ECLI:CZ:US:2009:2.US.1658.09.1
sp. zn. II. ÚS 1658/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti MUDr. P. F., zastoupeného JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem Úvoz 39, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. 14 Co 697/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl svým návrhem v záhlaví citované rozhodnutí Krajského soudu v Brně s tím, že v řízení před ním byla porušena jeho ústavní práva a svobody zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V dané věci se žalobkyně Pavla Fojtlová domáhala určení výživného nerozvedené manželky. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. 49 C 26/2001 zamítl žalobu na povinnost stěžovatele zaplatit žalobkyni na výživném za dobu od 2. 11. 2000 do 21. 12. 2006 částku 8.000,- Kč měsíčně (výrok I.). Současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení (výrok II.), a žalobkyni dále uložil povinnost uhradit České republice na nákladech řízení částku 5.774,70 Kč (výrok III.).
K odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I. o zamítnutí žaloby o placení výživného částkou 4.000,- Kč měsíčně od. 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005 a změnil ve zbývající části výroku I. rozsudek tak, že stěžovateli uložil povinnost platit výživné žalobkyni od 2. 11. 2000 do 31. 12. 2004 částkou 8.000,- Kč měsíčně a od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005 částkou 4.000,- Kč měsíčně, dluh na výživném za toto období ve výši 540.894,- Kč stěžovateli uložil zaplatit do tří měsíců od doručení rozsudku. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména uvádí, že nesouhlasí s rozhodnutím Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího a namítá, že nerespektoval v předmětné věci rovné postavení účastníků řízení. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že provedené důkazy soud hodnotil jednostranně a přihlížel toliko k těm, které vyznívají v jeho neprospěch. Soudu dále vytýká, že vyslovil své názory na řízení, která jsou již dávno pravomocně ukončena, a nepřípustně hodnotil i závěry soudů v opatrovnickém řízení a v řízení o rozvod manželství. Řádné provedení důkazu podstatnou částí opatrovnického spisu není podle jeho názoru možné už s ohledem na délku jednání u odvolacího soudu. Úvahu soudu o tom, že sice nebylo prokázáno, že se stěžovatel dopouštěl na žalobkyni fyzického, psychického či sexuálního násilí, nicméně že její odchod ze společné domácnosti nelze považovat za neodůvodněný, stěžovatel považuje za vnitřně rozpornou. Připomíná, že žalobkyně odmítla čerpat peníze zasílané stěžovatelem a raději požádala o sociální dávky. Stěžovatel nesouhlasí ani s posouzením chování účastníků v opatrovnickém řízení. Žalobkyně děti odvezla mimo jeho výchovný vliv a jeho styk s nimi mu údajně v roce 2000 neumožnila vůbec a v letech 2001 a 2002 jej výrazně omezovala. Každý rodič má přitom zákonem garantováno právo podílet se na výchově svých dětí.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a nepřísluší mu proto právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 Ústavy ČR). Ústavní soud především musí respektovat jeden z hlavních ústavně právních principů, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozsudek obecného soudu, přičemž podstata jeho ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecného soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal. Skutečnost, že odvolací soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšnosti ústavní stížnosti. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, rovné postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Předmětem řízení před obecnými soudy bylo přiznání výživného manželky, přičemž k odvolání žalobkyně odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, tudíž rozhodnutí soudu prvního stupně v podstatné části změnil ve věci samé a uložil povinnost stěžovateli zaplatit žalobkyni výživné. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o ustanovení §91 zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), podle něhož mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost. Dle ust. §91 odst. 2 zákona o rodině, neplní-li jeden z manželů tuto povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Podle ust. §96 odst. 2 zákona o rodině výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.
Je přitom zřejmé, že odvolací soud učinil své skutkové závěry z velkého množství provedených důkazů. Řadu závěrů čerpal i ze spisů obecných soudů vedených v řízení o rozvodu manželství a v řízení opatrovnickém. Tento postup, byť s ním stěžovatel nesouhlasí, je v soudní praxi zcela běžný zvláště v případě, kdy řízení o péči o nezletilé děti, o výživném, o rozvodu manželství a o vypořádání společného jmění manželů jsou vzájemně propojená, neboť se všechna týkají téhož okruhu účastníků a jsou zpravidla vedena pro tentýž důvod, kterým je ukončení manželství. Stěžovatel neuvádí, z jakého důvodu nevyužil svého práva vznést námitky proti rozsahu provedeného dokazování opatrovnickým spisem přímo při soudním jednání a činí tak až nyní za situace, kdy vzhledem k limitům přezkumu věci Ústavním soudem, již nemají právní relevanci.
Odvolací soud z provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně přestěhováním ze společné domácnosti se stěžovatelem ke svým rodičům řešila řadu let trvající manželské problémy, poté, co selhala její snaha najít pomoc u odborných pracovníků. Vnitřní rozpor v úvaze o tom, že přestože nebylo prokázáno, že by se stěžovatel dopustil vůči žalobkyni násilí, nelze její odchod považovat za neodůvodněný, Ústavní soud neshledal. Z obsáhlého odůvodnění soudu vyplývá, že to nebyla žalobkyně, která by svým chováním narušila manželský vztah, že by navázala mimomanželskou známost, že by vedla nemorální život a podobně, nýbrž že důvodem pro odchod žalobkyně byly okolností svědčící o závažnosti prohlubujících se vzájemných rozporů mezi manžely. Stran odmítnutí čerpání peněz zasílaných stěžovatelem lze jen připomenout odůvodnění odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně odmítala čerpat peněžní prostředky poukazované stěžovatelem na účet a pobírala sociální dávky, protože nesouhlasila s podmínkami, za jakých jí byly prostředky zpřístupněny. Poté, co jí byly veškeré sociální dávky rozhodnutím příslušného orgánu odňaty, stěžovatel na žalobkyni podal trestní oznámení pro neoprávněné čerpání dávek. Skutečnost, že soud přihlížel k této události jako k celku nesvědčí o nerovném zacházení s účastníky. Lze přisvědčit stěžovateli, že skutečnost, že žalobkyně omezovala jeho styk s nezletilými dětmi by bylo možné zohlednit při rozhodování o výživném. Soud ji však poměřoval se zjištěním, že stěžovatel opakovaně nezletilé děti žalobkyni v určenou dobu nevrátil, jejich pobyt u něj se protáhl i na několik týdnů a zřejmě neměl v úmyslu je žalobkyni vrátit, když pro ně zařídil i přihlášení do předškolního zařízení či školy v místě svého bydliště značně vzdáleného od místa bydliště matky u rodičů. Po zhodnocení řady skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že přiznání výživného žalobkyni nelze v posuzované věci považovat za rozporné s dobrými mravy. Své úvahy přitom podrobně rozvedl. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přitom považovat za logicky zdůvodněné s odkazem na relevantní skutková zjištění a právní kvalifikaci věci. Jestliže soud druhého stupně nepřisvědčil tvrzením stěžovatele a žalobkyni přiznal výživné, své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil (§157 odst. 2 o. s. ř.), jedná se o právní závěr nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná. V dané věci se jednalo o výklad rodinného, tedy podústavního práva, který je zcela v kompetenci obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Na základě uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu