ECLI:CZ:US:2009:2.US.2026.08.1
sp. zn. II. ÚS 2026/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. A. W., zastoupeného JUDr. Ivem Pavlů, advokátem se sídlem Prostějov, T. G. Masaryka 11, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2008 ve věci sp. zn. 1 Ds 6/2007, a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2008 ve věci sp. zn. 1 Skno 5/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva nezávislého výkonu funkce soudce.
Kárným senátem Vrchního soudu v Olomouci byl stěžovatel uznán vinným kárným proviněním dle §87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Stěžovatel měl jako soudce Okresního soudu v Prostějově postupovat v rozporu s povinností rozhodovat bez průtahů (v období od 6. 9. 2005 do 5. 4. 2007), za což mu bylo uloženo kárné opatření v podobě snížení platu o 25% na dobu pěti měsíců. Nejvyšší soud poté rozhodnutí vrchního soudu částečně zrušil a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli kárné opatření odvolání z funkce soudce.
Stěžovatel připomíná, že se před kárným senátem vrchního soudu snažil vysvětlit, čím byly zaviněny průtahy v projednávaných a jemu vytýkaných věcech, přičemž se domnívá, že kárný senát nalézacího soudu k jeho obhajobě přihlédl a zohlednil ji v uloženém kárném opatření, přestože dle jeho přesvědčení mu vytýkané jednání není možno posuzovat za zaviněné a nenaplňuje skutkovou podstatu kárného provinění.
Kárný senát Nejvyššího soudu výrok o uložení kárného opatření zrušil a uložil stěžovateli nejpřísnější sankci, tedy odvolání z funkce soudce. S ohledem na shromážděné podklady, na základě kterých odvolací kárný senát rozhodoval, považuje stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu za extrémně vybočující ze zásad spravedlivého procesu a za nepřiměřeně přísné.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře (viz např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06, či nález ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/07) vyslovil, že právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny zahrnuje též právo volené a jiné veřejné funkce nerušeně vykonávat, včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Takovou veřejnou funkcí je nepochybně i funkce soudce. Kárné řízení s možností uložení kárného opatření spočívajícího v odvolání z funkce soudce tedy do základního práva podle citovaného článku Listiny zasahuje, musí proto být pod ochranou soudní moci, respektive nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento požadavek je nadto zesílen povahou funkce, o kterou se jedná. Soudce je součástí moci soudní, která je podle principu dělby moci mocí nezávislou na moci zákonodárné a výkonné. Požadavek nezávislosti moci soudní se promítá i do požadavku nezávislosti jednotlivých soudců (ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy). Soudce nelze proti jeho vůli z funkce odvolat, Ústava však připouští výjimku, vyplývající zejména z kárné odpovědnosti, stanovenou zákonem (viz čl. 82 odst. 2 Ústavy). Odvolání z funkce soudce, jakožto kárné opatření, je tedy opatřením výjimečným a jako takové musí být podmínky pro jeho uplatnění vykládány restriktivně. Zásada neodvolatelnosti soudce je totiž jednou z brzd a protivah, jíž je garantováno oddělení moci soudní od moci zákonodárné a především od moci výkonné. Kárné řízení se soudcem, má-li být odvolán z funkce soudce, tedy musí být vedeno jednak se zřetelem na ústavní zakotvení práva kárně stíhaného soudce zastávat nerušeně výkon jemu svěřené funkce, jednak se zřetelem na ústavní garanci nezávislosti celé soudní moci garantované zásadou neodvolatelnosti soudce z funkce, ledaže se dopustil závažného kárného provinění. Prakticky jsou tyto garance realizovány svěřením kárného řízení do pravomoci soudů a širokými procesními zárukami srovnatelnými se zárukami, jaké má obviněný z trestného činu. Soudy proto v kárném řízení musí rozhodovat podle pravidel spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a musí respektovat základní procesní práva kárně stíhaného soudce v rozsahu analogickém základním procesním právům osoby obviněné ze spáchání trestného činu, mezi něž patří nepochybně právo kárně stíhaného soudce znát, co se mu klade za vinu, být seznámen s důvody svého obvinění, mít prostor pro obhajobu, právo neobviňovat se, z čehož vyplývá právo nevypovídat, a právo být poučen o všech těchto svých právech.
Při posuzování opodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud ze skutečnosti, že je sice vázán toliko petitem, nikoliv však odůvodněním ústavní stížnosti, že ovšem současně není povolán přezkoumávat napadená rozhodnutí z hlediska jiných námitek, než které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, neboť rozsahem námitek Ústavní soud vázán je, jinak by se stal jakousi suprerrevizní instancí, což neodpovídá roli, jež mu byla ústavodárcem svěřena. Z povahy základních lidských práv a svobod ostatně vyplývá, že jejich porušení by měl stěžovatel skutečně pocítit jako citelnou křivdu a měl by být schopen, byv nota bene zastoupen advokátem, ji jako stížností námitku artikulovat, byť s její ústavněprávní kvalifikací se může mýlit (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 448-449).
Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí toliko prizmatem stěžovatelova tvrzení, že rozhodnutí kárných senátů trpí extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry a že jsou tato rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli nepřiměřeně přísná. Na základě vyžádaného spisu nicméně dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovateli není možno v těchto jeho tvrzeních přisvědčit.
Pokud jde o skutková zjištění obecných soudů (případně o hodnocení provedených důkazů) a o právní závěry z nich vyvozené, Ústavní soud ustáleně judikuje, že není jeho úkolem přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů, nahrazovat jejich hodnocení provedených důkazů vlastním hodnocením a jejich právní závěry v rovině podústavního práva právními závěry svými. Zatímco předmětem řízení před kárnými soudy byla důvodnost kárného provinění a uložení jemu odpovídajícího kárného opatření, materiálním předmětem řízení před Ústavním soudem je ochrana základního práva stěžovatele, v daném případě práva na spravedlivý (kárný) proces a s tím souvisejících dílčích procesních práv. Ústavní soud tedy nemůže, jako by byl třetí řádnou instancí, přezkoumávat skutkové a právní závěry kárných soudů, ledaže by dospěl k závěru, že jde o závěry svévolné. V dosavadní judikatuře [např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 351/04 a nález ve věci sp. zn. III. ÚS 151/06] Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
Kárné senáty se námitkami stěžovatele zabývaly provedly tedy podrobné dokazování ke zjištění skutkového stavu, včetně množství stěžovateli přidělených spisů po JUDr. M. a celkového kontextu situace na Okresním soudu v Prostějově zahrnujíc v to interpersonální vztahy mezi stěžovatelem a předsedou JUDr. V. V., a tyto důkazy hodnotily spolu s dalšími provedenými důkazy ve vzájemné souvislosti. Své závěry skutkové i právní kárné senáty řádně odůvodnily (stěžovatelem zpochybňované vlastní zavinění je řádně odůvodněno na s. 39 rozhodnutí vrchního soudu - č.l. 333), z rozhodnutí jsou zřejmé a srozumitelné úvahy, které je k daným závěrům vedly. Ústavní soud neshledal, že by kárné senáty postupovaly libovolně, některé důkazy pominuly, či že by jejich právní závěry byly v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními.
Obdobně jako Ústavní soud při své přezkumné činnosti nehodnotí přiměřenost uloženého trestu v trestním řízení, nemůže v posuzované věci hodnotit ani přiměřenost uloženého kárného opatření. K tomu Ústavní soud poznamenává, že předmětné kárné provinění je vzhledem k předchozím - zjevně neúčinným - kárným opatřením uloženým stěžovateli za obdobné nedostatky v jeho práci soudce a jejich dopadům do právní jistoty obviněných osob natolik závažné, že nelze považovat rozhodnutí kárného senátu, jímž za tato kárná provinění sáhl ke krajnímu kárnému opatření spočívajícímu v odvolání z funkce soudce, za postup odporující základním principům spravedlnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1284/08).
Žádné další konkrétní - ústavněprávně relevantní - pochybení stěžovatel v ústavní stížnosti neindikoval a Ústavní soud žádné takové pochybení v rámci svého přezkumu ani sám neshledal.
Pouze na okraj Ústavní soud připomíná, že stěžovateli nebylo kladeno za vinu, že se některé trestní věci, jež musel převzít po jednom z kolegů, promlčely, respektive, že nebyly vyřešeny, nýbrž skutečnost, že stěžovatel ve většině těchto věcí po dobu zhruba jednoho roku neučinil žádný procesní úkon, pročež došlo u některých věcí k promlčení. Stěžovatel tedy nebyl potrestán za promlčení věcí, jež mělo základ primárně v nečinnosti JUDr. P. M. (viz např. vyjádření svědkyně H. na č.l. 276), nýbrž za to, že i on v této nečinnosti setrvával. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že stěžovateli bylo po JUDr. M. přiděleno velké množství spisů, současně však má - ve shodě s vyjádřením JUDr. F. (viz č.l. 212) - za to, že stěžovatel byl v horizontu několika měsíců objektivně dozajista schopen "zmapovat" přebrané spisy v tom smyslu, aby ve věcech, kde reálně hrozilo promlčení, učinil potřebný procesní úkon. Přehlížet není v této souvislosti možno ani skutečnost, že stěžovatelův kolega JUDr. P. V., jemuž byl po JUDr. M. přidělen obdobný počet spisů, byl schopen - na rozdíl od stěžovatele - počet svých starších nevyřešených věcí výrazně snížit (viz č.l. 361).
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. K takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2009
Stanislav Balík
předseda senátu