ECLI:CZ:US:2009:2.US.1291.08.1
sp. zn. II. ÚS 1291/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Autocamping Callisto, s. r. o., se sídlem Drnovská 12, Praha 6, zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem tř. Míru 66, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 1. 2008 č. j. 23 Co 50/2007-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícím podáním ze dne 24. 7. 2008 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrdila, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 6 C 239/2004, z něhož vyplynulo, že právní předchůdce stěžovatelky se v řízení zahájeném u tohoto soudu dne 3. 9. 2004 domáhal po V. M. jako žalovaném zaplacení částky 2.192,- Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení obsažených v žalobním návrhu byla mezi účastníky řízení v rámci jiného již probíhajícího řízení uzavřena dohoda, v souladu s níž měl žalobce objednat a poté i zaplatit zhotovení geometrického plánu nemovitostí nacházejících se v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalovaného. Žalobce se domníval, že mu vzniklo právo požadovat zaplacení poměrné části vynaložených nákladů na vyhotovení plánu.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozhodl o věci rozsudkem ze dne 25. 4. 2005 č. j. 6 C 239/2004-40, jímž návrh zamítl, neboť neshledal, že by mezi účastníky řízení došlo k uzavření dohody o tom, že žalobce zajistí vyhotovení geometrického plánu a žalovaný se bude podílet na vzniklých nákladech. Nebyla rovněž prokázána existence příkazní smlouvy, jednatelství bez příkazu, bezdůvodného obohacení či nároku plynoucího z titulu spoluvlastnického podílu na nemovitostech.
K odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 12. 2005 č.j. 23 Co 274/2005-65 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. Na rozdíl od nalézacího soudu dospěl k závěru, že v dané věci lze aplikovat ustanovení o jednatelství bez příkazu. Tento rozsudek byl však zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 173/06.
Krajský soud se projednávanou věcí znovu zabýval. Za tímto účelem zopakoval a dále i doplnil dokazování, přičemž nově neshledal odvolání žalobce, resp. stěžovatelky, která v mezidobí vstoupila do řízení na místo původního žalobce, důvodné. Dospěl totiž k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, dle které se žalobce zavázal zajistit vyhotovení geometrického plánu a žalovaný se pouze zavázal geometra na předmětné pozemky vpustit. Rozsudkem ze dne 15. 1. 2008 č.j. 23 Co 50/2007-164 proto rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku jako věcně správné potvrdil. V části příslušenství, v níž vzal žalobce svoji žalobu zpět ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud řízení sám zastavil a napravil tak pochybení okresního soudu.
Shora označené rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Dotčenému soudu v ní zejména vytýká, že ve věci měl přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí, nikoliv meritorního rozhodnutí. Odůvodňuje to tím, že odvolací soud sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ale stalo se tak po zásadní změně právního náhledu, se kterým účastníky řízení soud neseznámil a neumožnil jim tak se k tomuto názoru vyjádřit a případně předložit nová relevantní tvrzení či důkazy. Právní závěry odvolacího soudu označila přitom stěžovatelka za překvapivé. Krajský soud rovněž provedl mimořádně rozsáhlé dokazování, které nelze podle jejího názoru podřadit pod ustanovení §213 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a to ani s přihlédnutím k délce trvání řízení a k výši žalované částky, jak tento postup odůvodnil odvolací soud. Ve výsledku se tedy jednalo o jednoinstanční řízení. Dále stěžovatelka vyslovila názor, že odvolací soud vyvodil závěry, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Mělo dojít k vytrhnutí z kontextu části nabídky pana L. M. (původního žalobce) týkající se údajného závazku zaplatit geometrický plán a z ní dovozovat nepodložené právní závěry o uzavření smlouvy v modifikované podobě. Zpochybnila také hodnocení výpovědi svědka R. M., vystupujícího v řízení jako obecný zmocněnec žalovaného, s tím, že tento svědek vypovídá před různými soudy zásadně účelově a mnohdy i zcela protikladně. Poslední skupina námitek se týkala otázky spoluvlastnického podílu žalovaného na předmětných nemovitostech a z něj plynoucího oprávnění platně uzavřít předmětnou dohodu.
K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, který dal najevo, že své rozhodnutí pokládá za věcně správné a na svých právních závěrech setrvává. K jednotlivým námitkám stěžovatelky uvedl, že se s nimi vypořádal již v odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud jde o rozsah provedeného dokazování, nepovažoval za účelné paušálně rušit rozsudek okresního soudu, neboť i když se v dané věci nejednalo o dokazování typicky prováděné před odvolacím soudem, šlo o dokazování pouze o jedné skutečnosti, tzn. o tom, jaký úkon (dohoda apod.) byl či nebyl mezi účastníky učiněn při jednání Okresního soudu v Pardubicích dne 15. 4. 2004. Postup podle ust. §219a odst. 2 občanského soudního řádu je namístě, má-li být prováděno rozsáhlé dokazování o více skutečnostech a toto dokazování doposud nebylo provedeno. Dále krajský soud nesouhlasil s tím, že stěžovatelka byla údajně překvapena jeho právním názorem, neboť závěr, že mezi účastníky řízení byla uzavřena dohoda stanoveného obsahu, považoval za skutkový, nikoliv právní. Co se týče svědecké výpovědi R. M., resp. hodnocení její věrohodnosti, krajský soud podotkl, že se v dané věci nejednalo o jediný a rozhodující důkaz. Za rozhodující pro své rozhodnutí rovněž nepovažoval vyřešení otázky spoluvlastnických podílů účastníků řízení. Závěrem odvolací soud uvedl, že stěžovatelka pouze polemizuje s jeho závěry, přičemž ale z její stížnosti nevyplývá, v čem konkrétně spatřuje nelogičnost, nesprávnost a rozpor s provedenými důkazy. Ze všech výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl.
