ECLI:CZ:US:2009:2.US.1622.09.1
sp. zn. II. ÚS 1622/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168 - "Na Rybárně", proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2008 č. j. 17 Co 35/2008-187 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009 č. j. 28 Cdo 5070/2008-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a čl.1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.
Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uznal žalovanou stěžovatelku povinnou zaplatit žalobkyni částku 698 107,90 Kč s příslušenstvím. Konstatoval, že nebylo prokázáno, že při veřejné dražbě předmětné provozní jednotky existoval soupis zásob jako součást seznamu provozní jednotky podle inventarizace provedené ke dni vyhotovení seznamu. Za této situace je kupní smlouva o zásobách uzavřená při dražbě konané dne 2. 10. 1992 absolutně neplatná ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., a to pro rozpor s ustanovením §4 odst. 5 zákona č. 427/1990 Sb. Podle názoru odvolacího soudu však lze dražbu a kupní smlouvu o zásobách od sebe oddělit, neboť nemusejí věcně a časově spadat v jednu skutečnost. Protože sama žalovaná potvrdila převzetí zásob, přičemž z dohody o úhradě zásob vydražitelem ze dne 15. 12. 1992 je zřejmé, že ve dnech 5. až 13. 10. 1992 proběhla předávací inventura, při níž byl zjištěn stav zásob v ceně 1 331 231,05 Kč, lze podle odvolacího soudu dovodit následné uzavření kupní smlouvy o zásobách podle §588 obč. zák. mezi žalovanou a původním žalobcem. Dále odvolací soud uzavřel, že ve smyslu §531 odst. 1 obč. zák. nedošlo k převzetí dluhu J. N. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nedůvodné zamítl.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není těmto soudům soudem nadřízen. Tohoto postavení Ústavního soudu, jako ochránce ústavnosti, si však stěžovatelka není plně vědoma, neboť v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty uplatněné již v průběhu řízení před obecnými soudy, které se těmito námitkami pečlivě zabývaly a řádně a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Stěžovatelka bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace v podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů. Ústavní soud proto na přesvědčivou argumentaci obecných soudů v podrobnostech odkazuje.
V konkrétnostech lze odkázat zejména na odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, který se vypořádal s jednotlivými námitkami, uváděnými opakovaně v projednávané ústavní stížnosti. K překvapivosti relevantní části napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud (sub D. 9. napadeného rozsudku) uvedl, že právní názor odvolacího soudu o následném uzavření kupní smlouvy vychází z vyjádření žalobkyně ze dne 2. 6. 2008, č.l. 177 spisu, a z jejího závěrečného přednesu na jednání odvolacího soudu dne 9. 6. 2008 (kde uvedla, že podle jejího názoru neplatnost kupní smlouvy o zásobách, která měla být uzavřena na veřejné dražbě, nezpochybňuje existenci "obchodního případu" mezi účastníky, neboť žalovaná převzala zboží a byla dohodnuta i jeho cena). Za této situace nelze dle Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu označit za překvapivé, neboť překvapivými jsou podle konstantní judikatury Ústavního soudu jen ta rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález ÚS ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nebo ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). K námitce stěžovatelky ohledně neplatnosti dohody o úhradě zásob ze dne 22. 10. 1992 Nejvyšší soud (sub D. 5. napadeného rozsudku) dospěl k závěru, že konsensus obou stran lze dovodit přímo z dohody o úhradě zásob vydražitelem ze dne 15. 12. 1992, kde je podepsána stěžovatelka, která v průběhu řízení tento svůj podpis nijak nezpochybnila. Přisvědčil námitce, podle níž z provedeného dokazování neplyne, kdo smlouvu za původního žalobce podepsal. I kdyby však osoba, která dohodu o úhradě zásob podepsala, nebyla k tomuto právnímu úkonu řádně zmocněna, lze z následného jednání původního žalobce dle Nejvyššího soudu dovodit, že původní žalobce její jednání dodatečně schválil (srov. ustanovení §33 odst. 1 a 2 obč. zák.). Námitka neoprávněnosti podpisu původního žalobce na dohodě o úhradě zásob proto nemůže na závěru o platnosti uvedené dohody jako kupní smlouvy nic změnit. K námitce stěžovatelky, dle níž jsou - v důsledku neplatnosti kupní smlouvy o zásobách uzavřené příklepem na veřejné dražbě - neplatné i úkony na ni navazující, Nejvyšší soud uvedl, že důvod neplatnosti kupní smlouvy se na dohodu o úhradě zásob nevztahuje, neboť předmětem kupní smlouvy může být i soubor věcí (zde zásob), přičemž v době uzavírání dohody o úhradě zásob byla v prodejně již provedena inventura, a proto účastníkům bylo známo, jaké konkrétní věci se v prodejně nacházejí a co je předmětem koupě. Citovaným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavně právního ničeho vytknout.
Lze shrnout, že obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, s námitkami stěžovatelky se vypořádaly, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Právní závěry nelze s ohledem na shora uvedené ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
V projednávané věci proto neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl, jako o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2009
Stanislav Balík
předseda senátu