ECLI:CZ:US:2009:2.US.1795.09.1
sp. zn. II. ÚS 1795/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. července 2009 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. R. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem, se sídlem Václavské náměstí 1601/47, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009 sp. zn. 39 Co 502/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti výše citovanému rozhodnutí obecného soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byla žalovanému uložena povinnost platit žalobkyni výživné mezi manželi ve výši 80 000 Kč měsíčně. Dále jím bylo rozhodnuto o dlužném výživném a o nákladech řízení. Své rozhodnutí podle ust. §91 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů soud odůvodnil výrazným nepoměrem v hmotné a kulturní životní úrovni žalobkyně a žalovaného.
Městský soud v Praze, jenž v dané věci rozhodoval o odvolání stěžovatele a proti jehož výše citovanému rozhodnutí také směřuje ústavní stížnost, se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. Skutečnost, že manželství bylo v mezidobí rozvedeno a že žalovanému přibyla vyživovací povinnost k dalšímu dítěti, vzal odvolací soud v úvahu, když rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno a vyčíslil nově dluh žalovaného na výživném ve výši 3 212 258 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze, čímž dle jeho názoru došlo k porušení zásad předvídatelnosti soudního rozhodnutí a rovnosti účastníků. Svou argumentaci stěžovatel zakládá na údajné absenci odůvodnění odlišného právního názoru Městského soudu v Praze od rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem v podobné věci ze dne 5. ledna 2004 sp. zn. 10 Co 150/2004, na jehož základě se stěžovatel dožadoval zrušení povinnosti platit výživné pro rozpor chování vedlejšího účastníka s dobrými mravy. Tím, že se s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem Městský soud v Praze řádně nevypořádal, porušil dle stěžovatele zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Zásadě rovnosti účastníků se obecný soud údajně zprotivil, když provedl pouze důkazy v neprospěch stěžovatele. Ve stejném duchu pak stěžovatel namítá opomenutí důkazního návrhu, kterého se odvolací soud měl dopustit, když se nezabýval důkazním návrhem stěžovatele - protokolem o jednání před soudem prvního stupně.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 zák. č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03). Dále jde o případ, kdy provedené důkazy a učiněný skutkový závěr soudu jsou v extrémním rozporu svědčícím o výkonu libovůle ze strany soudů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 248/04).
Ústavní soud neshledal, že by napadený rozsudek porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Princip řádného odůvodnění a předvídatelnosti rozhodnutí po obecných soudech vyžaduje především logicky konzistentní úsudek, jenž na důkazně podložená skutková zjištění přiléhavě aplikuje podústavní právní normu, kterou interpretuje konformně s ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud tak učinil a nezadal důvod ke kasačnímu zásahu ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud dále konstatuje, že opačné rozhodnutí v této věci by bylo v rozporu se základní maximou občanského práva, dle níž se může dobrých mravů dovolávat jen ten, jehož chování s nimi není v rozporu. Ústavní soud tedy neshledal v postupu obecných soudů žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
Jiří Nykodým
předseda senátu