ECLI:CZ:US:2009:2.US.1307.09.1
sp. zn. II. ÚS 1307/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele P. M. A., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, V Jirchářích 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2008 č. j. 18 Co 463/2008-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2009, se stěžovatel domáhal
zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo podle
ustanovení §104 ve spojení s §211 o. s. ř. zastaveno odvolací řízení o odvolání stěžovatele
proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2007 č. j. 21 C 86/2007-12, ve
znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2008 č. j. 21 C 86/2007-28,s tím, že o odvolání
stěžovatele proti uvedenému rozsudku bylo již pravomocně rozhodnuto (rozsudek ze dne 7. 5.
2008 č. j. 18 Co 168/2008-24), a proto projednání znovu podaného odvolaní proti témuž
rozsudku brání překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené
právo plynoucí z článku 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen"Listina")
a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V odůvodnění ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel vyjádřil své
přesvědčení, že odvolací soud neměl jeho v pořadí druhé odvolání vyhodnotit jako odvolání
opakující se, nýbrž jako odvolání podané v řádné lhůtě. V předešlém rozhodnutí odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, kterým bylo ve výroku rozhodnuto o částce
1 750,-Kč, jež však byla formou opravy zjevné nesprávnosti ve výroku změněna na částku
1 750 000,-Kč. Stěžovatel v takovém případě namítal, že mu běží odvolací lhůta znovu a
podané odvolání musí být projednáno. Současně uvedl, že dovolání v projednávané věci není
přípustné a jedinou možností, jak napravit uváděné pochybení, je podání této stížnosti.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je
povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou
dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže
stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva
poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o
něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve
smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné
opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou, a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné
procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního,
správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada
subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení)
Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost
je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány
veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž
adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém
právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé
justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000,
Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je
nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních
prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné
moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
Od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem také žaloba pro zmatečnost. Tento
procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému
zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení
základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které
vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4
o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto
odvolání (dle ustanovení §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.) nebo kterým
bylo zastaveno odvolací řízení (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008
sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08, usnesení ze dne 4. 6. 2007 II. ÚS 835/07, usnesení ze dne 18. 2. 2009
III. ÚS 176/09 a další in http://nalus.usoud.cz).
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud ověřil, že v dané věci
se právě o situaci předpokládanou ustanovením §229 odst. 4 o. s. ř. jedná, neboť odvolání
stěžovatele bylo zastaveno podle ustanovení §104 ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř.
Pokud byl stěžovatel přesvědčen, že odvolací soud učinil vadný závěr o tom, že
odvolací řízení muselo být zastaveno, měl dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího
soudu z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti, v rámci řízení u obecných soudů ještě
před podáním ústavní stížnosti, a to prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Ústavní soud
musí v projednávané věci proto konstatovat, že nebyly vyčerpány všechny procesní
prostředky k ochraně práva, což je nezbytnou formální náležitostí k tomu, aby se ústavní
stížností mohl meritorně zabývat.
Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní
jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním
soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 26. října 2009
Stanislav Balík, v. r.