ECLI:CZ:US:2009:2.US.1998.08.1
sp. zn. II. ÚS 1998/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. R. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem Kyjov, Žižkova 791, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2008 ve věci sp. zn. 20 Co 821/2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 6. 2007 ve věci sp. zn. 10 C 88/2000, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rubrikovaným rozsudkem okresního soudu byla stěžovateli uložena povinnost platit bývalé manželce Ing. B. K. (dále jen "vedlejší účastnice") výživné ve výši 15.000,- Kč měsíčně od 17. 1. 2000 do 28. 2. 2000, ve výši 10.000,- Kč měsíčně od 1. 3. 2000 do 31. 12. 2002 a ve výši 5.000,- Kč měsíčně od 1. 1. 2003 do budoucna. Současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici dlužné výživné za dobu od 17. 1. 2000 do 30. 6. 2007 ve výši 632.258,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil prvoinstanční rozhodnutí tak, že snížil dlužné výživné za období od 17. 1. 2000 do 30. 6. 2008 na celkovou výši 592.840,- Kč a současně uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 33.530,- Kč.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy rozhodovaly o výši výživného, aniž by - za dobu řízení trvajícího téměř devět let - provedly jeho výslech jako účastníka řízení. Stěžovatel přitom neměl možnost se k jednáním dostavovat, ani zajistit si včas kvalifikované právní zastoupení.
Obecné soudy vyměřovaly výši výživného i z příjmů stěžovatele, jež slouží jako náhrada zvýšených životních nákladů v zahraničí. Stěžovatel připomíná, že se v případě těchto náhrad nejedná o zdanitelný příjem a že tyto náhrady mají sloužit toliko k reprezentaci státu a nikoliv ke zvyšování životní úrovně jejich příjemce. Současně stěžovatel uvádí, že existuje judikát, dle jehož závěru nemají být tzv. diety, ve stěžovatelově případě tedy tzv. náhrady, započítávány do příjmů povinného. Nadto stěžovatel zdůrazňuje, že obecné soudy sice argumentovaly nutností existence stejné životní úrovně obou manželů, životní úroveň stěžovatele v Mexiku a posléze v Angole však nikdy nezjišťovaly.
Stěžovatel polemizuje se skutkovými závěry soudů obou instancí (v otázce přiznání výživného vedlejší účastnici prizmatem dobrých mravů, v otázce jejího zodpovědného počínání při návratu z Mexika či otázce, zda stěžovatel bezdůvodně opustil zaměstnání, v němž dosahoval vyšší příjmy) a současně zpochybňuje i kompetentnost soudu odvolacího (jenž zcela nedůvodně uvedl, že jeho příjem v lednu 2008 činil 58.591,- Kč). Tuto nekompetentnost demonstruje stěžovatel i na faktu, že v odůvodnění napadeného rozsudku zaměnil odvolací soud Angolu za Kongo, přičemž stěžovatel připomíná, že hlavní město Angoly - Luanda - je dlouhodobě kategorizováno jako nejdražší město světa pro život cizinců; závěr obecných soudů, že by vedlejší účastnice měla mít přibližně stejnou životní úroveň jako stěžovatel, je proto dle jeho názoru zcela zavádějící.
Podobně jako rozhodnutí ve věci samé považuje stěžovatel za nesmyslné a nespravedlivé i rozhodnutí o výši náhrady nákladů odvolacího řízení a má taktéž za to, že právní úpravou občanského soudního řádu ve smyslu §237 odst. 2 písm. b) bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc (čl. 83 Ústavy) nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů, může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Stěžovatelovy námitky směřující proti napadeným rozsudkům obecných soudů jsou jak procesněprávní (neúčast stěžovatele na jednání, nemožnost podat dovolání k Nejvyššímu soudu), tak i hmotněprávní (v prvé řadě polemika v otázce možnosti zahrnout tzv. náhrady do celkových příjmů povinné osoby při určování výše výživného).
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že nebyl za téměř devět let řízení vyslechnut jako účastník řízení, Ústavní soudu uvádí, že stěžovatel byl po celou dobu řízení před obecnými soudy zastoupen jím zvolenými právními zástupci, jejichž prostřednictvím svá procesní práva v plné míře realizoval; okolnost, že stěžovatel nebyl v řízení vyslechnut, zásah do jeho základních práv nepředstavuje, neboť nalézací soud řádně a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč provedení takového důkazu nebylo třeba. O zásah do práva účastníka na spravedlivý proces a porušení zásady rovnosti v řízení tak jít z logiky věci nemůže.
Námitku související s nemožností podat dovolání nemůže Ústavní soud hodnotit jinak než jako neopodstatněnou, přesněji řečeno jako konfusní, neboť nepřípustnost dovolání vychází přímo z ustanovení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, stěžovatel nicméně neústavnost tohoto procesního ustanovení ve svém podání nenamítá; jeho tvrzení je proto třeba považovat za čistě akademickou polemiku, jež nemůže mít vliv na důvodnost projednávané ústavní stížnosti.
Ve vztahu k samotnému meritu Ústavní soud poznamenává následující. Z odůvodnění rozsudků obecných soudů je zřejmé, že s tzv. náhradou nenakládaly jako s běžným mzdovým příjmem, nýbrž výslovně zohlednily její zvláštní charakter, což se přímo odráží ve výši stanoveného výživného. Pokud by s uvedenou částkou obecné soudy nakládaly jako s příjmem zaměstnance v České republice, což stěžovatel naznačuje, odpovídala by tomu nepochybně podstatně vyšší částka výživného. Není přitom úkolem Ústavního soudu stanovovat, jaký charakter má uvedené náhrada, zda se v řízení před obecným soudem uplatní jako náhrada cestovní či jinak (srov. např. usnesení ze dne 17. 4. 2008 ve věci sp. zn. I. ÚS 385/08, či rozhodnutí v jiné stěžovatelově věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1156/07).
Interpretace a aplikace ustanovení §96 odst. 1 a 2 ve spojení s §91 zákona č. 94/1963 Sb,. o rodině, provedená obecnými soudy, není dle názoru Ústavního soudu v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Pouze zřejmý exces obecných soudů spočívající ve svévolném stanovení výše výživného by totiž odůvodňoval kasační zásah Ústavního soudu (srov. kupříkladu usnesení ze dne 8. 8. 2005 ve věci sp. zn. II. ÚS 98/05, usnesení ze dne 28. 6. 2006 ve věci sp. zn. I. ÚS 32/06 nebo usnesení ze dne 15. 11. 2007 ve věci sp. zn. II. ÚS 1934/07). Stěžovatelem identifikovaná pochybení obecných soudů (např. záměna dvou afrických zemí) přitom za svévolný exces, dosahující protiústavní intenzity, považovat nelze.
V posuzované věci tedy Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů v podobě zjevného, respektive extrémního vybočení ze zákonných zásad při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, jakož i v právním posouzení věci, jež by mohla případně zasáhnout stěžovatelova základní práva, pročež je nutno konstatovat, že se stěžovateli existence porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny doložit nepodařilo.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2009
Stanislav Balík
předseda senátu