ECLI:CZ:US:2009:2.US.1428.08.1
sp. zn. II. ÚS 1428/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského v právní věci stěžovatelky BENet Praha, spol. s r. o., IČ: 47125331, se sídlem Vyšehradská 53, Praha 2, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 14/975, Praha 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 74/2007-51 ze dne 28. února 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti výše označenému pravomocnému rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila přesvědčení, že postupem soudů i státních orgánů došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. února 2008 (2 Afs 74/2007-51) zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2006 ve věci (9 Ca 286/2004-21), jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 2 ze dne 21. září 2004 č. j. 128220/04/002514/8311. V předcházejícím řízení správce daně dle ustanovení §53 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"), zamítl reklamaci stěžovatelky proti rozhodnutí o použití přeplatku ze dne 14. července 2004 č. j. 107939/04/002514/8311. Odvolací orgán Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu přezkoumal předcházející postup správce daně a rozhodnutím ze dne 18. dubna 2005 č.j. FŘ 10144/15/04 zamítl odvolání stěžovatelky, protože dospěl k závěru, že správce daně byl k vydání platebního výměru oprávněn.
Stěžovatelka zpochybňuje vznik daňového penále dle platebního výměru Finančního úřadu pro Prahu 2 ze dne 16. června 2004 č. j. 98034/04/002514/8311 na daňové penále na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 v částce 8 652 Kč. Stěžovatelka proti tomuto převedení podala reklamaci, neboť dle jejího názoru předmětné daňové penále bylo vyměřeno v rozporu se zákonem a současně podala i další ústavní stížnost. Ústavní stížnost stěžovatelky vedena pod sp. zn. IV. ÚS 1136/08 byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2009 jako zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti odmítla argumentaci Nejvyššího správního soudu, který v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na svůj předchozí rozsudek týkající se daňového penále, jehož vyměření shledal zákonným. Dále připomenul skutečnost, že v předmětné věci stěžovatelka nebrojila proti nenaplnění zákonem vymezených podmínek pro převedení daňového přeplatku, nýbrž zpochybňovala toliko samotnou existenci daňového nedoplatku, tzn. vyměřeného penále. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že převedení přeplatku daně v souladu se zákonem je možné jen za předpokladu zákonné existence daňového dluhu, tedy např. i penále, a ne v případě, že došlo k převedení přeplatku daně na daňové penále, které je v rozporu se základními ústavními principy.
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud z výše uvedených důvodů rozhodnutí napadené ústavní stížností zrušil.
II.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (čl. 88 odst. 2 Ústavy). Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právním posouzením věci stěžovatelky obecnými soudy i státními orgány o převedení přeplatku daně na daňové penále. Stěžovatelka v podání Ústavnímu soudu obdobně jako před obecnými soudy poukazovala na nesprávný právní názor obecného soudu a zmiňuje se o porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp.zn. II. ÚS 294/95).
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení, že nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro převedení předmětného daňového přeplatku na existující daňový nedoplatek. Rozhodující byla existence vykonatelného platebního výměru ze dne 16. června 2004, kterým byla založena povinnost stěžovatelky zaplatit předepsané penále v náhradní lhůtě splatnosti. Stěžovatelka tuto povinnost nesplnila a vyměření penále nezpochybňovala, toliko uváděla pouze důvody nesplnění daňové povinnosti. S touto námitkou se Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal v řízení o kasační stížnosti, kde uvedl, že toto tvrzení stěžovatelky nemůže dosáhnout žádné relevance. Ze zákonné úpravy k převedení daňového přeplatku na dani z přidané hodnoty (podle ustanovení §64 daňového řádu) dochází z úřední povinnosti na úhradu daňového nedoplatku a správce daně proto není oprávněn v této fázi řízení již zkoumat důvody nesplnění daňové povinnosti. Správní soud v následném žalobním řízení nemá možnost přezkumu těchto důvodů, ale poukázal na to, že pokud by v budoucnu došlo ke zrušení platebního výměru na daňové penále, bude muset správce daně přehodnotit rovněž převedení části stěžovatelčina daňového přeplatku na úhradu tohoto penále (rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 286/2004 str. 5).
Nejvyšší správní soud poukázal zejména na institut prominutí příslušenství daně dle §55a odst. 1,věta druhá, daňového řádu, prominutí daňového nedoplatku dle §65 daňového řádu a posečkání placení daně a povolení splátek dle §60 daňového řádu. a citoval judikaturu Nejvyššího správního soudu. Závěrům Nejvyššího správního soudu nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud považoval shodně jako Nejvyšší správní soud za rozhodné, že stěžovatelka disponovala procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se mohla prominutí příslušenství daně domáhat.
Za těchto okolností Ústavní soud nepovažoval postup správce daně, resp. rozhodnutí obecných soudů, za rozporný s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces ani dalšími stěžovatelkou uváděnými základními právy a svobodami.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné(§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. dubna 2009
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu