posláním není vyhledávat za účastníka řízení případné porušení ústavně chráněných práv jen na základě tvrzení, že došlo k jeho porušení, bez toho, aby bylo v podání jasně vyjádřeno v jakých souvislostech a jakými konkrétními kroky či nečinností soudu či jiného orgánu státní moci k porušení došlo. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatelky. To, že obecné soudy rozhodly v neprospěch stěžovatelky, samo o sobě porušení principů ústavnosti neznamená. Právo na spravedlivý proces totiž neznamená právo na vítězství ve sporu.
Ústavní soud tudíž posoudil návrh pokud směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2006, č. j. 33 Odo 447/2004-95, jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; pokud návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2008, č. j. 33 Odo 1714/2006-137, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. června 2006, č. j. 12 Co 270/2006-116, a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. listopadu 2002, č. j. 12 C 409/2000-46, posoudil jej jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu