ECLI:CZ:US:2009:2.US.1298.08.1
sp. zn. II. ÚS 1298/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti A. T., zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Havířov - Šumbark, Opletalova 608/2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 20. 2. 2008 ve věci sp. zn. 26 Cdo 2362/2006, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 16. 3. 2006 ve věci sp. zn. 11 Co 5/2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 10. 2005 ve věci sp. zn. 28 C 401/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem napadá rubrikovaná soudní rozhodnutí, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušen měl být současně čl. 90 Ústavy a čl. 6, čl. 8, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Okresní soud rubrikovaným rozsudkem uložil stěžovatelce vyklidit do 15ti dnů od právní moci rozsudku obytnou buňku v tzv. Hotelovém domě v Bohumíně (dále jen "předmětné místnosti" a "předmětný dům"). Nalézací soud žalobě na vyklizení vyhověl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka užívala předmětné místnosti na základě smlouvy o ubytování (ve smyslu §754 občanského zákoníku), a že vyklizení nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku).
Napadeným usnesením krajský soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil, neboť město Bohumín (dále též "vedlejší účastník") vzalo žalobu zpět v celém rozsahu s odůvodněním, že stěžovatelka dne 24. 2. 2006 předmětné místnosti vyklidila, nemá v nich žádné své věci a odevzdala od nich klíče. Stěžovatelka vyslovila nesouhlas se zpětvzetím žaloby, jelikož se domáhala toho, aby její povinnost k vyklizení byla vázána za použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku na zajištění bytové náhrady, neboť nemá se svým nezletilým dítětem jinou možnost bydlení. Odvolací soud však dospěl k závěru, že stěžovatelka nemá vážné důvody pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby, a proto postupoval dle §222a odst. 1 občanského soudního řádu.
Stěžovatelčino dovolání proti usnesení krajského soudu poté Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením zamítl.
Nalézacímu soudu stěžovatelka vytýká, že posoudil smlouvu dle §754 odst. 1 občanského zákoníku, aniž by odůvodnil, proč nebyla posuzována dle §717 a §718 občanského zákoníku. Stěžovatelka je totiž přesvědčena, že soud měl rozhodnout o povinnosti města Bohumín poskytnout jí náhradní ubytování, případně po zhodnocení všech okolností případu rozhodnout o povinnosti poskytnutí náhradního bytu.
Okresní soud se dle stěžovatelky nevypořádal jak s jejími návrhy na provedení důkazů, tak ani s důkazy, jež si vyžádal sám soud. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 283/2000 a sp. zn. III. ÚS 61/94 a také v usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2260/2004.
Stěžovatelka upozorňuje, že ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, má obec pečovat o potřeby všech svých občanů. Místo toho vedlejší účastník zlikvidoval možnost trvalého bydlení pro sociálně slabé občany a při vyklizování předmětného domu jednal výlučně z pozice vlastníka objektu, čímž zcela opomíjel, že je především veřejnoprávní korporací. Vedlejší účastník svým postupem nadto dle stěžovatelky porušuje ustanovení Úmluvy o právech dítěte a výkon jeho vlastnického práva není ani v souladu s Mezinárodním protokolem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, garantujícím právo na adekvátní bydlení.
V průběhu řízení stěžovatelka poukazovala na postupy města Bohumín, které jsou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 občanského zákoníku. Vedlejší účastník měl být dle stěžovatelky jako veřejnoprávní korporace zavázán k povinnosti poskytnout sociálně slabé rodině (stěžovatelka jako samoživitelka s nezletilým dítětem) lidsky důstojné bydlení. Město Bohumín svým záměrem koupit předmětný dům a rekonstruovat jej k bydlení pro majetnější skupiny občanů vyvolalo nutnost okamžitého vyklizení sociálně slabých rodin z objektu a tyto rodiny dostal do neřešitelné životní situace. Je přitom dle stěžovatelky zřejmé, že vedlejší účastník vyvolal situaci, kdy během šesti týdnů měli předmětný dům vyklidit všichni jeho obyvatelé. Tvrzení žalobce, že se město o občany z předmětného domu postaralo, není dle stěžovatelky pravdivé.
Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002 ve věci sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, v němž je rozhodováno o otázce, zda lze vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu výjimečně vázat na použití §3 odst. 1 občanského zákoníku na zajištění náhradního bytu. Obecné soudy se však v projednávané věci možností vázat vyklizení dané obytné jednotky na povinnost vedlejšího účastníka poskytnout stěžovatelce náhradní bydlení nezabývaly a pouze postavily vlastnické právo žalobce nad jeho práva a povinnosti vyplývající z obecně závazných předpisů a mezinárodních smluv.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelčiny námitky směřují primárně proti postupu města Bohumín, nikoliv fakticky proti napadeným rozhodnutím obecných soudů. Jelikož je Ústavní soud vázán petitem projednávaných podání, otázku tvrzeného nezákonného postupu vedlejšího účastníka jakožto veřejnoprávní korporace ve smyslu tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci neposuzoval.
Ústavní soud proto musel toliko přezkoumat, zda rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení, respektive zda jeho rozhodnutí nepřihlížet k nesouhlasu stěžovatelky se zpětvzetím žalobního návrhu není protiústavní, tedy zda je toto rozhodnutí prosto prvků svévole a libovůle.
Posuzované podání představuje obsahově opakování argumentů vznesených stěžovatelkou již v dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž Ústavní soud zdůrazňuje, že se všemi stěžovatelčinými námitkami se dovolací soud ústavně konformním způsobem vypořádal na s. 4 svého napadeného usnesení.
Přezkoumáváním totožných námitek, s nimiž se již vyrovnal Nejvyšší soud, by byl Ústavní soud stavěn do role další odvolací instance, tedy do pozice, jež mu nebyla Ústavou (viz výše) svěřena.
Z hlediska merita věci potom Ústavní soud odkazuje na s. 4 usnesení krajského soudu, kde odvolací soud odůvodňuje, proč nemohl v projednávané věci postupovat jinak, přičemž Ústavní soud neshledal důvod tento závěr krajského soudu jakkoli rozporovat.
Pouze na okraj Ústavní soud připomíná, že v řízení o vyklizení předmětných místností byl předmět sporu fakticky konzumován tím, že stěžovatelka se z těchto místností (dobrovolně) vystěhovala a vrátila od nich klíče. Pakliže se stěžovatelka domnívá, že právní vztah mezi stěžovatelkou a vlastníkem předmětného domu byl nesprávně posouzen ve smyslu §754 a násl. občanského zákoníku na místo §717 a §718 občanského zákoníku včetně všech z toho vyplývajících konsekvencí, měla toto své tvrzení uplatňovat v samostatném řízení, v němž by namísto v pozici žalované vystupovala v pozici žalobkyně.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení stěžovatelkou uvedených ustanovení Listiny, Úmluvy a Ústavy ČR. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu