ECLI:CZ:US:2009:2.US.1629.09.1
sp. zn. II. ÚS 1629/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GE Money Auto, a. s., se sídlem Vyskočilova 1422, Praha 4, právně zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti části výroku I., jíž byl změněn výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. 7 C 16/2007, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2008, co do určení povinnosti k náhradě nákladů řízení a proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 55 Co 544/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených částí rozhodnutí týkajících se úhrady nákladů řízení. Domnívá se, že jimi bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výrokem I. napadeného rozsudku změnil odvolací soud k odvolání stěžovatelky rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 tak, že stěžovatelce coby žalobkyni, uložil povinnost nahradit státu náklady za řízení před soudem prvního stupně v částce 8.835,- Kč (výrok I.) a uložil ji dále povinnost zaplatit státu na nákladech odvolacího řízení žalovaného částku 7.205,- Kč (výrok II.).
Stěžovatelka uvádí, že v tomto případě byl vedlejšímu účastníkovi ustanoven zástupcem opatrovník z řad advokátů z důvodu jeho neznámého pobytu. Hotové výdaje a odměnu za jeho zastupování tedy platí stát. Stěžovatelka nesouhlasí s postupem krajského soudu stran aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která dle jejího názoru na její situaci nedopadá. Správně měla být dle stěžovatelky i na její povinnost hradit náklady řízení úspěšné protistrany aplikována vyhláška č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), podle níž by stěžovatelka hradila státu toliko náklady, které byly skutečně v souvislosti s daným řízením vynaloženy. Stěžovatelka vyjadřuje nespokojenost s tím, že naznačeným postupem soudu vznikají příjmy, které přesahují vynaložené náklady. Postup, při němž soud aplikoval vyhlášku č. 484/2000 Sb. na danou věc, stěžovatelka považuje za nespravedlivý a nepředvídatelný.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Shodnou problematiku řešil např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 763/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 636/06, v nichž Ústavní soud vyložil, že je třeba si předně uvědomit, že odměna advokáta v soudním řízení a náhrada nákladů řízení jsou dva odlišné právní instituty. To však stěžovatelka v ústavní stížnosti nereflektuje. Odměna advokáta (za poskytnutí právních služeb) jako jedna ze složek nákladů řízení může být smluvní nebo mimosmluvní. Pokud se odměna advokáta neřídí jeho smlouvou s klientem, řídí se ustanovením advokátního tarifu (§1 odst. 1 advokátního tarifu). Potud se lze ztotožnit s argumentací stěžovatelky. Nicméně, na druhé straně, pokud soud v civilním řízení přiznává advokátovu klientovi jako účastníku řízení právo na náhradu nákladů proti jinému účastníku řízení, což byl případ dané věci (naopak napadeným výrokem nebylo rozhodováno o odměně advokáta, kterou mu je povinen zaplatit stát), soud stanovuje výši odměny advokáta zásadně podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. - podle §151 odst. 2 věty první o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (podobně i ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.).
Druhý senát Ústavního soudu nemá důvod, aby se od názoru prezentovaného v citovaném nálezu (a usnesení) odchyloval. Pakliže tedy nesouhlas stěžovatelky s napadeným výrokem rozsudku krajského soudu spočíval jen v tom, že obecný soud rozhodoval o povinnosti nahradit stěžovatelce náklady řízení státu podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nelze jí přisvědčit. Na rozporovaném postupu krajského soudu tudíž nelze shledávat ničeho rozporného s ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího základního práva, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu