ECLI:CZ:US:2009:2.US.1320.09.1
sp. zn. II. ÚS 1320/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů RNDr. J. B., CSc. a J. B., zastoupených JUDr. Zdeňkem Kovářem, advokátem se sídlem Jaromírova 180/60, 120 00 Praha 2 - Nusle, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009 č. j. 33 Odo 1352/2006-547, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť mají za to, že jím došlo k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 1 Listiny. Porušení ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelé spatřují v tom, že Nejvyšší soud "za použití účelově a současně nedůvodně volené (příp. vykonstruované) argumentace, jíž odůvodnil nepřípustnost a nedůvodnost dovolání žalobců, se vyhnul věcnému posouzení relevantní právní problematiky, již žalobci jasně označili, přičemž tuto problematiku dokonce vůbec v rozhodnutí o dovolání nezmínil."
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu ze dne 14. 6. 2006 sp. zn. 25Co 105/2006 jako nepřípustné, neboť nebylo shledáno přípustným ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když přípustnost mohla být založena jen tímto ustanovením o. s. ř.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 , Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Stěžovatelé sice v ústavní stížnosti formálně namítali porušení svého základního práva, avšak argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni aplikace podústavního práva. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti opakují argumenty obsažené v řízení před obecnými soudy, ale hlubší ústavněprávní argumentace v ní zcela absentuje. V rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelů. Aplikace právní normy (otázka počátku běhu promlčecí doby) provedená obecnými soudy ve věci stěžovatelů je z hlediska ústavního přijatelná a Ústavní soud proto nemá důvod k zásahu, neboť obecné soudy řádně zjistily skutkový stav, který ústavně přijatelně zformulovaly do skutkových závěrů, na které aplikovaly právní normu tak, že nelze v jejich postupu spatřovat výkon zakázané svévole. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry dovolacího soudu, který odmítl jejich dovolání, neztotožňují, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Také argumentace stěžovatelů opřená o porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny je neopodstatněná, neboť senát Nejvyššího soudu 33 Odo, ač zařazen do obchodněprávního kolegia, byl pověřen rozhodováním věcí občanskoprávních, jak plyne z rozvrhu práce pro rok 2006, který si Ústavní soud od Nejvyššího soudu nechal poskytnout.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou
ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu