ECLI:CZ:US:2009:2.US.1444.09.1
sp. zn. II. ÚS 1444/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 181/2009 ze dne 26. února 2009, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 420/2008 ze dne 23. října 2008 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 1 T 211/2007-168 ze dne 20. května 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. června 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) a e) trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že se společně s další osobou v srpnu 2008 vloupal za pomocí šroubováku do dvou osobních automobilů, z nichž odcizil různé movité věci, a takto jednal ačkoliv byl pro trestný čin krádeže odsouzen v prosinci 2006 a z trestu odnětí svobody propuštěn v lednu 2007. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání a usnesením dovolacího soudu bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy jako orgány veřejné mocí svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle něhož má každý možnost domáhat se ochrany svého práva u soudů jako nezávislých a nestranných orgánů, které jsou čl. 90 Ústavy České republiky povolány k ochraně zákonnosti.
2. V ústavní stížnosti se dovolává pravomoci Ústavního soudu v případech zjištění extremního rozporu mezi skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů. Zdůrazňuje, že se při hlavním líčení k vytýkanému jednání zcela doznal M. D., jehož výpovědi však obecné soudy neuvěřily. Skutkové větě rozhodnutí vytýká, že z ní nevyplývá, jakého konkrétního jednání se měl při páchání trestné činnosti dopustit. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů pak vyplývá jen to, že řídil vozidlo, kterým dojel na místo činu s M. D. Za situace, kdy ani obecným soudům nebylo jasné, co dalšího na místě činu dělal, měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Ve skutkové větě dále vůbec není zmínka o subjektivní stránce trestného činu. Stěžovatel polemizuje se závěrem dovolacího soudu, že v tomto směru postačuje, když úmysl vyplývá z kontextu vyložených zjištění. Tvrdí, že pro absenci zjištění konkrétního jednání nelze žádný kontext dovodit. Uzavírá, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, jenž by byť jen naznačoval, že se na vloupání do vozidel podílel. O průběhu vloupání totiž vypovídal jen svědek M. D., který jeho účast vyloučil. Obecné soudy jsou přitom při hodnocení jeho výpovědi rozpolcené, když na jedné straně na jejím základě uvěřily, že se M. D. této trestné činnosti dopustil a na straně druhé neuvěřily, že se trestné činnosti nedopustil stěžovatel. Také jim vytýká, že závěr o vině neučinily na základě poznatků získaných dokazováním. Pokud obecné soudy dospěly k závěru o jeho vině na základě trestního oznámení M. Č. ohledně krádeže dvou registračních značek z (jiného) osobního automobilu, tak tento důkaz považuje za naprosto nedostatečný a bez vlivu na otázku ohledně jeho účasti na vytýkané trestné činnosti. Obecným soudům konečně vytýká, že se nijak nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, kterými zpochybňoval, že by uvedené registrační značky umisťoval právě on.
3. Stěžovatel správně poznamenal, že je Ústavní soud ohledně pochybení v procesu dokazování a při výkladu a aplikaci podústavního práva, coby komponentů základního práva na soudní ochranu, povolán korigovat pouze nejextremnější excesy (souhrnně sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69; a sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). Nicméně přesto je jeho argumentace zčásti opakováním již použité argumentace (naposledy v dovolání), jež se v podstatě nevypořádává se závěry obecných soudů (až na dále uvedenou argumentaci dovolacího soudu), a zčásti zcela novou argumentací, jež obecným soudům v rámci opravných prostředků evidentně nebyla předložena.
4. Obecné soudy vyšších stupňů přes námitky stěžovatele, které opakuje i v ústavní stížnosti, akceptovaly závěr soudu prvého stupně ve věci viny stěžovatele. Soud prvního stupně své závěry nevybudoval na obsahu výpovědi svědka M. D. ohledně věci samé, protože tuto shledal jeho obecně nevěrohodnou pro jeho předchozí soustavnou a stejnorodou trestnou činnost. Závěr o vině tedy založil primárně na věcech, které byly nalezeny v osobním automobilu řízeném stěžovatelem, a to krátce po spáchání vytýkané trestné činnosti. Dále jej založil na vztahu stěžovatele k tomuto automobilu, vztahu stěžovatele k M. D., a konečně na časových souvislostech. Stručně řečeno při závěru o vině vyšel soud prvního stupně z toho, že předmětný osobní automobil stěžovatel dlouhodobě užíval a měl v něm k dispozici potřebné dokumenty, registrační značky umístěné na tomto osobním automobilu byly odcizeny z jiného osobního automobilu v době, kdy svědek M. D. ještě vykonával trest odnětí svobody a přitom krátce před spácháním vytýkaného skutku, a krátce po spáchání vytýkaného skutku byli při zadržení stěžovatele a jeho přítele M. D. nalezeny v uvedeném osobním automobilu jak odcizené věci, tak určité množství nástrojů sloužících k překonání zajištění vozidel. V neposlední řadě je třeba připomenout, že k zadržení došlo poté, co bylo díky kamerovému systému v Mikulově, resp. v Klentnici zaznamenáno, že osádka stěžovatelem řízeného vozidla obhlíží zaparkované osobní automobily. Postup soudu prvého stupně, který neuvěřil svědku M. D. a vysvětlil proč mu nevěří a současně vyložil své úvahy ohledně souvislostí mezi provedenými důkazy pro závěr o vině, lze považovat za ústavně souladný, protože je jím naplňována ústavně vymezená pravomoc obecných soudů. Nelze tedy souhlasit s tím, že by obecné soudy založily své závěry na jiných zjištěních než těch, které získaly v průběhu dokazování.
5. Podobně lze považovat ústavně souladný i závěr dovolacího soudu, že (stručně řečeno) není rozhodné, že nebyl zjištěn detailně podíl stěžovatele na vytýkané činnosti, protože účelem jeho přítomnosti na místě činu bylo umožnit spáchání trestného činu, což vyplývá z kontextu vyložených skutkových zjištění. Pouhý nesouhlas s tímto závěrem přitom není sám o sobě způsobilý posunout věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).
6. Konečně i kdyby stěžovatel v řízení před soudem prvého stupně navrhoval důkazy směřující k prokázání možnosti, že odcizené registrační značky na stěžovatelem řízené vozidlo umisťovala jiná osoba, a že se s těmito důkazními návrhy soud prvního stupně nijak nevypořádal, pak ohledně této námitky před podáním ústavní stížnosti evidentně nevyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Stěžovatel sám ani netvrdí, že by se s takto uplatněnou vadou nevypořádaly obecné soudy vyšších stupňů. Uplatnění této námitky nevyplývá ani z naračních částí jejich usnesení, když zejména z členění narace dovolání je patrno, že v ústavní stížnosti byla stěžovatelem použita totožná argumentace, k níž byla na konci připojena právě uvedená námitka.
7. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by byla porušena základní práva a svobody stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu