ECLI:CZ:US:2009:2.US.1641.08.1
sp. zn. II. ÚS 1641/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. Ivem Žižkovským, advokátem se sídlem Martinská 10, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 5. 2007 č. j. 3 T 158/2006-519, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2007 č. j. 61 To 334/2007-617, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 4. 2008 č. j. 7 Tdo 387/2008-677, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 2 a čl. 8 Listiny, čl. 5 Úmluvy a nakonec čl. 41 odst. 2 Charty základních práv Evropské unie, podle kterého je stanovena "povinnost úřadů odůvodnit svá rozhodnutí", což odpovídá ústavnímu principu zákazu libovůle v rozhodování.
Ústavní soud z vyžádaného spisu sp. zn. 3 T 158/2006 zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 5. 2007 č. j. 3 T 158/2006-519 uznán vinným v bodech 1) a 2) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 2 trestního zákona, a pod bodem 3) rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen dle §250 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), mu bylo uloženo nahradit poškozené L. N. škodu ve výši 10.000,- Kč. Popsané trestné činnosti se měl stručně shrnuto pod bodem 1) dopustit tím, že v době od 18. 4. do 19. 4. 2006 vylákal prostřednictvím SMS zpráv z mobilního telefonu od poškozeného A. B. celkovou částku 5.846,- Kč tak, že poškozenému jménem družky D. B. adresoval ze smyšlených důvodů žádosti o zapůjčení peněz, dále v době od 10. 6. do 30. 7. 2006 zaslal z mobilního telefonu poškozenému A. B. několik SMS zpráv, v nichž ho upozorňoval na skutečnost, že se blíže nespecifikovaná skupina zajímá o jeho mimomanželský poměr s jistou G., na domluvené schůzce se poškozenému představil jako pracovník vojenské rozvědky P. K., sdělil poškozenému, že o jeho osobu mají určité osoby zájem, je sledován i BIS a další smyšlené informace, získal důvěru poškozeného o možnosti ovlivnit tyto informace a následně pod různými záminkami jako zařízení nejméně pěti parkovacích karet v obvodu Prahy 1 pro firmu poškozeného, za údajnou skartaci svazku vedeného proti poškozenému ze strany BIS, za finanční výpomoc v souvislosti s havárií vozidla a za nutné vydání spojené s obstaráním záležitosti pro poškozeného, vylákal od něho postupně částku v celkové výši 40.000,- Kč a dále dvakrát částku 10.000,-Kč, kterou mu poškozený předal prostřednictvím druhé osoby, J. S. Trestného činu pod bodem 2) se dopustil tak, že dne 20. 4. 2006 poslal z mobilního telefonního čísla SMS zprávy poškozenému Z. J., v nichž po něm požadoval nejméně 30.000,- Kč, v opačném případě sdělí jeho manželce, že udržuje mimomanželské styky s jinou ženou. Od dalších kontaktů s poškozeným pak upustil pouze proto, že poškozený odmítl přijet do Prahy a požadovanou částku předat, neboť neměl důvod zpochybňovat svůj soukromý život. Jednání stěžovatele pod bodem 3) spočívalo v tom, že v přesně nezjištěné době na počátku měsíce srpna 2005 telefonicky kontaktoval poškozenou L. N. s nabídkou, že za částku 10.000,- Kč zařídí podmíněné propuštění syna S. N. z výkonu trestu, s čímž poškozená souhlasila a požadovanou částku mu zaslala. Stěžovatel takto získané peníze použil pro svoji potřebu a doposud nevrátil, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 10.000,- Kč.
Naproti tomu byl stěžovatel uvedeným rozsudkem zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v době od ledna 2003 do května 2005, z věznice Plzeň - Bory vylákal od poškozené M. V. částku ve výši 100.000,- Kč, přičemž poškozené sliboval, že jí po propuštění vše vrátí, ale vzhledem ke své finanční situaci si musel být dobře vědom, že tak nebude moci učinit. Poškozená byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzující části rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2007, č. j. 61 To 334/2007-617 podle ust. §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. Stěžovatelem podané dovolání pak Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 16. 4. 2008, č. j. 7 Tdo 387/2008-677 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Shora uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v níž poukazoval na "zákonný problém" spočívající v tom, že ze strany soudu prvního stupně mu nebylo v souladu s ust. §217 trestního řádu uděleno právo posledního slova a tuto vadu poté neodstranil ani odvolací soud. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 4. 5. 2007 toliko vyplývá, že bylo "obžalovanému uděleno právo závěrečné řeči a posledního slova", což jsou podle názoru stěžovatele dva samostatné úkony, které je nutno od sebe odlišovat. Neudělení práva posledního slova považoval za závažné porušení práv obhajoby.
Odvolacímu soudu stěžovatel dále vytkl, že rozhodoval o věci, aniž byl náležitě obsazen. Tuto skutečnost dovodil z toho, že v předvolání k veřejnému zasedání byla uvedena jako předsedkyně senátu JUDr. Jana Kanterová (správně JUDr. Jana Kantorová), avšak při veřejném zasedání dne 8. 8. 2007 předsedala odvolacímu senátu JUDr. Hana Hubáčková. Dne 8. 8. 2007 tak byl předveden před senát Městského soudu v Praze, který nebyl nijak označen, přičemž hlavní líčení (stěžovatel měl zřejmě na mysli veřejné zasedání) bylo zahájeno předáním usnesení o nevyloučení předsedkyně senátu v projednávané věci, které bylo stěžovateli sděleno pouze ústně s dodatkem, že ve věci nerozhoduje JUDr. Kantorová, která čerpá řádnou dovolenou. S předaným usnesením se nemohl podle svých slov seznámit, neboť bez přerušení bylo pokračováno v hlavním líčení a až po jeho skončení se z usnesení dověděl, že ve věci rozhodovala JUDr. Hana Hubáčková. Tímto postupem došlo k porušení práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces a ve svém důsledku i práva na obhajobu. Neznal-li totiž nové složení senátu, nemohl využít ustanovení §30 odst. 1 a §31 odst. 1 trestního řádu. Proti usnesení o nevyloučení předsedkyně senátu v projednávané věci podal posléze v zákonem stanovené lhůtě písemnou stížnost, která měla být předložena k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze. Ze sdělení tohoto soudu, které obdržel dne 18. 1. 2008, však vyplynulo, že se tak nestalo. I v tomto spatřuje stěžovatel porušení svých práv.
V další části ústavní stížnosti se stěžovatel soustředil na samotné rozhodnutí odvolacího soudu, jež považoval za nepřezkoumatelné. Odvolací soud ve svém usnesení "zcela benevolentně" měnil skutková zjištění nalézacího soudu, pozměňoval časové údaje, uváděl finanční částky, které nebyly projednány před soudem prvního stupně. Konkrétně se jednalo o částku 2.600,- Kč uvedenou na straně 2 předmětného usnesení, dále nekorespondovalo období, kdy došlo podvakrát k předání částek 10.000,- Kč svědkem S. Odvolací soud se rovněž podle jeho názoru nevypořádal řádně a v plném rozsahu s jeho odvoláním. Stěžovatel na tomto místě popsal počátek jeho trestního stíhání s tím, že zejména v přípravném řízení spatřoval značné nedostatky, kdy poukazoval i na nesprávné chování policistů vůči němu. Touto námitkou stejně jako námitkou týkající se postupu Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci rozhodování o ponechání jeho osoby ve vazbě se tento soud vůbec nezabýval. Odvolací soud byl nadto podle jeho názoru podjatý, což vyvozuje z úvahy tohoto soudu, o níž je přesvědčen, že má rasový podtext. Podle ní se poškozenému B. představil jako K. ve snaze vzbudit důvěru, kterou příjmení D. jako časté příjmení osob rómského původu nevyvolává.
Stěžovatel vznášel celou řadu námitek i v souvislosti se skutkovými zjištěními učiněnými obecnými soudy, která považoval za neúplná a nesprávná. Celé trestní řízení označil za tendenční a jednostranné, vedené proti němu ve snaze jej kriminalizovat a udělat z něj pachatele. Obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy, které by vyvrátily obžalobou tvrzené skutečnosti. Zejména nebylo prokázáno, že by byl uživatelem čísla XXX XXX XXX, jehož prostřednictvím mělo dojít k páchání trestné činnosti. Soudy naproti tomu používaly jako důkazy soudní příkazy Obvodního soudu pro Prahu 1, které byly vydány za účelem sledování jiného cíle a k jinému jednacímu číslu, nadto byly časově omezeny a nezahrnovaly období inkriminované trestné činnosti. Ve vztahu k poškozenému B. pak měl zato, že obecné soudy nezjistily přesnou výši škody, jak jim to ukládá zákon. Nebylo prokázáno, že by od tohoto vylákal předmětné částky, neboť B. nedoložil žádné důkazy o tom, že tyto částky skutečně zaplatil. Naopak důkaz dopisem Ing. M., z něhož vyplývá, že částku ve výši 1.646,- Kč vložil na jeho účet právě on, hodnotil soud v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Ve vztahu k poškozenému J. (správně J.) stěžovatel nesouhlasil s právním hodnocením skutku provedeným obecnými soudy, které je dle jeho názoru v rozporu se skutkovými zjištěními. Výslech tohoto poškozeného dále označil za právně irelevantní. Jednak byl vyslýchán bez přítomnosti stěžovatelova obhájce a byly mu kladeny otázky rozporu s trestním řádem. Na základě výše uvedeného závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Po podání ústavní stížnosti byly Ústavnímu soudu ještě dne 7. 8. 2008 a dne 30. 9. 2008 doručeny přípisy stěžovatele, konstruované evidentně bez jeho právního zástupce. K obsahu těchto podání Ústavní soud nepřihlédl, neboť by tím popíral smysl a účel obligatorního zastoupení fyzických a právnických osob kvalifikovaným právním zástupcem (§30 zákona o Ústavním soudu). Ostatně v podstatě totožnou argumentaci začlenil stěžovatel poté i do své repliky.
K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 9. 5. 2007 č. j. 3 T 158/2006-519, přičemž vyloučil zkrácení práv stěžovatele.
JUDr. Hana Hubáčková, předsedkyně senátu Městského soudu v Praze (nyní zařazena do senátu 7 To), odmítla, že by rozhodnutím tohoto soudu došlo k porušení základních ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele ve smyslu článků Ústavy a Listiny, na které poukazuje. Dále se zabývala především skutečnostmi týkajícími se obsazení senátu. V této souvislosti uvedla, že v předmětné době byla podle rozvrhu práce zařazena do senátu 61 To, ovšem vyrozumění o jednání se koná formou vzorů, které jsou signovány podpisem řídícího předsedy senátu, jímž byla v té době stále JUDr. Jana Kantorová. Potvrdila, že stěžovatel podal dne 12. 7. 2007 žádost o zvážení stavu věci (jak sám uvedl), zda může ve věci samostatně a nestranně rozhodnout. Tato žádost byla adresovaná toliko předsedkyni senátu, nikoli přímo JUDr. Janě Kantorové, jak tvrdí stěžovatel. Dne 8. 8. 2007 proběhlo v dané věci veřejné zasedání, na jehož počátku bylo stěžovateli předáno usnesení o nevyloučení předsedkyně senátu v projednávané trestní věci. Stěžovateli bylo jednoznačně vysvětleno, jaká nastala situace, jak jsou strany obesílány k veřejnému zasedání, že JUDr. Jana Kantorová čerpá řádnou dovolenou a že věc byla od počátku přidělena JUDr. Haně Hubáčkové, která ve věci vystupovala jako předsedkyně senátu. Nedošlo tedy v žádném případě k odnětí stěžovatele zákonnému soudci, na které tento neoprávněně poukazuje. Jediné pochybení spočívalo v tom, že senát nebyl označen jmenovkami, avšak stěžovatel nemohl být zmaten tímto způsobem, neboť sám připustil, že usnesení mu bylo doručeno před zahájením veřejného zasedání a celá situace mu byla vysvětlena. Stěžovatel si také opakovaně v tomto smyslu na JUDr. Hubáčkovou stěžoval místopředsedovi Městského soudu v Praze JUDr. Bohuslavu Horkému, tato věc byla sní projednána a pochybení jí bylo vytknuto, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn. Ke stížnosti podané stěžovatelem proti shora uvedenému usnesení uvedla, že nebyla ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 334/2007 nalezena. V dalším odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 387/2008, v němž se tento předmětnou problematikou zabýval a pochybení v postupu Městského soudu v Praze neshledal. Za důvodné nepovažovala pak ani zbývající body ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud České republiky předně k otázce obsazení senátu odvolacího soudu uvedl, že se jí zabýval již na podkladě dovolání stěžovatele, a odkázal proto na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 387/2008, na str. 3 dole a následně na str. 4 shora. K udělení či neudělení práva posledního slova stěžovateli se podle svých slov nemohl vyjádřit, neboť neměl k dispozici předmětný spis a tato námitka nebyla uplatněna ani v dovolání. Závěrem pak vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušil žádná základní práva nebo svobody stěžovatele, které uvádí tento v ústavní stížnosti. Dále uvedl, že ve své rozhodovací činnosti respektuje ustálenou judikaturu, práva obviněných a je mu naprosto cizí jakákoliv libovůle v hodnocení důkazů, případně tzv. svévole v rozhodování.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 (prostřednictvím státní zástupkyně JUDr. Věry Matesové) jako vedlejší účastník navrhlo, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta. V daném případě státní zastupitelství souhlasilo jak s postupem soudu, tak s právní kvalifikací i výší trestu.
Nejvyšší státní zastupitelství se přípisem ze dne 16. 9. 2008 a Městské státní zastupitelství přípisem ze dne 29. 9. 2008 postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Výše uvedená vyjádření obecných soudů i státního zastupitelství byla zaslána cestou právního zástupce stěžovateli k případné replice. Na to stěžovatel reagoval obsáhlým podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2008, v němž setrval na všech námitkách uvedených v ústavní stížnosti, zejména opakovaně upozornil na "skutkové vady" v rozhodnutích obecných soudů a rovněž průběh dokazování a následné hodnocení důkazů, které bylo podle jeho názoru v rozporu s trestním řádem. Na důkaz údajně křivé výpovědi poškozeného B. učiněné před orgány činnými v trestním řízení připojil zde přepis SMS zpráv zaslaných mu tímto poškozeným a dokládající jejich vzájemné vztahy, a to včetně těch finančních. Předsedkyni senátu Obvodního soudu pro Prahu 6 dále vytkl pochybení při vyřizování stížností a námitek vznesených stěžovatelem v průběhu řízení. Zmínil i průtahy na straně soudu prvního stupně při předkládání spisového materiálu Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o stížnostech do vazebních rozhodnutí. V další části repliky stěžovatel soustředil svou pozornost na vyjádření JUDr. Hany Hubáčkové, předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, o jejíž argumentaci se domníval, že nemůže obstát. Stěžovatel trval na tom, že všechny úkony odvolacího řízení měla konat JUDr. Hana Hubáčková, coby předsedkyně senátu ustanovená v souladu se změnou rozvrhu, platnou od 2. 7. 2007, nikoliv JUDr. Jana Kantorová, jejímž jménem bylo vyhotoveno vyrozumění o veřejném zasedání ze dne 9. 7. 2007, dále eskortní příkaz a výzva k předložení návrhů na provedení dalších důkazů. O JUDr. Kantorové byl stěžovatel v důsledku toho přesvědčen, že vystupuje v jeho trestní věci jako předsedkyně senátu, tedy že je jeho zákonným soudcem. Pokud tomu tak nebylo a JUDr. Hana Hubáčková měla informaci, že bude senátu předsedat ona, bylo její povinností jej o této změně předem informovat. Samotné usnesení o nevyloučení se z projednávané věci předsedkyně senátu JUDr. Hany Hubáčkové ze dne 8. 8. 2007 považoval stěžovatel za nezákonné, a to hned z několika důvodů. Předně o změně v předsednictví senátu nebyl řádně informován, a proto v jeho podané žádosti o zvážení stavu, zda může ve věci předsedkyně senátu nestranně rozhodnout, nebyla podjatost JUDr. Hany Hubáčkové vůbec namítána. Další "nezákonnost" stěžovatel spatřoval v tom, že JUDr. Hana Hubáčková sama rozhodla o nevyloučení z projednávané věci JUDr. Jany Kantorové a JUDr. Marie Schenzerové, které se veřejného zasedání neúčastnily a nebyly jím "nijak namítány". Dále v souvislosti s pochybením senátu odvolacího soudu, který nebyl nijak označen, vyslovil názor, že každý senát, který není označen, znamená porušení práv obhajoby. V případě, že by byl stěžovatel vyrozuměn o účasti JUDr. Hany Hubáčkové v senátu odvolacího soudu, podal by neprodleně "stížnost pro zaujatost", neboť ze strany JUDr. Hubáčkové se "jednalo vyloženě o nenávist" vůči jeho osobě. Uvedl, že její přítomností a přítomností JUDr. Píchové "nebyl zmatený, ale doslova zděšený...". Repliku vůči vyjádření odvolacího soudu pak uzavřel vylíčením kontaktů obou soudkyň s jeho bývalým právním zástupcem a vylíčením své role v jedné ze známých kauz, v níž tyto osoby figurovaly nebo, v případě JUDr. Píchové, s ní byly seznámeny, z čehož vyvozoval jejich podjatost. Ve vztahu k JUDr. Píchové pak ještě uvedl, že v minulosti spolupodepsal několik petic ze její odvolání pro její účast v politických procesech, proto nemohla v jeho věci rozhodnout nestranně. S ohledem na tyto okolnosti považoval odůvodnění usnesení o nevyloučení se JUDr. Hubáčkové z projednávané věci za "právně irelevantní" a obsahující nepravdivé skutečnosti. Snahou JUDr. Hubáčkové bylo podle stěžovatele, aby o jeho stížnosti nerozhodoval Vrchní soud v Praze, který by, jak se stěžovatel důvodně domníval, této stížnosti vyhověl. V souvislosti s dovolacím řízením stěžovatel poukázal jednak na údajnou nedůslednost jeho obhájce při vypracování podaného dovolání a následně i na "nestandardní průběh" samotného dovolacího řízení. Uvedl, že jeho dovolání mohlo být "úspěšně vyřízeno, neboť i nejvyšší státní zástupkyně souhlasila s dovoláním", konkrétně se změnou právní kvalifikace ve věci poškozeného Janoštíka, kde se mělo jednat o trestní čin vydírání. V této souvislosti ovšem již nesouhlasil s obsahem vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání co do výše trestní sazby, jež mu za popsané jednání hrozila. Vyjádření státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 považoval toliko za rekapitulaci rozhodování obecných soudů. Její závěr, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, označil za "alibistický", "demagogický" a "nezákonný", a to z toho důvodu, že jmenovaná státní zástupkyně porušovala ustanovení procesních předpisů od počátku vedení vyšetřování, o čemž měla svědčit samotná obžaloba, která se podle stěžovatele ukázala "v konečné verzi" jako věcně nesprávná. V dalším stěžovatel popisoval okolnosti jeho zadržení, sdělení obvinění, o němž byl přesvědčen, že trpělo vadami, jakož i následné údajně nezákonné vzetí do vazby a setrvání v ní. Upozorňoval na nezákonné styky vyšetřovatelky s poškozeným B. a dále na údajné zadržování a cenzurování jeho korespondence z vazby.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Úvodem je namístě uvést, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud se předně zabýval výtkou stěžovatele adresovanou nalézacímu soudu, který na závěr hlavního líčení neudělil stěžovateli právo posledního slova ve smyslu §217 trestního řádu, čímž měl podle stěžovatelova názoru porušit jeho právo na obhajobu. Jak vyplynulo z protokolu o hlavním líčení konaném dne 4. 5. 2007 (č.l. 469 - 471), soud prvního stupně poté, co prohlásil dokazování za ukončené, udělil slovo k závěrečné řeči, kterou proslovila nejprve státní zástupkyně a následně i obhájce stěžovatele. Samotnému stěžovateli bylo na závěr "uděleno právo závěrečné řeči a posledního slova".
Ústavní soud ke stěžovatelem uplatněné námitce zdůrazňuje, že při posuzování jednotlivých právních ustanovení a právních institutů je nutno respektovat jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu zákona jako celku, nikoliv jen izolovaně. Ve svých dřívějších rozhodnutích pak Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). V posuzovaném případě se Ústavní soud nemůže ztotožnit s postupem prvoinstančního soudu na závěr hlavního líčení, konkrétně pochybení shledává v tom, že stěžovatel nebyl po přednesu své závěrečné řeči řádně vyzván k využití práva posledního slova. Je třeba v této souvislosti uvést, že poslední slovo obžalovaného představuje samostatný úkon, odlišný od závěrečné řeči, čemuž ostatně odpovídá i příslušná úprava v trestním řádu, kdy právo závěrečné řeči je zakotveno v §216, zatímco poslední slovo je samostatně upraveno v §217 trestního řádu. V souladu s citovaným ustanovením udělí předseda senátu obžalovanému poslední slovo až po skončení závěrečných řečí a před odchodem k závěrečné poradě. Pokud v dané věci bylo stěžovateli uděleno slovo k závěrečné řeči a současně i poslední slovo, aniž by nalézací soud tyto úkony řádně navenek odlišil, došlo ze strany soudu k formálnímu pochybení. Nicméně i přes tuto drobnou výhradu k postupu prvoinstančního soudu se Ústavní soud nedomnívá, že by postupem soudu bylo současně zkráceno ústavní právo stěžovatele na obhajobu. Vyšel přitom z materiálního pojetí ústavnosti. Ne každý zásah do zákonného rámce práva na obhajobu je současně porušením ústavního práva na obhajobu. Jak vyplývá z obsahu protokolu o hlavním líčení, stěžovatel plně využil svého práva závěrečné řeči, když do spisu založil i její písemné zpracování, včetně předchozích poznámek, označených jako vyjádření k dokazování v přípravném řízení a řízení před soudem (viz příloha protokolu o hlavním líčení č.l. 473). Na osmi stranách textu se stěžovatel obsáhle vyjádřil k jednotlivým bodům obžaloby i k provedeným důkazům. V závěrečném odstavci se pak stěžovatel obrátil na předsedkyni senátu, žádal ji, aby zvážila uvedené skutečnosti, a navrhl znění výsledného verdiktu v jeho trestní věci. Celou řeč zakončil slovy: "To je vše, co mohu na svoji obhajobu uvést." Po jeho řeči již nenásledovaly řeči jiných stran, a rozhodování soudu tak nebylo reálně jiným proslovem ovlivněno. Ústavní soud má proto za to, že stěžovatel měl i přes skutečnost, že mu formálně nebyla dána možnost posledního slova, reálnou příležitost vyjádřit své stanovisko jako poslední procesní subjekt před poradou senátu a této příležitosti využil. Zjištěný procesní nedostatek proto nemohl vyvolat s poukazem na principy materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) relevantní újmu na ústavním právu stěžovatele na obhajobu.
Stran dalších stěžovatelem uplatněných námitek lze poznamenat, že jsou v podstatě totožné s námitkami, které již v různé míře uplatnil v obhajobě i v obou předchozích opravných prostředcích a s nimiž se obecné soudy již vypořádaly.
Výše uvedené bezezbytku dopadá zejména na námitku stěžovatele vztahující se k obsazení senátu odvolacího soudu, kterou se v rámci dovolání podrobně zabýval Nejvyšší soud České republiky a v tomto ohledu provedl i příslušné šetření podle §265o odst. 2 trestního řádu. Zjistil přitom, že v trestní věci stěžovatele rozhodoval senát podle rozvrhu práce, jež byl s ohledem na čerpání dovolené soudců trestního úseku dotčeného soudu Změnou č. 19 rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2007 upraven pro období od 2. 7. 2007 do 31. 8. 2007 tak, že dne 8. 8. 2007 měl rozhodovat senát 61 To Městského soudu v Praze ve složení JUDr. Hubáčková, JUDr. Píchová a Mgr. Kareš. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 8. 8. 2007 Městského soudu v Praze (č.l. 613) je zřejmé, že toho dne v trestní věci stěžovatele rozhodoval senát v příslušném složení. Z protokolu dále vyplývá, že po krátké rozmluvě stěžovatele s jeho obhájcem bylo vyhlášeno usnesení, že podle §31 odst. 1 trestního řádu předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Hana Hubáčková není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele. Dále je zde zaprotokolováno, že "Po vyhlášení usnesení a po poradě obžalovaného s obhájcem obžalovaný uvádí: Vzdávám se práva stížnosti, usnesení rozumím." Až poté předsedkyně senátu zahájila veřejné zasedání.
Podle článku 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů "ad hoc".
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že právo na zákonného soudce je nutno vykládat v souvislosti s pravidly stanovenými v souladu s příslušnými předpisy, kterými soud určuje nápad projednávaných věcí pro jednotlivé soudce a stanoví pravidla vzájemného zastupování. Pokud věc projednává soudce v souladu s těmito pravidly, jedná se o "zákonného" soudce a nedochází k porušení ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny. Jak plyne ze shora uvedených zjištění, předmětná věc byla projednávána senátem, který byl k projednávání určen rozvrhem práce. Ze Změny č. 19 rozvrhu práce odvolacího soudu pro rok 2007 (obecně dostupné na internetových stránkách www.justice.cz) jednoznačně vyplývá, že JUDr. Kantorová byla i nadále v předmětném období od 2. 7. 2007 do 31. 8. 2007 předsedkyní odvolacího senátu 61 To Městského soudu v Praze, pouze po dobu čerpání její dovolené ji v senátu zastupoval jiný soudce. Právě na tuto situaci pamatovala již několikrát zmíněná změna rozvrhu práce, která konkrétně dne 8. 8. 2007 určovala, že JUDr. Kantorovou v senátu na postu předsedkyně nahradila JUDr. Hubáčková. Z uvedených změn v obsazení senátu ovšem nelze dovozovat, že by bylo porušeno právo na zákonného soudce, jak to činí stěžovatel.
Ústavní soud se zabýval konečně i otázkou, zda došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v souvislosti s chybějícím označením senátu odvolacího soudu při veřejném zasedání dne 8. 8. 2007, resp. zda stěžovatel byl seznámen se složením senátu a mohl případně uplatnit postup dle §30 a §31 trestního řádu. Ani tuto námitku stěžovatele však Ústavní soud neshledal důvodnou. Je pravda, že k jistému pochybení na straně odvolacího senátu Městského soudu v Praze co se týče jeho označení skutečně došlo, na druhé straně nelze ovšem odhlédnout od skutečnosti, že stěžovateli bylo obsazení senátu, zejména že ve věci rozhoduje JUDr. Hubáčková, známé, neboť usnesení o nevyloučení se předsedkyně senátu JUDr. Hubáčkové z projednávané věci bylo vyhlášeno na začátku veřejného zasedání, což stěžovatel ani nepopírá. Na tomto místě rovněž neobstojí stěžovatelovo tvrzení, že se s předaným usnesením nemohl seznámit, neboť, jak je patrné z protokolu o veřejném zasedání, byla mu umožněna krátká rozmluva s obhájcem, po níž se výslovně vzdal práva stížnosti proti předmětnému usnesení s tím, že mu rozumí. Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatel byl nejen seznámen se složením senátu, ale také že proti jeho složení již nic nenamítal, když předchozí žádost stěžovatele "o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu a §31 odst. 1 tr. řádu", adresovanou obecně předsedkyni senátu 61 To Městského soudu v Praze a doručenou tomuto soudu dne 27. 7. 2007, příslušný senát řádně posoudil. Rozhodl přitom o nevyloučení předsedkyně senátu JUDr. Hany Hubáčkové z projednávané věci, nikoliv JUDr. Kantorové či JUDr. Schenzerové, jak se opět mylně domnívá stěžovatel. K tomuto kroku odvolací senát přistoupil i přesto, že z podání stěžovatele nebylo zcela jednoznačně patrno, proti které předsedkyni senátu směřuje. Ani v tomto ohledu však Ústavní soud pochybení na straně soudu neshledal. Tvrdí-li dále stěžovatel, že proti citovanému usnesení podal stížnost, Ústavní soud k tomu dodává, že tato nebyla ve spise Obvodního soudu pro Prahu 6 dohledána a dle vyjádření JUDr. Hubáčkové ani ve spise Městského soudu v Praze. Nicméně s ohledem na skutečnost, že stěžovatel se výslovně práva stížnosti do protokolu o veřejném zasedání vzdal, byla by případná stížnost zamítnuta z formálních důvodů.
Nelze souhlasit se stěžovatelem stran "neetičnosti" předsedkyně senátu odvolacího soudu, která se dle jeho přesvědčení měla na začátku veřejného zasedání dopustit vědomě klamavého výroku konstatováním, že se nedostavila řádně předvolaná svědkyně N. Ze spisu se naopak podává, že předvolání k veřejnému zasedání dne 8. 8. 2007 svědkyně, resp. poškozená N. obdržela (viz doručenka na č.l. 584), z rodinných a zdravotních důvodů svou účast ovšem na něm omluvila (č.l. 608).
Poměrně obsáhlou část ústavní stížnosti tvoří stěžovatelova polemika se skutkovými zjištěními učiněnými obecnými soudy. Stěžovatel vytýká obecným soudům nedostatečně zjištěný skutkový základ, nesprávné hodnocení provedených důkazů a neprovedení důkazů jím navrhovaných. Stěžovatel je přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tímto však staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není proto zásadně oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy a v takovém případě je Ústavní soud již povinen zakročit.
O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Z přiloženého trestního spisu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 6 prováděl dokazování v souladu s příslušnými procesními předpisy v dostatečném rozsahu tak, aby byl bezpečně zjištěn skutkový stav věci. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku posléze podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, proč považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný a jak právně hodnotil prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Taktéž Městský soud v Praze se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami týkajícími se důkazního řízení (obdobnými jako v ústavní stížnosti) zabýval, pročež se ztotožnil s hodnocením důkazů nalézacím soudem. Ústavní soud konstatuje, že shledává odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za vyčerpávající a plně vystihující projednávanou věc, nepovažuje proto za nutné se k věci pokud jde o jednotlivé námitky stěžovatele znovu duplicitně vyjadřovat. Na okraj pouze dodává, že navrhovatelem vytýkaná částka 2.600,- Kč se na stranu druhou usnesení odvolacího soudu dostala zjevně v důsledku chyby v psaní, což je zjistitelné pouhým porovnáním se skutkovou větou obsaženou v rozsudku soudu prvního stupně. Na její místo patří správně časový údaj "2006".
Co se týče údajně právně irelevantního výslechu svědka J., který měl být proveden bez přítomnosti stěžovatelova obhájce, Ústavní soud odkazuje na č.l. 374 a 375 spisu, na němž je zaznamenána výpověď uvedeného svědka u hlavního líčení konaného dne 27. 3. 2007, jehož se účastnil jak obhájce stěžovatele, tak i samotný stěžovatel, přičemž oba využili svého práva klást svědkovi otázky.
K námitce stěžovatele, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, Ústavní soud v dané věci neshledal, že by jejich nepřipuštěním byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva či právo zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Stěžovatel má právo označit důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné. Tomuto právu odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud návrhům na další dokazování nevyhoví, odůvodnit ve svém rozhodnutí, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci soud prvního stupně zamítl návrhy na provedení dalšího dokazování, neboť je považoval za zcela nadbytečné (viz č. l. 469 předmětného spisu). Stejně tak odvolací soud shledal skutková zjištění za úplná s tím, že byly v souladu s trestním řádem opatřeny a shromážděny všechny reálně dostupné, pro rozhodnutí ve věci podstatné důkazy. Z hlediska základních zásad uvedených v ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu proto nelze soudům cokoli vytknout.
Jako nedůvodná se jeví výtka stěžovatele týkající se právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 2) obžaloby, tedy jednání stěžovatele ve vztahu k Z. J. Touto otázkou se zabýval jak soud odvolací, ale zejména soud dovolací, podle nichž učiněná skutková zjištění přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky trestného činu podvodu ve stádiu pokusu. Od jejich názoru neměl Ústavní soud důvod se odchýlit.
Obsahem projednávané ústavní stížnosti a stěžovatelem zaslané repliky je také nespočet námitek směřujících do postupu orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení a při rozhodování o vazbě stěžovatele. Těmito se však Ústavní soud nezabýval, neboť jednak nedosahovaly ústavněprávní roviny a dále se bezprostředně ani netýkaly napadených rozhodnutí.
S ohledem na výše naznačené skutečnosti Ústavní soud v projednávané věci tedy neshledal, že by postupem obecných soudů v trestním řízení bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces i další namítaná práva garantovaná Listinou a Úmluvou. Obecné soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv, a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel dopustil trestných činů kladených mu obžalobou za vinu v bodech 1) až 3). Stěžovateli nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování jeho procesních práv, po celou dobu řízení byl právně zastoupen a měl možnost uplatnit před soudy argumenty na svoji obhajobu. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud není rovněž superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález I. ÚS 60/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 násl.). Ve stěžovatelově případě k takovým zjištěním ovšem nedospěl.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu