ECLI:CZ:US:2009:2.US.1137.09.1
sp. zn. II. ÚS 1137/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2009 v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LUKOP spol. s r. o., se sídlem Tasovice 309, 671 25 Tasovice, zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem, se sídlem Tovární 7, 669 02 Znojmo, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009 č. j. 8 Afs 60/2008-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byly porušeny její základní práva, a to čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatelka, věnující se mimo jiné provozování odborných činností na úseku rostlinolékařské péče, uplatnila v daňovém přiznání za období srpen 2004 nárok na odpočet DPH, který správce daně (Finanční úřad ve Znojmě) neuznal a doměřil stěžovatelce dodatečným platebním výměrem č. j. 131301/05/346914/0142 ze dne 1. 12. 2005 daň z přidané hodnoty ve výši 138 120 Kč.
Proti rozhodnutí finančního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně č. j. 14145/06-1300-701922 ze dne 15. 11. 2006 zamítnuto. Podle Finančního ředitelství v Brně stěžovatelka neprokázala přijetí zdanitelného plnění v rozsahu deklarovaném fakturami č. 04/05/101 a 04/05/112 a tím ji nevznikl nárok na odpočet DPH. Stěžovatelka dle názoru Finančního ředitelství v Brně fakticky neprokázala oprávněnost uplatňovaného odpočtu, přestože k tomu byla vyzvána a neunesla tak důkazní břemeno podle ust. §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád").
Proti rozhodnutí finančního ředitelství podala stěžovatelka správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který správní žalobu rozsudkem č. j. 29 Ca 358/2006-49 ze dne 30. 4. 2008 zamítl. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost. O podané kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 12. 3. 2009 č. j. 8 Afs 60/2008-74 tak, že ji zamítl.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud posuzuje, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelů. Hodnocením důkazů obecným soudem se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
Správní orgán vyjádřil důvodnou a relevantní pochybnost o faktickém uskutečnění zdanitelného plnění (stěžovatelka uváděla v dokumentaci spotřebu chemických přípravků na jiné plodiny, ve vyšších koncentracích a jiných agrotechnických lhůtách, než uvádí metodika jejich užívání, předmětné chemické prostředky neuvedla ani ve formuláři pro zápis chemických přípravků na ochranu rostlin a výkonů OR pro rok 2004, který předložila Státní rostlinolékařské správě). Nadto správní orgán věrohodně zpochybnil i pravost, správnost a úplnost stěžovatelkou předkládaných listinných důkazů (daňových dokladů, dodacích listů, příjmových dokladů a výdajových pokladních dokladů), které dle tvrzení stěžovatelky měly být vystaveny jednatelem společnosti TGT COMPANY s. r. o. Jednatel této společnosti však ve své svědecké výpovědi jednoznačně vyloučil, že by tyto doklady vystavil on sám. Argumentace stěžovatelky vztahující se k této výpovědi je pro věc irelevantní, správní orgán touto výpovědí pouze vyvrátil tvrzení stěžovatelky o pravosti jí předkládaných listinných důkazů a bylo tak na stěžovatelce, aby tvrdila a prokázala, že předmětné zdanitelné plnění bylo uskutečněno prostřednictvím jiné osoby oprávněné za prodávajícího jednat. Stěžovatelka byla dle svého vlastního vyjádření srozuměna s obsahem svědecké výpovědi jednatele společnosti TGT COMPANY s. r. o. a mohla tak navrhnout výslech jeho zaměstnanců či jiných osob, což však neučinila. Správní orgán v návaznosti na tato zjištění vyzval stěžovatelku, aby předložila věrohodné důkazy prokazující její tvrzení. Na tuto výzvu však stěžovatelka relevantně nereagovala a ve svém vyjádření uvedla pouze další tvrzení, bez doložení či označení jakýchkoli důkazů. Dle názoru Ústavního soudu není správná argumentace stěžovatelky, že ta neměla možnost, jak prokázat uskutečnění zdanitelného plnění jinak, a že správcem prokázané skutečnosti nevyvracejí její tvrzení. Naopak se Ústavní soud ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozhodnutí uvedl že: "(s)těžovatelka mohla navrhnout výslech svědků, předložit fotodokumentaci, atd. .... Stěžovatelka nepředložila žádné věrohodné důkazy, finanční orgány proto oprávněně doměřily daň z přidané hodnoty. "
Daňové řízení má, pokud jde o pořizování důkazů, vyšetřující charakter (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 705/06 ze dne 1. 12. 2008), což však samo o sobě neznamená, že daňový subjekt je tím zbaven břemena tvrzení a břemena důkazního. Pokud správce daně vyjádří relevantní pochybnosti o tvrzení daňového subjektu, vyzve jej k prokázání jím tvrzených sporných skutečností, resp. k vyvrácení skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost tvrzení daňového subjektu (blíže např. nález ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 29/05 ze dne 1. 6. 2005). Pokud tento subjekt i přes výzvu svou povinnost tvrdit a dokázat nesplní, nelze to přičítat k tíži správce daně a přenést tak důkazní povinnost na něj. V nyní projednávané věci zpochybnil správce daně uskutečnění zdanitelného plnění tak jak tvrdí daňový subjekt, pokud ten svá tvrzení neprokázal, resp. nevyvrátí pochybnosti správce daně, má se za to, že k zdanitelnému plnění nedošlo a správce daně již nemusí nic dalšího dokazovat (a ani nemůže, neboť zde nejsou další tvrzení daňového subjektu).
Správní orgány a obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Namítaným porušením základních práv nemůže Ústavní soud přisvědčit, neboť Nejvyšší správní soud se držel kautel vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu, zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 a v rozhodnutí na něj navazujícím sp. zn. I. ÚS 1841/07 ze dne 11. 2. 2008 či v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 655/09 ze dne 2. 4. 2009 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), tedy, že prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad s faktickým stavem. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno, jinými slovy jde o srovnání tvrzených skutečností na základě daňového dokladu s faktickým stavem (což se odráží v důkazní povinnosti daňového subjektu ve smyslu ust. §31 odst. 9 daňového řádu). Důkaz daňovým dokladem podle zákona o dani z přidané hodnoty je pouze formálním důkazem (navíc v nyní projednávané věci věrohodně zpochybněným), dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže tedy nebylo zdanitelné plnění uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna ani pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Z tohoto pohledu je tedy argumentace stěžovatelky nesprávná a z ústavněprávního hlediska je právně irelevantní, neboť podmínky pro uplatnění nároku na odpočet DPH jsou řešeny podústavním právním předpisem (zákonem o DPH) a jeho aplikace v případě stěžovatelky nevybočila z ústavně konformního rámce.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelů a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu