ECLI:CZ:US:2009:2.US.1600.09.1
sp. zn. II. ÚS 1600/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Toshiba Corporation, se sídlem 1-1, Shibaura 1- Chome, Minato-ku, Tokyo 105-8001, Japonsko, zastoupené JUDr. Ivem Jandou, Ph.D., advokátem, se sídlem White & Case, Na Příkopě 8, 110 00 Praha 11, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2009 č. j. 2 Afs 93/2008-920, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou osobně Ústavnímu soudu dne 19. června 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2008 č. j. 62 Ca 22/2007-489 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že citovaným rozhodnutím došlo k porušení jejích základních práv garantovaných čl. 36, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2006 I. ÚS 738/06, či usnesení ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 1472/09) také uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost spočívající v porušení základních práv jednotlivce již nelze napravit jiným způsobem.
Napadené rozhodnutí není rozhodnutím konečným, u něhož by případné zásahy do základních práv stěžovatelky (vedle práva na fair proces jde především o dodržení zásady "ne bis in idem" ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny) byly definitivní a neodčinitelné. Obdobný závěr je třeba učinit i ve vztahu k stěžovatelkou tvrzenému porušení práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny, spočívajícím v nepředložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru podle čl. 234 Smlouvy ES. Stěžovatelka může v novém řízení krajský soud požádat, aby ten zažádal Komisi o stanovisko v otázkách týkajících se používání pravidel hospodářské soutěže podle čl. 15 odst. 1 Nařízení Rady ES č. 1/2003, o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (např. v otázce časového a teritoriálního vymezení rozhodnutí či pravomocí Komise), či opětovně vznést návrh na předložení předběžné otázky. Přičemž je nutno dodat, že za dodržení podmínek ust. §110 odst. 3 zákona 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.) bude krajský soud soudem ve smyslu poslední věty čl. 234 Smlouvy ES (viz blíže nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08), neboť opakování kasační stížnosti není ve smyslu ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. možné. Odmítnutím ústavní stížnosti ostatně nemůže být stěžovatelka poškozena, poněvadž lhůta pro podání případné nové ústavní stížnosti jí začne běžet teprve poté, co v její věci rozhodne soud, který bude rozhodovat o posledním prostředku, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Rozhodné je, že v daný okamžik je podání ústavní stížnosti předčasné. Pokud by Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost předtím, než o věci samé definitivně rozhodne příslušný soud, mohl by zasáhnout do rozhodování obecných soudů a nedodržel by princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak byl shora vymezen.
Soudce zpravodaj v dané věci neshledal splnění podmínek pro přijetí ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky či existenci průtahů v řízení o opravném prostředku, což ostatně stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ani netvrdila. Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj