ECLI:CZ:US:2009:2.US.1506.09.1
sp. zn. II. ÚS 1506/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Jiřinou Štilcovou, advokátkou, se sídlem Čs. armády 143, 261 01 Příbram, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, č. j. 26 Cdo 211/2008-81, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25 července 2007, č. j. 19 Co 197/2007-63, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. dubna 2007, č. j. 16 C 585/2005-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 2. dubna 2007, č. j. 16 C 585/2005-38, zamítl žalobu (stěžovatel byl jedním ze žalobců) na obnovu řízení (skončeného rozsudkem téhož soudu ze dne 30. května 2005, č. j. 16 C 145/2004-182, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2005, č. j. 19 Co 347/2005-223). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Soud prvního stupně se neztotožnil s tvrzením žalobců, že nyní v řízení o obnově dodatečně předkládané důkazy a tvrzení nemohli bez své viny použít v původním nalézacím řízení. Dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro obnovu řízení stanovené v §228 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. července 2007, č. j. 19 Co 197/2007-63, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud konstatoval, že podle žalobců měly být důvodem obnovy řízení důkazy, které v původním řízení před soudem prvního stupně navrhli, a které nebyly provedeny ať již proto, že byly podle názoru soudu nadbytečné, či proto, že byly v odvolacím řízení nepřípustné. Pak ovšem nelze přípustnost žaloby na obnovu řízení opřít o §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť nejde o skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které žalobci bez své viny nemohli použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a a §211a o. s. ř. též před odvolacím soudem a ani o §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (neboť nejde o důkazy, které nemohly být z objektivních důvodů provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně, nebo za podmínek uvedených v §205a a §211a též před odvolacím soudem). Odvolací soud proto přisvědčil soudu prvního stupně v názoru, že v dané věci nejsou splněny předpoklady obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, č. j. 26 Cdo 211/2008-81, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že v projednávané věci dovolatelé sice formálně odkázali na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], avšak ve skutečnosti - vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) - uplatnili prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. především námitky skutkové, které však v případě zvažované přípustnosti [§238 odst. 1 písm. a) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] nejsou relevantní. Dále uplatnili rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to námitkami, že nebyli v původním řízení poučeni o tom, že "doposud neoznačili všechny důkazy tak, aby se soud mohl přiklonit v pozdějším rozhodnutí na jejich stranu", že se jim nedostalo ani poučení, že "by se měli v dané věci obrátit na některého z advokátů ... s žádostí o poskytnutí právní pomoci", a že v původním řízení nebyl proveden navržený důkaz výslechem svědka. V tomto směru Nejvyšší soud uvedl, že uplatněné námitky se však vztahují k řízení v původní věci vedené pod sp. zn. 16 C 145/2004 u Obvodního soudu pro Prahu 3, a nikoliv k napadenému usnesení odvolacího soudu. Ničím tak nebyl zpochybněn názor odvolacího soudu, že důvodem obnovy řízení mají být důkazy, které v původním řízení před soudem prvního stupně dovolatelé navrhli a které nebyly provedeny ať již proto, že byly podle názoru soudu nadbytečné, či proto, že byly v odvolacím řízení nepřípustné. Nejvyšší soud konečně dodal, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., [a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř.] dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání [podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zásadně nezakládají.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a ochranu vlastnického práva zakotvených v čl. 36 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky. Pochybení obecných soudů spatřuje v tom, že obecné soudy v rámci řízení o obnově neuznaly skutečnost, že stěžovatel v původním řízení nevěděl, resp. na základě nepravdivé nebo neúplné výpovědi žalované nabyl přesvědčení, že žalovaná nemá vlastní byt, což bylo rozhodné pro posouzení jejího nároku na přechod nájmu bytu. Jednalo se o okolnosti, o kterých stěžovatel až do vynesení rozsudku v původním řízení prokazatelně nevěděl. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že byly splněny předpoklady pro obnovu řízení stanovené v §228 odst. 1 o. s. ř. Rovněž brojil proti nákladovému výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dle jeho názoru v této otázce postupoval v rozporu s §142 odst. 1 o. s. ř., jenž připouští náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému bránění práva. V této souvislosti totiž stěžovatel považuje vyjádření žalované k dovolání, předtím než bylo rozhodnuto o vlastní přípustnosti dovolání, za ukvapené a neúčelné.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Ústavě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě zpochybňuje postup obecných soudů, které nepovolily obnovu řízení, neboť neuznaly jako důvod pro obnovu řízení skutečnost, že stěžovatel v původním řízení (o jehož obnovu usiluje) nevěděl, resp. na základě nepravdivé nebo neúplné výpovědi žalované nemohl vědět, že žalovaná má vlastní byt. V souvislosti s touto námitkou lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994) a že mu tedy nepřísluší posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení za předpokladu, že v řízení o něm nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele; takovéto porušení však shledáno nebylo, neboť obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v podrobném odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů neshledaly tvrzení stěžovatele souladné s taxativně vymezenými podmínkami povolení (přípustnosti) obnovy řízení (§228 a násl. o. s. ř.), z čehož je patrno, že ve věci posuzované ústavní stížnosti k porušení tvrzených ani jiných základních práv stěžovatel nedošlo. Soud prvního stupně k otázce nemožnosti použití důkazů "bez své viny" v původním řízení, kterou stěžovatel nastoluje i v ústavní stížnosti, důkladně zabýval a dospěl k jednoznačným závěrům.
Ve vztahu k námitkám týkajícím se rozhodnutí Nejvyššího soudu o nákladech řízení, Ústavní soud podotýká, že ve své dosavadní judikatuře sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je třeba chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl.), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může účastníků řízení - tak jako v projednávané věci - citelně dotýkat, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň postupu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
Konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být - zcela výjimečně - věcně přezkoumáno Ústavním soudem, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V dané věci nelze spatřovat žádné pochybení Nejvyššího soudu v tom, že přiznal úspěšné žalované náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s vyjádřením k dovolání. V žádném případě se nejedná o neúčelné bránění práva. Na tom nemění nic ani skutečnost, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele vůbec nezabýval věcně, ale odmítl jej pro nepřípustnost.
Na rámec uvedeného jako obiter dictum Ústavní soud podotýká, že tvrzení Nejvyššího soudu, že vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přípustnost dovolání, je-li zvažována [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zásadně nezakládají, není zcela přesné. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 650/06) vede výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Pokud dovolatel uplatní námitku materiálně naplňující dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., totiž že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, má Nejvyšší soud povinnost posuzovat, zda je dána otázka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí též ve vztahu k této vadě řízení. Pokud se dovolací soud k této námitce nevyjádří, nepřípustně omezí právo dovolatele na přístup k soudu, které je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V dané věci ovšem nebyl důvod i přes shora uvedené rušit rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť námitky stěžovatele uplatněné v dovolání, jimiž namítal vady v řízení, se nevztahovaly k řízení o obnově, nýbrž k původnímu řízení. Takovýmito námitkami se Nejvyšší soud skutečně nemůže zabývat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu