ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2260.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2260/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) J. K., a B) A. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. D., a 2) O. D., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1645/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. července 2003, č. j. 22 Co 123/2003-302, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 60 900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Z. J.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. října 2002, č. j. 7 C 1645/98-252, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců a žalovaných k benzinové čerpací stanici – stavbě občanské vybavenosti, stojící na parc. č. 716 v kat. území L., obec H., okr. P., zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV č. 2015, se všemi součástmi a blíže specifikovaným příslušenstvím. Pod bodem II. přikázal předmětnou stavbu se všemi součástmi a příslušenstvím, uvedeným pod bodem I., do společného jmění žalobců, kterým pod bodem III. uložil, aby žalovaným zaplatili společně a nerozdílně částku 12 000 000,- Kč. Pod body IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci se počátkem 90. let dohodli, že budou společně podnikat a za tím účelem postaví benzinovou čerpací stanici, kterou budou provozovat společně. Čerpací stanice jako nově vytvořená věc se stala podílovým spoluvlastnictvím žalobců a žalovaných, a to každého manželského páru v rozsahu ½. Žalovaní neprokázali, že by jejich spoluvlastnický podíl byl vyšší než ½. Pokud žalovaní namítali, že do vytvoření společné věci vložili více než žalobci, soud prvního stupně uvedl, že v daném případě nešlo o vypořádání vložených investic a že pokud mají za to, že jim žalobci nějaké finanční prostředky dluží, mohou své nároky uplatit u soudu jinou žalobou. Protože k dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo a rozdělení věci není dost dobře možné, přikázal předmětnou stavbu do vlastnictví žalobců. Zohlednil, že čerpací stanice stojí na pozemku ve vlastnictví žalobce, že žalobci již dříve se podíleli „významnou měrou“ na jejím provozování, mají k tomu dostatek znalostí a zkušeností a budou schopni i nadále ji provozovat. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaných vycházel ze znaleckého posudku PhDr. arch. J. B., který stanovil obvyklou cenu této stavby ve výši 24 000 000,- Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 8. července 2003, č. j. 22 Co 123/2003-302, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé pod body I. až III. potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že předmětná stavba benzínové čerpací stanice se všemi součástmi a příslušenstvím je v podílovém spoluvlastnictví účastníků s tím, že ideální ½ je ve společném jmění žalobců a druhá ideální ½ ve společném jmění žalovaných. Uvedl, že při posuzování vlastnických a jiných vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob, je třeba vycházet z jejich dohody, která nemusí být písemná, ale musí být uzavřena před vznikem stavby jako nové věci, přitom není třeba, aby se účastníci dohody dohodli na výši spoluvlastnických podílů. Podle stavebního povolení z 11. 12. 1990 byli účastníky stavebního řízení žalobci i žalovaní. Ti také byli účastníky kolaudačního řízení, ukončeného rozhodnutím z 18. 10. 1991. Pro existenci podílového spoluvlastnictví není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení a kolaudační rozhodnutí. Na výpisu z katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastníci čerpací stanice uvedeni žalobci i žalovaní. Z vyjádření účastníků, jakož i ze stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí a výpisu z katastru nemovitostí, i odvolací soud vzal za prokázané, že předmětná čerpací stanice je v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Poukázal na to, že od roku 1991, kdy byla čerpací stanice vystavěna, až do roku 1996, kdy došlo ke sporům ohledně společných obchodních aktivit žalobce A) a žalovaného 1), „žalovaní nepodnikli žádné kroky s úmyslem změnit majetkové poměry k čerpací stanici. I tato skutečnost svědčí o tom, že žalovaní považovali předmětnou čerpací stanici za podílové spoluvlastnictví své a žalobců“. Žalovaní neprokázali, že by dohodou účastníků byl podíl žalovaných stanoven ve větším rozsahu, než podíl žalobců. Skutečnost, že stavbu čerpací stanice financoval převážně žalovaný 1), nemůže založit vyšší spoluvlastnický podíl žalovaných, zejména za situace, kdy se na její výstavbě aktivně podílel žalobce 1). Odvolací soud se postavil na stanovisko, že v daném případě byla „platně, jasně a určitě uzavřena dohoda mezi žalobci a žalovanými o tom, že stavba čerpací stanice se stane předmětem jejich podílového spoluvlastnictví tak, že jak na straně žalobců, tak na straně žalovaných bude podíl ve výši jedné poloviny předmětem jejich společného jmění“. Za správné považoval rozhodnutí soudu prvního stupně i ohledně vlastního vypořádání podílového spoluvlastnictví. K tomu uvedl, že investice vynaložené žalovanými na její stavbu „nemohou být předmětem takto žalovanými tvrzeného vypořádání“, tzn. širšího vypořádání, když neprokázali, že by po vzniku stavby do ní investovali jakékoliv prostředky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K přípustnosti dovolání uvedli, že i když ji opírají o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, lze podle jejich názoru podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ „dovoláním napadnout rozsudek odvolacího soudu nejen po stránce právní, nýbrž i z hlediska vad řízení, u nichž, na rozdíl od úvah právních, není třeba prokazovat otázku zásadního právního významu“. Zde poukázali na právní názor vyslovený k uvedenému paragrafu v publikaci Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soud řád. Komentář, 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001. Vady řízení spatřují v tom, že nebyl proveden důkaz listinami předloženými při jednání 22. 4. 1999 – výpisem z katastru nemovitostí, kolaudačním rozhodnutím z 18. 10. 1991, rozhodnutím o dodatečném povolení stavby z 28. 7. 1995, stavebním povolením z 11. 12. 1990 a originálem smlouvy o sdružení z 31. 5. 1995, přestože šlo „o klíčové důkazy“ a oba soudy z nich vycházely a uvedly, co jimi bylo prokázáno. Dále nebyl vyslechnut žalovaným 1) navržený svědek JUDr. J. K. o tom, „za jakých okolností vznikla údajná smlouva o sdružení a jak probíhala vzájemná korespondence mezi nimi a žalobci v polovině 90. let, kdy žalobci chtěli odkoupit celou čerpací stanici, nikoliv jen polovinu“. Pokud se soudy nevypořádaly s jimi navrženými důkazy, neuvedly proč nebyly připuštěny, je třeba dovodit, že rozsudky obou soudů jsou nepřezkoumatelné. Znalecký posudek nebyl přečten jako důkaz, při jednání 17. 5. 2001 byly přečteny pouze „závěry znaleckého posudku“. Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že i v případě procesních vad je třeba formulovat otázky zásadního právního významu, pak za takovou otázku považují otázku, „zda je přípustné, aby se soud opominul a nevypořádal se se všemi důkazními návrhy stranami vznesenými“. Setrvali na stanovisku, že žádná smlouva o sdružení platně nevznikla. Svědčí o tom i fakt, že ve vztahu k finančnímu úřadu vystupoval vždy jen žalovaný 1). Z hlediska hmotněprávního otázkou zásadního právního významu je otázka, „zda lze za akceptaci, resp. perfekci smlouvy považovat odeslání smlouvy, byť podepsané jednou smluvní stranou, aniž je této smluvní straně po podpisu druhou smluvní stranou smlouva zaslána zpět“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší žádnou otázku, která by po právní stránce měla zásadní význam. Právní otázky formulované v dovolání odvolacím soudem řešeny nebyly a odpovědi na ně vyplývají ze zákona a z judikatury. Podle názoru žalobců při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ musí jít o řešení otázky zásadního právního významu z oblasti hmotného práva. Nesouhlasí proto s názorem žalovaných, že přípustnost dovolání lze v tomto případě dovozovat i pro řešení právních otázek zásadního významu procesního charakteru. K namítaným vadám řízení ostatně nedošlo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Námitky žalovaných vznesené v dovolání se týkají procesního postupu soudů obou stupňů při provádění dokazování, které spadají pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 2086, svazek 26, v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „pokud soud prvního stupně neprovedl účastníkem navržený důkaz a v odůvodnění rozhodnutí nevyložil, proč jej neprovedl, trpí řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 510/2003, uveřejněném tamtéž pod C 2117, svazek 27, kdy uvedl, „že za jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba považovat okolnost, že soud neprovedl účastníkem navržený důkaz k prokázání skutečnosti, jež byla pro řešení daného sporu podstatná“. Námitky dovolatelů tak nepředstavují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pokud dovolatelé s odkazem na v dovolání blíže označený komentář k občanskému soudnímu řádu k §237 odst. 1 písm. c) OSŘ vyslovili právní názor, že v případě dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ lze rozsudek odvolacího soudu napadnout i z hlediska vad řízení, pak dovolatelé právní názor tam vyslovený si nevyložili správně. V tomto komentáři pod bodem 7. na str. 985 se uvádí: „Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), může dovolatel napadnout ze všech stanovených dovolacích důvodů (srov. §241a odst. 2 a 3 a komentář k §241a), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci“. Citovaný text vyjadřuje jen to, že v případě dovolání přípustného §237 odst. 1 písm. c) OSŘ lze zkoumat dovolací námitky odpovídající dovolacím důvodům uvedeným v ustanovení §241a odst. 2 OSŘ pod písmeny a) a b) nikoliv však námitky odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §241a odst. 3 OSŘ. Je-li však dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nepřípustné, nelze se pak podle konstantní judikatury dovolacího soudu zabývat ani správností dovolacích námitek odpovídajících ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Jinými slovy, aby bylo možno přezkoumat rozsudek odvolacího soudu, v případě kdy přípustnost dovolání se opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, muselo by jít o dovolání přípustné. V daném případě by dovolací soud musel dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska §237 odst. 3 OSŘ ve vztahu k řešení hmotněprávní otázky je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Tak tomu v daném případě není. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1080/2003, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 2237, svazek 27, podle kterého „přípustnost dovolání z důvodu, že právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 in fine OSŘ) není dána, jestliže námitky dovolatele mají procesní povahu“.
Dovolateli formulovaná otázka týkající se perfektnosti smluvního ujednání, jež má být otázkou zásadního významu z hlediska hmotněprávního, není ve své podstatě otázkou právní, ale představuje jejich opakovanou skutkovou námitku, že žalobci neprokázali, kdy a kde k dohodě mezi účastníky došlo. Jde tedy o otázku skutkovou, o obsahu, místě a času dohody, přičemž se soudy s touto námitkou vypořádávaly, odvolací soud se závěrem, že taková dohoda byla platně, jasně a určitě uzavřena. Ostatně otázka vzniku určité jedinečné dohody z hlediska její perfekce, kdy zákon stanoví, kdy je smlouva uzavřena (§44 ObčZ), nemůže mít zobecňující význam. V dané věci věci tak dovolací soud neshledává nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §3 odst. 1 (z částky 12 000 000,- Kč), §4 odst. 1, 2, §10 odst. 3, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 60 750,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. prosince 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu