ECLI:CZ:US:2009:2.US.1278.09.1
sp. zn. II. ÚS 1278/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti V. L., zastoupeného Mgr. Bc. Michaelem Kisem, advokátem se sídlem Riegerova 229, 430 01 Chomutov, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 23. ledna 2008 č. j. 2T 222/2007-524 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. dubna 2008 č. j. 4To 135/2008-556, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 17. 5. 2009 učinil právní zástupce stěžovatele (cestou e-mailu, aniž by zásilka byla řádně podepsána) podání u Ústavního soudu, následně dne 18. 5. 2009 byla odeslána již bezvadná ústavní stížnost i se speciální plnou mocí k jednání před Ústavním soudem. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Mostě uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle ust. §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. z. (zčásti ve stádiu pokusu) a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce tři a půl roku. Krajský soud jako soud odvolací daný rozsudek zrušil v odsuzující části a znovu rozhodl, že stěžovatel si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil tak značnou škodu, čímž spáchal trestný čin krádeže podle ust. §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z., a byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře tří roků a šesti měsíců. Dovolací soud odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. ř.
Na základě výzvy Ústavního soudu, zda stěžovatel napadá jen tato rozhodnutí obecných soudů, právní zástupce stěžovatele Ústavnímu soudu sdělil, že napadá jak rozhodnutí Okresního soudu v Mostě a Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak i řízení, které jejich vydání předcházelo, a rovněž řízení v rámci dovolání, když Nejvyšší soud zaslal spisový materiál Okresnímu soudu v Mostě zpět v říjnu roku 2008 a tento soud až do ledna roku 2009 o této skutečnosti nevěděl a tvrdil, že spis nemá.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny obsahové a formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen. Ústavní soud nemůže rozhodovat nad rozsah toho, co stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje (ultra petitum) (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 406/04 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jak uvedeno shora, stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, což je zřejmé jak z označení stížnosti na přední straně podání, z obsahu plné moci stěžovatele udělené právnímu zástupci a explicitně také z výše citované odpovědi stěžovatele na výzvu Ústavního soudu. Stěžovatel uplatnil proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ale proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost vůbec nesměřuje, přesto je však evidentní, že toto rozhodnutí stěžovatel považoval za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, neboť od doručení tohoto rozhodnutí odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a rovněž dovozuje její přípustnost (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Za takové situace Ústavní soud vážil, jak ústavní stížnost stěžovatele hodnotit, aby na jedné straně z ústavněprávních hledisek dostál ochraně stěžovatelova základního práva na přístup k soudu (v daném případě Ústavnímu soudu), a na druhé straně však rovněž respektoval podmínky přístupu k soudu stanovené zákonem.
Jako klíčová se jeví Ústavnímu soudu skutečnost, že stěžovatel nerozšířil svou ústavní stížnost i na usnesení Nejvyššího soudu, a to ani přes výslovnou výzvu Ústavního soudu. Ve stěžovatelově případu se neuplatní režim ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, který platí toliko pro tzv. nenárokové dovolání v občanském soudním řízení podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V řízení o dovolání ve věcech trestních se naopak neuplatňuje žádné uvážení o přípustnosti dovolání. V daném případě byla přípustnost dovolání založena ustanovením §265a odst. 2 trestního řádu, které výslovně stanoví přípustnost proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Bylo-li dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., nestalo se tak "z důvodů závisejících na uvážení" dovolacího soudu, nýbrž proto, že odvolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody, tj. důvody jiné než které stanoví §265b trestního řádu. Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se proto nemůže uplatnit, neboť mimořádný opravný prostředek nebyl orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, byl totiž odmítnut pro pochybení samotného stěžovatele (jeho právního zástupce). Dovoláním proto bylo třeba napadnout samotné rozhodnutí dovolacího soudu, což stěžovatel neučinil, jakož ani neuvedl, v čem by měla spočívat jeho vadnost, ve smyslu zásahu do stěžovatelových základních práv.
Pokud stěžovatel ústavní stížností brojí toliko proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, jedná se o návrh, který je podán opožděně. Lhůta k podání takové ústavní stížnosti by se bývala započala odvíjet od data doručení rozhodnutí odvolacího soudu (18. 6. 2008), přičemž je zřejmé, že již dávno a marně uplynula.
S ohledem na to soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj