ECLI:CZ:US:2009:2.US.1559.09.1
sp. zn. II. ÚS 1559/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Terezou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Líbeznících, Lánská 453, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, č. j. 33 Cdo 4070/2008-172, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2007 č. j. 13 Co 36/2007-132 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 3. 2006 č. j. 47 C 164/2005-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého ústavního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Namítá, že soud prvního stupně odmítl doplnit dokazování výslechem svědkyně, která měla vypovídat k okolnostem uzavření kupní smlouvy, a odmítl se zabývat výkladem obsahu kupní smlouvy. Stěžovatel uznává, že kupní smlouva neobsahovala výslovně závazek žalovaných k vykonání nebo zajištění jakýchkoli prací souvisejících s dokončením stavby, ale pokud se smluvně zavázali dům převést s nějakými kvalitativními předpoklady, bylo jejich věcí dům před převodem do odpovídajícího stavu uvést, jinak se na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatili. Odmítnutím navrhovaného důkazu soudy nesprávně zjistily skutkový stav, v důsledku čehož došly i k nesprávnému právnímu závěru a svým formálním přístupem porušily právo na spravedlivý proces. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že v dovolání uplatnil námitky právní, nikoli skutkové. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/05 a vyslovil přesvědčení, že pokud dovolací soud vyšel z názoru, že důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. eliminuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nepřípustně zúžil právo na přístup k dovolacímu soudu.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 47 C 164/2005 bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, aby žalovaní byli povinni zaplatit mu částku 631.544,50 Kč s přísl., opírající se o tvrzení, že žalovaní se na jeho úkor bezdůvodně obohatili, neboť stěžovatel za ně plnil to, co v souladu s uzavřenou kupní smlouvou měli plnit sami žalovaní. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, podle nichž byla mezi účastníky uzavřena platná kupní smlouva ve smyslu §588 a násl. obč. zák., jejímž předmětem byl mj. nedokončený a nezkolaudovaný rodinný domek, s jehož stavem byl stěžovatel jako kupující řádně seznámen. Dle soudů kupní smlouva ani její dodatky neobsahovaly žádné ujednání, dle nichž by žalovaní coby prodávající na sebe vzali jakýkoli závazek k vykonání či zajištění prací souvisejících s dokončením stavby a jejím dovedením ke kolaudaci. Naopak bylo prokázáno, že žalovaní svoji část synalagmatického závazku splnili a byl to naopak stěžovatel, který dosud nezaplatil plnou kupní cenu, která byla mezi účastníky dohodnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel sice odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci, z obsahu jeho námitek však plyne, že jeho výhrady jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění. Uplatnil tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. K dovolací námitce, že řízení je zatíženo vadami, které spočívají v tom, že soudy neprovedly všechny navrhované důkazy, uvedl, že soudy postupovaly v intencích §120 o. s. ř., takže aplikace tohoto ustanovení nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu s ohledem na námitky stěžovatele Ústavní soud přezkoumal, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda dodržel právo stěžovatele, aby bylo jeho dovolání stanoveným postupem projednáno.
Dovolací soud výkladem a aplikací ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §241a o. s. ř. neodepřel stěžovateli právo na přístup k soudu. Jeho závěry nevybočují z mezí, stanovených právními předpisy a nálezy Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/2005, na nějž stěžovatel odkazuje), dle nichž "právní posouzení" se vztahuje nejen na otázky práva hmotného, ale i procesního, čímž vlastně způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo v existenci tzv. jiných procesních vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (zahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu). Jen z pohledu těchto důvodů, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Vznášel-li stěžovatel námitky vůči výkladu obsahu kupní smlouvy, učiněnému soudy obou stupňů, je třeba Nejvyššímu soudu přisvědčit, že tvrzené nesprávné hodnocení tohoto důkazu lze úspěšně napadat jen dovolacím důvodem dle §241a odst. 3 o.s.ř., který však není způsobilým dovolacím důvodem v případě dovolání přípustného dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud stěžovatel namítal, že soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz (výslech svědkyně), a dovolací soud neshledal judikatorní přesah této námitky, ani tomuto jeho postupu nelze z ústavního hlediska nic vytknout, neboť samotnou úvahu dovolacího soudu, zda se v konkrétní věci jedná o otázku zásadního právního významu, Ústavní soud nepřezkoumává a ponechává ji na uvážení Nejvyššího soudu, jehož úkolem je sjednocovat rozhodovací praxi soudů nižších stupňů.
Ke kritice rozsudků soudů nalézacího a odvolacího (stěžovatel stejně jako v dovolání namítá nesprávné hodnocení obsahu kupní smlouvy a neprovedení navrhovaného důkazu) Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy s výjimkou případů, kdy v soudním rozhodování jsou učiněna skutková zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Takové pochybení však Ústavní soud nezjistil.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečně zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny a jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily. Soudy obou stupňů pečlivě zjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení, zda se žalovaní na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatili. Pokud uzavřely, že kupní smlouva ani její dodatky neobsahují žádné ujednání, z něhož by bylo možné dovodit závazek žalovaných zajistit dokončení převáděné stavby, z ústavního hlediska nelze jejich závěru nic vytknout, stejně jako jejich názoru, že výpověď navrhované svědkyně, která měla ozřejmit, jaká byla vůle účastníků kupní smlouvy, nebyla způsobilá zvrátit zjištění učiněná z písemné kupní smlouvy a jejich dodatků, neboť podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení, výklad obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
Rovněž právní závěry, vyvozené ze zjištěného skutkového stavu, soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích řádně a přesvědčivě odůvodnily a opřely o příslušná ustanovení zákona. Přes tvrzená porušení ustanovení Listiny a Úmluvy je tak zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy, a to uplatněním námitek, s nimiž se již soudy ústavně konformně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2009
Stanislav Balík
předseda senátu