Vyjádření krajského soudu bylo zasláno cestou právního zástupce stěžovatelce k případné replice. Ústavnímu soudu bylo poté dne 3. 3. 2009 doručeno podání stěžovatelky, konstruované ovšem bez jejího právního zástupce. Stěžovatelka v něm setrvala na všech námitkách uvedených v ústavní stížnosti, které dále rozvedla o polemiku se stanovisky krajského soudu obsaženými v jeho vyjádření.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úvodem je třeba především uvést, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Nelze v této souvislosti také přehlédnout, že ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí o nepřiznání částky ve výši 2.192,- Kč, kterou lze označit za zcela bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 931/08 a mnoho dalších) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Obsahem ústavní stížnosti je námitka týkající se nesprávného postupu odvolacího soudu, který měl v zájmu předvídatelnosti rozhodování prvostupňový rozsudek zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení namísto toho, aby sám provedl dokazování překračující zákonný rámec a posléze vydal meritorní rozhodnutí založené nadto na překvapivém právním názoru. Ústavní soud tuto námitku neshledal důvodnou. Občanský soudní řád v ustanovení §213 odst. 2 stanoví podmínky, za nichž lze dokazování v odvolacím řízení zopakovat a v ustanovení §213 odst. 4 podmínky, za nichž lze dokazování v odvolacím řízení doplnit. Odvolací soud z těchto ustanovení vycházel a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a přesvědčivě vyložil, proč volil postup podle citovaných ustanovení zákona.
V daném případě se nejedná ani o situaci, kdy by odvolací soud zcela nepředvídatelně zaujal odlišný právní názor na sporný případ. Jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 10. 4. 2007 (č.l. 102 předmětného spisu) poskytl předseda senátu v souladu s ust. §118a odst. 2 občanského soudního řádu rozsáhlé poučení o možných verzích právního posouzení daného případu, a to s ohledem na to, zda budou prokázána různá skutková tvrzení žalobce vznesená v průběhu řízení. K tomu dodal, "že pro případ, že by obstála verze žalovaného o tom, že byla uzavřena dohoda, ale jediným závazkem žalovaného byl závazek nemovitosti zpřístupnit, pak by všechny tři předchozí verze byly verzemi neúspěšnými". Na dalším listu předestřel předseda senátu předběžný náhled odvolacího soudu na posouzení skutkových okolností ohledně uzavření dohody a vyzval účastníky řízení, aby ve stanovené lhůtě označili důkazy k prokázání svých skutkových verzí. Na dalším jednání dne 11. 10. 2007 byl účastníkům řízení opětovně předestřen předběžný názor senátu odvolacího soudu na skutkovou situaci (č.l. 125 spisu). Z uvedeného vyplývá, že žalobce (resp. jednatel stěžovatelky, neboť se jedná o totožnou osobu) měl dostatečný prostor, aby se vyjádřil a zvolil vlastní procesní taktiku k obhajobě svých práv. Této možnosti také hojně využil. V tomto ohledu proto nelze souhlasit ani s námitkou stěžovatelky, že v důsledku nesprávného postupu odvolacího soudu nenavrhla důkazy, jež by mohly zvrátit výsledek sporu v její prospěch. V ustanovení §120 odst. 1 občanského soudního řádu je zakotvena jedna ze základních zásad sporného řízení, zásada projednací. V souladu s ní tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Není pochyb, že za dané situace stěžovatelka měla jako strana ve sporném řízení možnost doložit oprávněnost svého nároku příslušnými důkazy.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti (resp. výslovně ve své replice) namítala absenci poučovací povinnosti podle ustanovení §118a občanského soudního řádu, poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že poučovací povinnost soudu není možno chápat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktorního řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení.
Co se týče nesouhlasu stěžovatelky s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým právním závěrům pak dospěl, nezbývá než odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat jednak do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, ale ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové či právní závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. Pochybení tohoto charakteru však Ústavní soud v daném případě neshledal. Ústavní stížností napadené rozhodnutí je řádně a přesvědčivě odůvodněno, z ústavního hlediska tedy plně přijatelné. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tomto ohledu obecné soudy z mezí ústavnosti nevybočily.
Stran námitky hodnověrnosti a hodnocení důkazu výslechem svědka R. M. se Ústavní soud ztotožnil s vyjádřením krajského soudu v tom smyslu, že se nejednalo o jediný a rozhodující důkaz. Případná nevěrohodnost tohoto svědka, tvrzená stěžovatelkou, nemohla mít na konečné rozhodnutí soudu tedy vliv.
Jako bezpředmětná se vzhledem k právnímu názoru, který v dané věci přijal odvolací soud, jevila i poslední námitka stěžovatelky. V posuzovaném případě se platnost uzavřené dohody neodvíjela od velikosti spoluvlastnického podílu žalovaného k předmětným nemovitostem. Nelze tedy soudu vytýkat, že se touto otázkou nezabýval.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo v daném případě k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu