ECLI:CZ:US:2009:2.US.177.09.1
sp. zn. II. ÚS 177/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti INTERDOMUS, a.s., se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Vinohradská 32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 č. j. 33 Odo 1692/2006-100 a rozsudku Městského soudu ze dne 2. 12. 2005 č.j. 35 Co 428/2005-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 3. 2005 č. j. 26 C 324/2003-48, jímž bylo stěžovatelce uloženo, aby zaplatila vedlejšímu účastníku částku 310 000 Kč, spolu s příslušenstvím. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. b) a §237 odst. 3 o.s.ř., neboť se u napadeného rozsudku nejednalo o řešení otázky mající po právní stránce zásadní význam.
V dané věci se žalobce domáhal proti stěžovatelce zaplacení 310 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 19. 12. 1997 uzavřel se stěžovatelkou smlouvu o nájmu nebytových prostor na 10 let. Koncem roku 2000 mu měla stěžovatelka oznámit, že byla uzavřena kupní smlouva o převodu nemovitostí, ve které se nacházely nebytové prostory, jež měl žalobce pronajaty, přičemž stěžovatelka potřebovala prodat nemovitost "bez nájemců". Žalobce tvrdil, že se stěžovatelkou uzavřel dohodu o narovnání ze dne 12. 1. 2001, v níž se stěžovatelka zavázala vyplatit mu v souvislosti s urychleným vyklizením nebytových prostor částku 310 000 Kč. Stěžovatelka tvrdila, že vyklizení nebytových prostor nebylo v souvislosti s prodejem nemovitostí, nýbrž v důsledku toho, že byla podepsána neplatná nájemní smlouva. Listina ze dne 12. 1. 2001 dle stěžovatelky nesplňuje náležitosti dohody o narovnání a žalobce neprokázal výši výdajů, které mu vznikly v souvislosti s vyklizením prostor.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně neprovedl některé jí označené důkazy, aniž by tento svůj postup jakkoli zdůvodnil, resp. poučil stěžovatelku ve smyslu §118a odst. 1 o.s.ř., in eventum §118a odst. 3. Rozhodnutí považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelné z důvodu nedostatku odůvodnění rozsudku, a přestože na toto pochybení soudu prvního stupně upozorňovala, odvolací soud její námitku zcela ignoroval.
Zároveň odvolací soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že ačkoliv posoudil věc po právní stránce odchylně, nevyzval účastníky k doplnění rozhodných skutečností v souladu s §118a o.s.ř. Odvolací soud se totiž ztotožnil s právním názorem stěžovatelky, že dokument nazvaný dohodou o narovnání ve skutečnosti dohodou není, ale uzavřel, že tento dokument je potvrzením o jiné ústní dohodě mezi účastníky. Odvolací soud žádným způsobem tento svůj právní názor stěžovatelce nesignalizoval, nepoučil ji podle §118a o.s.ř a neumožnil jí se s ním po právní stránce vypořádat, ale především nabídnout soudu důkazy, které tento právní názor vyvracejí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu, přes poukaz na nedostatek poučení dle §118a o.s.ř., domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Z obsahu připojeného spisu vyplývá, že soud prvého stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená mezi účastníky byla neplatná, přičemž účastníci mezi sebou narovnali práva listinou ze dne 12. 1. 2001, označenou jako dohoda o narovnání, v níž se stěžovatelka zavázala zaplatit žalobci částku 310 000 Kč oproti vyklizení prostor do 15. 1. 2001. Vzhledem k tomu, že žalobce prostory skutečně vyklidil, ale stěžovatelka svůj závazek nesplnila, soud žalobě na zaplacení uvedené částky vyhověl.
Městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (mimo části výroku týkajícího se příslušenství). V odůvodnění soud uvedl, že listina ze dne 12. 1. 2001 dohodou o narovnání ve smyslu §585 obč. zák. není. Z obsahu textu listiny však vyplývá, že projevem vůle stěžovatelky bylo potvrdit, že došlo k dohodě mezi účastníky, dle níž, pokud žalobce ve stanoveném termínu vyklidí nebytový prostor, stěžovatelka mu zaplatí předmětnou finanční částku. Vzhledem k principu smluvní volnosti, skutečnosti, že smlouva o vyklizení nebytových prostor oproti zaplacení finanční částky obsahu ani účelu občanského zákoníku neodporuje a zásadě, že smlouvy jsou závazné a mají se plnit, žalobu shledal jako oprávněnou. Odvolací soud rovněž uvedl, že i přes odlišné právní posouzení by provedení důkazů navrhovaných stěžovatelkou nepřineslo žádné nové významné skutečnosti pro rozhodnutí ve věci a jejich provádění by bylo nadbytečné.
Ústavní soud především ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu i zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly s odůvodněním rozhodnutí, pokud jde o odmítnutí důkazů navrhovaných stěžovatelkou. Vzhledem ke skutečnostem mezi účastníky řízení nesporným, zjištěným skutkovým okolnostem a posouzením provedených důkazů, nelze jejich rozhodnutí označit jako rozhodnutí nepřezkoumatelná, či rozhodnutí, která by mohla být ústavně rozporná z důvodů tzv. opomenutých důkazů. Z obsahu spisu ani nevyplývá, že by v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 pro soud vyplynula povinnost postupovat dle §118a odst. 1 a 3 o.s.ř.
Ústavní soud rovněž neshledal porušení základních práv stěžovatelky spočívající v tzv. opomenutí poučovací povinnosti dle §118a o.s.ř. ze strany odvolacího soudu.
Pro rozhodnutí sporu mezi účastníky, vedeného u obecných soudů, bylo podstatné zjištění, zda je stěžovatelka povinna na základě listiny ze dne 12. 1. 2001 zaplatit žalobci částku 310 000 Kč. Stěžejním důkazem ve věci proto byla právě uvedená listina, zjištění, zda ji stěžovatelka skutečně podepsala a obsah v ní vyjádřeného závazku. V tomto směru byly řádně provedeny nezbytné důkazy, přičemž mezi účastníky nebyl podpis uvedené listiny stěžovatelkou sporný.
Nalézací i odvolací soud tedy posuzovaly předmětnou listinu z hlediska závaznosti přijatého peněžního závazku ze strany stěžovatelky. V tomto smyslu dospěly k shodnému názoru, byť nalézací soud nerozebíral, jestli uvedená listina splňuje náležitosti dohody o narovnání, tak jak jsou stanoveny v ustanovení §585 obč. zák., ale vycházel ze skutkových zjištění a faktického úmyslu účastníků vyřešit - "narovnat" - jejich vztahy z důvodu potřeby vyklizení nemovitostí. Odvolací soud posoudil listinu podle jejího obsahu a s ohledem na skutková zjištění dospěl k závěru, že listina vyjadřuje zákonu neodporující a v souladu s principem smluvní volnosti uzavřenou dohodu mezi účastníky, v níž se stěžovatelka zavazuje zaplatit žalobci předmětnou finanční částku, pokud žalobce ve stanoveném termínu vyklidí nebytové prostory.
Ústavní soud s ohledem na uvedené skutečnosti proto rozhodnutí odvolacího soudu neshledává překvapivým, tedy takovým, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, kdy by soud dospěl ke zcela odlišnému právnímu posouzení od právního posouzení soudu prvního stupně a stěžovatelka by neměla možnost tvrdit jiné skutečnosti a navrhnout jiné důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. Ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Povinnost soudce poučovat účastníka řízení je odvislá od vývoje projednávaného případu a řídí se především jeho úvahou, která se váže k učinění potřebných skutkových zjištění nezbytných k právnímu posouzení věci. Z výše uvedeného dle Ústavního soudu vyplývá, že v této projednávané věci odvolacímu soudu nevznikla další poučovací povinnost vůči stěžovatelce ohledně doplnění skutkových tvrzení či důkazů.
Dovolací soud se v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní), přičemž v souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska uplatněných důvodů. Závěry o nepřípustnosti dovolání v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil a Ústavní soud neshledal v projednávané věci důvod, aby závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval
Ústavní soud dodává, že stěžovatelka prostřednictvím námitky o nedostatku poučení fakticky vyjadřuje výhradu založenou na názoru o jiném (dle jejího mínění správném) právním posouzení věci. Jde tak o výtku spočívající v rovině podústavní, do níž - jak již bylo uvedeno - Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť není další opravnou instancí v systému obecných soudů. Ústavní soud proto uzavírá, že soudy dosažený výsledek sporu není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základ, ani nevybočuje z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány a které účastník může předvídat. Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení práva stěžovatelky chráněného čl. 36 Listiny.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu