ECLI:CZ:US:2009:2.US.1945.07.1
sp. zn. II. ÚS 1945/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti L. H., právně zastoupené Mgr. Tomášem Malinovským, advokátem, se sídlem Černokostelecká 2014/89, Praha 10 - Strašnice, proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu-východ č. j. 6 C 171/2000-467 ze dne 6. ledna 2005, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 516/2005-583 ze dne 29. března 2006 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 191/2007-641 ze dne 27. dubna 2007, za účasti Okresního soudu pro Prahu-východ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a fyzických osob P. P., M. P., K. a M. V., a obchodních společností 21 Reality Trade, spol. s r.o., IČ: 25644459, se sídlem Na Vidouli 1, Praha 5, Invest Development Corporation, spol. s r.o., IČ: 48029785, se sídlem Havelská 25, Praha 1, a Green Lion-spol. s r.o., IČ: 25056107, se sídlem Sekaninova 52, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 30. července 2007 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. Protože návrh nesplňoval náležitosti stanovené zákonem (nutnost právního zastoupení advokátem), byla stěžovatelka vyzvána k odstranění jeho vad. Dne 5. září 2007 byl vytýkaný nedostatek odstraněn, neboť byla Ústavnímu soudu doručena plná moc Mgr. Tomáše Malinovského, advokáta, jenž se v zahájeném řízení ujal stěžovatelčina právního zastoupení.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti shora uvedeným rozhodnutím s námitkami, že jí soudy neumožnily uplatnit a provést navrhované důkazy, jež byly pro věc zásadní, přičemž jejich provedení by s velkou pravděpodobností mělo za následek její úspěch. Soudy měly navíc nesprávně posoudit všechny ty ostatní důkazy, které měly vyvrátit tvrzení úspěšné protistrany a svědka J. F. Uzavírá, že tím bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod základních práv a svobod.
3. Z vlastní činnosti Ústavního soudu vyplynulo, že v minulosti již ve věci ústavní stížnost podána byla (řízení sp. zn. I. ÚS 350/06); ta však byla odmítnuta pro nepřípustnost, neboť návrh byl vzhledem k souběžně podanému dovolání vyhodnocen jako předčasný.
II.
4. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis, z nějž se podává zejména následující: Dne 1. prosince 2000 bylo zahájeno řízení o určení existence právního vztahu a vyklizení v žalobě uvedených nemovitostí. Stěžovatelka byla jedním ze tří účastníků na straně žalované. Již ve vyjádření k žalobě uvedla, že se tvrzení žalobce (vedlejšího účastníka) nezakládá na pravdě, a navrhla provedení důkazů, které toto tvrzení zpochybní (č. l. 56), zejména pak porovnání podpisů svědka J. F., jako účastníka naříkaných smluv, uzavřených dne 30. 9. 1994, 15. 5. 1995, 21. 5. 1995 a 20. 4. 1999; ten totiž podpořil v notářském zápisu tvrzení žalobce, že tyto nebyly podepsány v den, který je v nich uveden, ale ve skutečnosti až v den, kdy prohlásil svůj podpis za vlastní (tj. dne 14. 4. 1998 resp. dne 10. 6. 1997); to však již nebyl jednatelem společnosti, jejímž jménem jednal, a proto tyto smlouvy označil žalobce za antedatované a neplatné. Stěžovatelka žádala nalézací soud, aby toto tvrzení konfrontoval s vývojem svědkova písma, které se u něj pod vlivem postupující nemoci proměňovalo. Zatímco na smlouvách mělo jít o podpis zdravého člověka, v ověřovací knize notáře v den, kdy uznal svůj podpis za vlastní, už šlo o podpis pod vlivem nemoci. U jiného účastníka na straně žalované došlo na základě chybně vyznačené doložky právní moci rozhodnutí k zápisu změny stran převodu obchodního podílu, jmenování nového jednatele a následnému odvolání stěžovatelky coby dosavadní jednatelky tohoto účastníka, přičemž posléze tento druhý žalovaný, jednající svým "novým" statutárním orgánem, uzavřel se žalobcem dohodu o narovnání. Příslušný soud však v rámci předběžného opatření zakázal "novému" statutárnímu orgánu za účastníka jednat, a protože ve věci nebylo jasné, kdo tak může činit, ustanovil tomuto účastníkovi opatrovníka. V jiném řízení bylo zjištěno, že převod obchodního podílu byl neplatný a návrh na zápis "nového" statutárního orgánu byl zamítnut (č. l. 238); opatrovník zůstal i nadále ustanoven. Dne 29. ledna 2004 se bez předvolání v nepříznivém zdravotním stavu k soudu osobně dostavil J. F., který byl podle ustanovení §102 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, vyslechnut. Uvedl, že obsah smluv a na nich uvedená data nejsou pravdivá, protože v té době neznal druhou smluvní stranu (stěžovatelku). Potvrdil skutečnosti sepsané v notářském zápisu (ze dne 29. 8. 2000) jako důkazu předkládaném žalobcem. Dne 13. 12. 2004 byli vyslechnuti svědci, z nichž někteří soudu sdělili, že se stěžovatelka a J. F. znali již před podpisem citovaných smluv (č. l. 415 a násl.). Dne 6. ledna 2005 vydal nalézací soud rozsudek č. j. 6 C 171/2000-467, kterým žalobnímu návrhu v plném rozsahu vyhověl. Své rozhodnutí opřel jednak o důkazy předložené žalobcem, přičemž se vypořádal se svědeckými výpověďmi protistrany, a dále provedl analýzu obsahu smluv, u nichž shledal rozpor se zákonem, a i proto smlouvy prohlásil za neplatné. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka a ostatní účastníci na straně žalované odvolání.
5. Odvolací soud si vyžádal další listiny z katastru nemovitostí, které měly vztah k pozemkům, jichž se citované smlouvy týkaly. Zjistil z nich, že pozemky byly ve smlouvách popsány způsobem, který nekorespondoval stavu katastru nemovitostí v době jejich předestíraného uzavření; naopak byly označeny způsobem, který se v katastru nemovitostí projevil až po 22. 6. 1995. K písmoznaleckému posudku předloženého stěžovatelkou uvedl, že předmětem zkoumání znalce nebyl podpis v ověřovací knize notáře, ale podpisy na jiných listinách; nemohl tedy ke znaleckému posudku přihlédnout vzhledem k irelevanci srovnávaných podpisů, ale též proto, že znalci z tohoto oboru nepřísluší hodnotit zdravotní stav svědka a míru jeho vývoje (zhoršování) na kvalitu podpisu. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěry soudu nalézacího a svým rozsudkem č. j. 30 Co 516/2005-583 ze dne 29. března 2006 jeho rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka podala proti oběma rozhodnutím dovolání.
6. Nejvyšší soud je svým usnesením č. j. 28 Cdo 191/2007-641 ze dne 27. dubna 2007 odmítl, neboť dovolatelka (stěžovatelka) vydaným rozsudkům především vytýkala nesprávné hodnocení důkazů, na jeho základě nesprávně učiněná skutková zjištění a zatížení řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž tyto námitky nebylo lze uplatňovat, jestliže dovolání bylo přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Závěrem podtrhl, že neplatnost smluv byla odvozena nikoli jen od výpovědi svědka J. F., ale i na základě zjištěného vadného označení nemovitostí; měl-li tedy výsledek řízení spočívat na dvou samostatných důvodech, nemůže přezkum jen jednoho z nich nic změnit na konečném výsledku sporu.
III.
7. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
8. Nejvyšší soud ve svém podání ze dne 12. září 2007 ozřejmil, že stěžovatelka nevznáší žádné konkrétní námitky proti usnesení dovolacího soudu, a odkázal na důvody, pro které její dovolání odmítl, podrobně rozvedené v rozhodnutí shora citovaném. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně jako nedůvodná zamítnuta.
9. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 13. září 2007 přiblížil, že se námitkami stěžovatelky, které v ústavní stížnosti zaznívají, již zabýval v rámci odvolacího řízení a odkázal na konkrétní části svého rozhodnutí (str. 6 odst. 3 rozsudku).
10. Okresní soud pro Prahu-východ ve svém přípisu ze dne 14. září 2007 odkázal na odůvodnění citovaných rozhodnutí, zejména pak své s tím, že k němu nemá co dodat.
11. Stěžovatelce byla vyjádření účastníků zaslána k replice, avšak ta svého práva ve stanovené lhůtě nevyužila. Protože pro ten případ byla poučena, předpokládá se, že proti dalšímu postupu neměla námitky (§63 zákona o Ústavním soudu a §101 odst. 4 o. s. ř.).
IV.
12. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Návrh stěžovatelky jen opakuje to, co již před soustavou obecných soudů zaznělo, soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v rámci svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Těžištěm ústavní stížnosti je tak jen polemika se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva, přičemž jde o závěry týkající se dokazování před nalézacím soudem a uplatnění zásady volného hodnocení důkazů.
15. Ústavní soud konstatuje, že věcně v právních závěrech obecných soudů neshledává nic, co by opravňovalo jeho zásah. Jestliže soudy nepřisvědčily právnímu názoru stěžovatelky a předložené otázky právně posoudily odlišně od jejího přesvědčení a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu přípustná jen tehdy, došlo-li by při tom k porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv nebo svobod (k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
16. Za podstatné tedy Ústavní soud považuje, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, jak provedené důkazy zhodnotily, které z povahy věci považovaly za nadbytečné, jaká skutková zjištění dovodily, přičemž se obšírně zabývaly i svědeckými výpověďmi podporujícími verzi stěžovatelky, povahou smluv a dalšími důkazy, které byly žalobci, ale i stěžovatelkou na podporu jejich tvrzení navrženy a provedeny.
17. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že soudy věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly v souladu s principy obsaženými zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod; v řízení před obecnými soudy nebyl shledán žádný exces. Postup obecných soudů Ústavní soud považuje za ústavně konformní a je přesvědčen, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, zaručená základní práva a svobody.
V.
8. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že soudy neporušily stěžovatelčina základní práva na spravedlivý proces vymezená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto návrhu nevyhověl a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jej podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak ve výroku uvedeno, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu