ECLI:CZ:US:2009:2.US.149.09.1
sp. zn. II. ÚS 149/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GE Money Multiservis, a. s., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, právně zastoupené JUDr. Vladislavem Cilínkem, advokátem se sídlem Lindnerova 2, Praha 2, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2008 č. j. 25 Co 184, 185/2008-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (jeho výroku III.). Domnívá se, že jím bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o lidských práv a základních svobod.
Výrokem III. napadeného rozsudku rozhodl odvolací soud k odvolání stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech, že stěžovatelka coby žalobce je povinna nahradit státu náklady řízení za řízení před soudy obou stupňů ve výši 21 670,- Kč.
Stěžovatelka nesouhlasí s postupem krajského soudu stran aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která dle jejího názoru na její situaci nedopadá. Správně měla být dle stěžovatelky aplikována vyhláška č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Stěžovatelka uvádí, že v tomto případě byl vedlejšímu účastníkovi ustanoven zástupcem opatrovník z řad advokátů z důvodu jeho neznámého pobytu, tedy hotové výdaje a odměnu za zastupování platí stát. Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu, což je i výslovně uvedeno (s odkazem na §l odst. 2 větu prvou advokátního tarifu) v §1 odst. 3 advokátního tarifu, protože vyhláška č. j 484/2000 Sb., jakožto zvláštní právní předpis, odměnu ustanovenému advokátu neurčuje. Stěžovatelka tvrdí, že ustanovenému advokátu proto přísluší odměna vypočtená dle příslušných ustanovení podle advokátního tarifu a jiný postup v takovém případě nelze považovat za správný a spravedlivý.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Shodnou problematiku řešil např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 763/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 636/06, v nichž Ústavní soud vyložil, že je třeba si předně uvědomit, že odměna advokáta v soudním řízení a náhrada nákladů řízení jsou dva odlišné právní instituty. To však stěžovatelka v ústavní stížnosti nereflektuje (ačkoli jí nález sp. zn. IV. ÚS 763/05 byl znám, neboť jej sama v ústavní stížnosti cituje). Odměna advokáta (za poskytnutí právních služeb) jako jedna ze složek nákladů řízení může být smluvní nebo mimosmluvní. Pokud se odměna advokáta neřídí jeho smlouvou s klientem, řídí se ustanovením advokátního tarifu (§1 odst. 1 advokátního tarifu). Potud se lze ztotožnit s argumentací stěžovatelky. Nicméně, na druhé straně, pokud soud v civilním řízení přiznává advokátovu klientovi jako účastníku řízení právo na náhradu nákladů proti jinému účastníku řízení, což byl případ dané věci (naopak napadeným výrokem nebylo rozhodováno o odměně advokáta, kterou mu je povinen zaplatit stát), soud stanovuje výši odměny advokáta zásadně podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. - podle §151 odst. 2 věty první o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (podobně i ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.).
Druhý senát Ústavního soudu nemá důvod, aby se od názoru prezentovaného v citovaném nálezu (a usnesení) odchyloval. Pakliže tedy nesouhlas stěžovatelky s napadeným výrokem rozsudku krajského soudu spočíval jen v tom, že obecný soud rozhodoval o povinnosti nahradit stěžovatelce náklady řízení státu podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nelze jí přisvědčit. Na rozporovaném postupu krajského soudu tudíž nelze shledávat ničeho rozporného s ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího základního práva, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu