ECLI:CZ:US:2009:2.US.1571.08.1
sp. zn. II. ÚS 1571/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 5. 2007 č. j. 4 T 53/2007-185 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 8. 2007 č. j. 55 To 300/2007-246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 5. 2007 č. j. 4 T 53/2007-185 uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Popsaného trestného činu se měl dopustit tím, že dne 30. 1. 2007 v době kolem 05.30 hodin na ulici Gagarinova v Šumperku přinutil nasednout na zadní sedačky vozidla zn. Renault Kangoo, které užívá M. T., poškozeného A. Š., sám k němu přisedl na zadní sedačku a nechal jej odvézt před Home bar na ulici Riegrově v Šumperku, kde jej uchopil za rukáv bundy, vytáhl jej z vozidla a dovedl do zadní místnosti Home baru, zde se jej snažil přimět, aby napsal vlastní rukou dopis, v němž měl uvést, že byl donucen komisařem SKPV Ostrava k tomu, že stěžovatele křivě obvinil ze spáchání trestního činu padělání a pozměňování peněz, pro který jsou oba trestně stíháni, a když toto poškozený odmítl, vyhrožoval mu stěžovatel, že pokud neučiní, co po něm požaduje, tak již do smrti nebude chodit, a že o toto se postará někdo jiný, kdy stěžovatel sám bude spát v teple, přičemž po těchto výhrůžkách poškozený napsal dle diktátu stěžovatele čestné prohlášení bez uvedení adresáta, které obsahovalo sdělení, že k výpovědi proti stěžovateli byl donucen komisařem SKPV Ostrava.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 20. 8. 2007 č. j. 55 To 300/2007-246 zamítl podle ust. §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodné s tím, že v postupu soudu prvního stupně ani v jeho následném rozhodnutí neshledal žádné pochybení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2008 č. j. 4 Tdo 372/2008-281 odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Dospěl k závěru, že stěžovatel sice formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení skutku), ve skutečnosti však byly jeho námitky toliko polemikou se skutkovými zjištěními a se způsobem hodnocení důkazů.
Stěžovatel se tedy posléze obrátil na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti namítal, že orgány činné v trestním řízení právně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin vydírání ve smyslu ustanovení §235 odst. 1 trestního zákona účelově proto, aby tak byl vytvořen zákonný předpoklad pro jeho vazební stíhání. Při této kvalifikaci se dotčené orgány nezabývaly materiální stránkou činu, neboť k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, neměl žádný motiv, chyběl zde výsledek a v neposlední řadě i úmysl spáchat tento trestný čin. Soudu prvního stupně stěžovatel vytýkal nedostatečný rozsah provedeného dokazování a nesprávné hodnocení důkazů. Nalézací soud mohl podle jeho názoru vycházet pouze ze dvou výpovědí, a to jeho a poškozeného, resp. i výpovědi svědka M. T., který se v okamžiku jednání nacházel na místě samém. Jakékoliv další výpovědi představovaly pouhé "odvozeniny" tvrzení jmenovaných osob. Přesto nalézací soud ve zdůvodnění svého rozhodnutí vyzdvihl výpovědi příbuzných poškozeného a naopak výpověď M. W. hodnotil tak, že je z ní patrna snaha jej vyvinit. Samostatnou kapitolu tvoří podle jeho názoru hodnocení výpovědi M. T. Stěžovatel poukázal rovněž na to, že nebylo v plném rozsahu vyhověno návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména rekonstrukcí na místě samém, výpověďmi svědků M. F., Ing. A. V., J. M. a výpovědí manželky M. T. Dle jeho přesvědčení nalézací soud neprovedl veškeré důkazy nutné ke zjištění objektivní pravdy a následně při svém rozhodování zcela pominul zásadu in dubio pro reo, když argumentům jeho obhajoby si všímal pouze okrajově a nevěnoval jim patřičnou váhu, naproti tomu všem ostatním tvrzením uvěřil. Za protiústavní označil stěžovatel na závěr i rozhodnutí odvolacího soudu, který jednak nenapravil naznačená pochybení Okresního soudu v Šumperku a dále se ani nezabýval čestným prohlášením M. J. ohledně zaujatosti a tendenčnosti jednání soudce soudu prvního stupně.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Z uvedeného hlediska Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil v podstatě totožné námitky, které již v různé míře uplatnil v obhajobě i v obou předchozích opravných prostředcích a jimiž se obecné soudy zabývaly. Jejich jádro tvoří především nesouhlasná polemika s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a s jejich skutkovými zjištěními. Stěžovatel je přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tímto však staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy a v takovém případě je Ústavní soud již povinen zakročit.
Ústavní soud v dané věci ovšem neshledává, že by z hlediska zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů bylo možno obecným soudům vytknout takové pochybení, které by znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Jak bylo z přiloženého trestního spisu ověřeno, Okresní soud v Šumperku provedl celou řadu důkazů, s nimiž se poté v odůvodnění odsuzujícího rozsudku náležitě vypořádal. Podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je dále patrné, že věnoval náležitou pozornost i otázce hodnocení důkazů, které vzájemně konfrontoval, a posléze velmi podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny navrhovatele. Jedná se především o výpověď M. T., k níž soud poznamenal, že tento situaci v baru popsal odlišně od stěžovatele. Uváděl, že do baru přišel téměř současně se stěžovatelem a poškozeným a všichni se zdržovali u barového pultu, kde měl být také psán předmětný dopis. Naproti tomu stěžovatel tvrdil, že dopis byl sepisován poškozeným u stolu před vstupem do kanceláře a svědek T. přišel do baru až poté, kdy byl dopis dokončen. Zmíněná rozpornost ve výpovědích obou osob vedla pak soud k tomu, že se přiklonil spíše k výpovědi poškozeného, podle níž se řidič vozidla, tedy svědek M. T., v inkriminovanou dobu v baru nevyskytoval. Poškozený nadto po celou dobu trestního řízení i při konfrontaci se stěžovatelem situaci popisoval vždy naprosto shodně tak, že to byl právě stěžovatel, který jej nutil pod pohrůžkou násilí, aby sepsal dopis v souvislosti s jiným trestním řízením, vedeným proti oběma u Krajského soudu v Ostravě. Jeho výpověď pak podpořili i příbuzní, kterým se svěřil.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že nalézací soud si všímal argumentů jeho obhajoby pouze okrajově a nevěnoval jim patřičnou váhu, naproti tomu všem ostatním tvrzením uvěřil, je třeba uvést, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má za této důkazní situace povinnost věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Uplatnění této zásady, plynoucí z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy), je na místě potud, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Jestliže však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, jak tomu bylo v projednávané věci (srov. hodnocení výpovědi poškozeného a M. T.), nejsou splněny podmínky uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch". To proto, že soud pochybnosti neměl.
Rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku co do realizace důkazního řízení přezkoumal následně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, přičemž argumentaci stěžovatele (totožné jako v ústavní stížnosti) nepřisvědčil. Ústavní soud shledává odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za vyčerpávající a plně vystihující projednávanou věc, nepovažuje proto za nutné se k věci pokud jde o jednotlivé námitky stěžovatele znovu duplicitně vyjadřovat a dovoluje si na něj pouze odkázat.
K námitce stěžovatele, že nebyly provedeny některé jím navrhované důkazy, Ústavní konstatuje, že stěžovatel má právo označit důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné. Tomuto právu pak odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud návrhům na další dokazování nevyhoví, odůvodnit ve svém rozhodnutí, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci soud prvního stupně zamítl návrhy na provedení dalšího dokazování, neboť je považoval za zcela nadbytečné (viz str. 5 napadeného rozsudku). Stejně tak odvolací soud shledal skutková zjištění za úplná s tím, že stěžovatelem navrhované důkazy byly "pro posouzení věci nadbytečné, bez předpokladu efektivního přínosu pro již dostatečným způsobem stabilizovaný důkazní stav". Z hlediska základních zásad uvedených v ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu nelze tedy obecným soudům cokoli vytknout.
Neobstojí ani námitka, že odvolací soud nechal bez povšimnutí čestné prohlášení M. J., které předložil obhájce stěžovatele u veřejného zasedání. Jak je patrné z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud označil toto prohlášení z hlediska své přezkumné činnosti za bezpředmětné, neboť v postupu soudu prvního stupně neshledal podstatné procesní vady, jež by mohly mít vliv na správnost meritorního rozhodnutí.
Ústavní soud na závěr připomíná, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu