ECLI:CZ:US:2009:2.US.1868.09.1
sp. zn. II. ÚS 1868/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele 1. P. D., zastoupeného Mgr. Martou Heřmanovou, advokátkou se sídlem Veverkova 1343, Hradec Králové, 2. H. D., 3. K. D. a 4. P. D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. 1 T 200/2008 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. 13 To 125/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 15. 7. 2009, a Ústavnímu soudu doručeným dne 16. 7. 2009, stěžovatel napadl postup orgánů činných v trestním řízení v jeho věci. K jeho návrhu se přípisem ze dne 25. 7. 2009 doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2009 připojili i jeho matka H. D., otec P. D. a sestra K. D. Přípisem ze dne 31. 7. 2009 byl stěžovatel Ústavním soudem vyzván k odstranění vad podání. Zásilka mu byla do vlastních rukou doručena dne 3. 8. 2009. Dne 27. 8. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou za stěžovatele sepsala jeho právní zástupkyně pro řízení před Ústavním soudem. Vady stěžovatelova podání tak byly odstraněny. K dalším přípisům stěžovatele Ústavní soud nemohl přihlížet, neboť nebyly sepsány jeho právním zástupcem, jak to ukládá ustanovení §30 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá s odkazem na porušení svých základních práv uvedených v čl. 37 odst. 1, čl. 41 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel tvrdí, že byl v přípravném řízení dne 3. 4. 2009 policisty vyslýchán bez přítomnosti obhájce a byl jimi nucen k doznání. Teprve poté mu byla údajně umožněna porada s obhájcem, nicméně stěžovatel svou výpověď odsouhlasil tak, jak byla sepsána v protokolu. Podle názoru stěžovatele se obecné soudy náležitě nezabývaly důkazy nasvědčujícími tomu, že si poškozený celou záležitost vymyslel. Důvody, které by k tomu poškozeného mohly podle názoru stěžovatele vést, dále rozvádí. Stěžovatel uvádí, že dovolání ve věci nepodal, neboť mu bylo jeho obhájkyní sděleno, že zde není dán žádný z dovolacích důvodů stanovených zákonem. Stěžovatel proto podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Oznámením ze dne 11. 8. 2009 č. j. 573/2009-OD-SPZ, doručeným dne 13. 8. 2009, mu bylo sděleno, že důvody k podání stížnosti pro porušení zákona paní ministryně neshledala, a podnět proto odložila. Podle názoru stěžovatele lhůta pro podání ústavní stížnosti počala běžet dnem, kdy mu bylo toto oznámení doručeno.
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl Okresním soudem v Pardubicích uznán vinným z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a trestného činu neoprávněného držení platební karty dle §249b trestního zákona a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel včas odvolal. Rozhodnutím krajského soudu bylo odvolání zamítnuto.
Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání [§72 odst. 1 písm. a) a odst. 3, §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Posledním řádně vyčerpaným prostředkem na ochranu práva stěžovatele bylo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích. Ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové bylo stěžovateli doručeno dne 13. 5. 2009. Následujícím dnem od tohoto doručení počala stěžovateli běžet 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 15. 7. 2009, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle výše citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.
Stěžovatelově úvaze, že lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím obecných soudů lze odvíjet od okamžiku doručení vyřízení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona Ministerstvem spravedlnosti ČR, nelze přisvědčit. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze za poslední prostředek, poskytovaný zákonem k ochraně práva, považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona, neboť ani sama stížnost pro porušení zákona není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 11). Za procesní prostředek k ochraně práva je tudíž možné mít jen ten procesní (opravný) instrument, jenž je v dispozici účastníka řízení, a není závislý na rozhodnutí (uvážení) jiného subjektu (příslušného státního orgánu).
V posuzovaném případě tak lhůta k podání ústavní stížnosti skutečně začala stěžovateli běžet nikoliv od doručení vyrozumění učiněného Ministerstvem spravedlnosti ČR, ale již od doručení usnesení odvolacího soudu.
S obdobnou argumentací lze odmítnout i námitky stěžovatele stran postupu policejního orgánu v přípravném řízení. Nad rámec uvedeného lze dodat, že stěžovatel, jak sám uvádí, na své výpovědi setrval i po poradě s obhájcem. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že se obecné soudy následnými změnami ve výpovědi stěžovatele zabývaly a pozdější popis skutkového děje shledaly jako méně věrohodný s ohledem na okolnosti případu. Své závěry náležitě odůvodnily. Obecné soudy se zabývaly i postupem policistů v přípravném řízení a pochybení neshledaly.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Ve vztahu ke stěžovatelům 2, 3 a 4 je nutno znovu odkázat na citované ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Z podání učiněného stěžovateli 2, 3 a 4 vyplývá, že nevystupovali v napadeném řízení jako účastníci, netvrdí ani, že opatřením či jiným zásahem orgánu veřejné moci došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv nebo svobod. Svým podáním mají v úmyslu podpořit ústavní stížnost prvého stěžovatele. S ohledem na výše citované ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona byl Ústavní soud nucen jejich návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Vzhledem k uvedenému se jevilo nadbytečným vyzývat stěžovatele 2, 3 a 4 k odstranění vad podání (nebyli řádně zastoupeni, jak to vyžaduje ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť ani to by konečné rozhodnutí ve věci nemohlo ovlivnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2009
Stanislav Balík
soudce zpravodaj