ECLI:CZ:US:2009:2.US.1942.08.1
sp. zn. II. ÚS 1942/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. R. L., právně zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Preslova 1269/17, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2008 sp. zn. 69 Co 72/2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 8. 2007 sp. zn. 34 C 87/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl napadeným rozsudkem jeho žalobu s návrhem, aby vyživovací povinnost ke zletilé dceři, stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 9. 2004 č.j. 43 C 6/2003-100 ve výši 5000 Kč měsíčně, byla dnem 1. 2. 2006 snížena na částku 500 Kč. K odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že vyživovací povinnost stěžovatele ke Karolíně Lhotákové se počínaje dnem 1. 1. 2007 snižuje na částku 3500 Kč měsíčně.
Dle stěžovatele z dokazování provedeného obecnými soudy vyplývá, že ve srovnání se skutkovým stavem existujícím v době vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 9. 2004 č.j. 43 C 6/2003 došlo v posuzovaném období (od 1. 2. 2006) k zásadní změně poměrů na jeho straně, neboť se bez jeho zavinění zásadním způsobem zhoršily. Zásadní změna poměrů odůvodňující snížení výživného, které má stěžovatel platit, zůstala soudem I. stupně bez povšimnutí.
Obecné soudy bez vysvětlení a navzdory návrhům stěžovatele dostatečně nezkoumaly, zda dávno zletilá dcera stěžovatele skutečně v době vydání rozsudku řádně studuje, nezabývaly se ani tím, že má absolutní nezájem zajistit si nějaký vlastní příjem.
Právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že rozsudek soudu I. stupně i rozsudek soudu odvolacího z hlediska stanoveného postupu nesplňují požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění, zejména ve stanovisku obecných soudů k námitkám stěžovatele uplatněným v jeho písemných podáních, k námitkám k nerovnému posuzování výdělečných možností stěžovatele zletilé dcery, k nesprávnému posuzování potřeb zletilé dcery, k rozporu v údajích o příjmech i majetku uváděných dcerou a její matkou, skutečných výdajích a majetku matky a dcery, ale též k námitkám o rozporu s dobrými mravy.
Obecné soudy bez vysvětlení a navzdory návrhům stěžovatele nezkoumaly majetkové poměry matky zletilé dcery, její schopnosti a možnosti, zejména si odmítly vyžádat informace o volných pracovních místech, do nichž by matka dcery stěžovatele, resp. i dcera, mohla nastoupit a dosahovat podstatně vyššího výdělku než dnes, kdy její jediný příjem tvoří dávky státní sociální podpory. Bylo přitom na místě, aby obecné soudy vyhověly návrhu stěžovatele a provedly stejné důkazní prostředky, jaké byly prováděny u stěžovatele a jejichž provedení je pro objasnění majetkových poměrů obou rodičů zcela nezbytné.
Právo na rodinný život a právo na soukromí bylo porušeno tím, že stát stěžovatele trestá stanovením neadekvátní nadsazené výše výživného k dávno zletilé a práceschopné dceři, a to na úkor jeho a osob, ke kterým má vyživovací povinnost. Stěžovatel namítá, že při rozhodování o výživném pro zletilou dceru nebylo přihlédnuto k ustanovením zákona o rodině. Obecné soudy vůbec nezohlednily ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině, podle kterého výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, který konstatoval, že vycházel ze zjištění, že dcera stěžovatele se ke dni vyhlášení rozsudku soustavně připravuje na budoucí zaměstnání v řádném denním studiu, věnoval se i otázce jejího dřívějšího vyloučení z jiné školy, k němuž došlo v době, kdy bylo rozhodováno ve věci výživného předchozími rozhodnutími. Posuzoval i výdělkové možnosti a schopnosti, jakož i majetkové poměry stěžovatele a matky. Výtky stěžovatele na nedostatek komunikace ze strany dcery nejsou podle soudu ničím novým a mají dlouholetý původ ve vzájemných rodinných vztazích, jejichž účastníkem je od počátku i stěžovatel. V tomto směru soud své závěry podrobně logicky zdůvodnil a blíže se věnoval i otázce rozporu s dobrými mravy při určování rozsahu vyživovací povinnosti stěžovatele. Obvodní soud pro Prahu 10 k ústavní stížnosti uvedl, že argumentace stěžovatele v zásadě opakuje to, co již uvedl v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a má za to, že veškeré námitky byly v řízení přesvědčivě vypořádány.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy, což mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech. To se však v souzené věci nestalo.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů, konkrétní argumentace je však jen pokračováním argumentace uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům, to vše ovšem za předpokladu, že jimi není porušeno ústavně zaručené právo. Proto i otázka, zda jsou dány důvody pro stanovení výživného, je zásadně věcí obecných soudů a není na Ústavním soudu, aby do věci v tomto směru zasahoval, pokud se obecné soudy nedopustí excesu. Jestliže obecné soudy respektují záruky určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu, zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval. K provádění důkazů a k jejich hodnocení jsou Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") pověřeny právě soudy (čl. 90 Ústavy) a soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Na základě tohoto principu soud v každé fázi řízení váží, které důkazy, s ohledem na navrhovaný petit, je třeba provést, příp. jak doplnit dokazování. Provedené důkazy hodnotí soud podle své úvahy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.
Obecné soudy řádně odůvodnily závěr, dle něhož je nárok zletilé dcery stěžovatele na poskytování výživného i nadále odůvodněn a není ani v rozporu s dobrými mravy, čehož se dovolával stěžovatel. Odvolací soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele uvedenými v odvolání a ke každé námitce jednotlivě se v odůvodnění rozhodnutí podrobně vyjádřil. Při svém rozhodování zohlednil změnu poměrů na straně matky, nedostatečný podíl matky zletilé dcery na její výživě a rovněž jednání dcery v rozporu s dobrými mravy ve věci bytu po prarodičích a pobírání příspěvku na bydlení. Na základě těchto skutečností potom změnil rozhodnutí soudu I. stupně a výši výživného snížil na částku 3 500 Kč měsíčně.
Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře vysvětlil, že porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není neúspěch účastníka ve sporu, protože žádné ústavně zakotvené právo procesní úspěch účastníka nezaručuje, a ani zaručovat nemůže, ale je jím skutečné porušení zásad spravedlivého procesu. Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná. Tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Protože Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Vzhledem k tomu, že byla ústavní stížnost odmítnuta, nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele, aby náklady jeho zastoupení hradil stát (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu