ECLI:CZ:US:2009:2.US.136.08.2
sp. zn. II. ÚS 136/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Vojena Güttlera o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a.s., sídlem Klatovy, Za tratí 602, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Praha 2, Londýnská 674/55, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007 ve věci sp. zn. 53 Cm 95/2005 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007 ve věci sp. zn. 5 Cmo 528/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů, jimiž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Praze nařídil napadeným usnesením předběžné opatření, kterým zakázal stěžovatelce konat mimořádnou valnou hromadu, náhradní valnou hromadu a dále všechny mimořádné a náhradní valné hromady, které budou v budoucnu svolány vedlejším účastníkem. Odvolání stěžovatelky poté Vrchní soud v Praze rubrikovaným usnesením částečně odmítl a částečně změnil v tom smyslu, že návrh na zákaz budoucích mimořádných a náhradních valných hromad zamítl.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že se v souvislosti s vydáváním předběžných opatření zamezujících svolávání jejích valných hromad nemůže nijak účinně bránit, neboť vrchní soud prvostupňová rozhodnutí buď potvrzuje, nebo o odvolání rozhoduje až v době, kdy je jeho rozhodnutí již bezpředmětné, a z tohoto důvodu je odmítá. Nejvyšší soud a Ústavní soud potom odmítají její podání jako nepřípustná. Řízení o předběžném opatření se tak stává fakticky řízením jednoinstančním.
Ústavní soud především konstatuje, že rozsah jeho kompetencí je striktně stanoven v čl. 83 Ústavy ČR a dále rozveden zákonem o Ústavním soudu, z nichž vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový má přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit, neboť při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjádřil již tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze a lze tedy tato rozhodnutí podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku). Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny); srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, str. 17. Dle přesvědčení Ústavního soudu uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí obecných soudů vyhovují s tím, že dílčí pochybení, kterého se dopustil soud nalézací, bylo odvolacím soudem odstraněno.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal nicméně zřetelně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
Vědom si přesto potenciální problematičnosti posuzované právní věci, uvádí Ústavní soud toliko jako obiter dictum následující. Pokud by docházelo ze strany Městského soudu v Praze i nadále předběžnými opatřeními k bezvýjimečnému zákazu veškerých valných hromad stěžovatelky, tedy i těch valných hromad, jež mají za cíl dostát kogentním ustanovením obchodního zákoníku (např. §184 odst. 3 ve spojitosti s §187 odst. 1 písm. f) a §192 odst. 1), mohla by nastat situace za níž by mohly být zájmy vedlejšího účastníka neproporcionálně chráněny na úkor zájmů stěžovatelky, a takové soudní rozhodnutí by tak hypoteticky mohlo porušit některé její ústavně chráněné právo.
Pouze na okraj Ústavní soud konstatuje, že řešením vzniklé problematické situace může být pouze vydání rozhodnutí ve věci samé, tedy rozhodnutí o žalobě na vydání akcií emitovaných stěžovatelkou vedlejší účastnici.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2009
Stanislav Balík
předseda senátu