ECLI:CZ:US:2009:2.US.2057.08.1
sp. zn. II. ÚS 2057/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. L., zastoupeného JUDr. Rudolfem Blažkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 657/2008 ze dne 28. května 2008, a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 288/2007 ze dne 11. července 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. srpna 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 76/2006 ze dne 1. března 2007 zrušen výrok o zařazení pro výkon trestu do věznice s ostrahou, a nově byl zařazen do věznice s dozorem, a usnesením dovolacího soudu bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1, 2 alinea 1 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Z tvrzení stěžovatele a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 76/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) a b), a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 3 trestního zákona, kterých se dopustil tím, že po předchozí domluvě požádal A. S. o vodu do automobilu a zadržoval ji za domem, v němž bydlela, zatímco J. B., Z. L. a M. B. vnikli bez použití násilí do domu, který prohledali a odcizili z něj finanční hotovost 10.650 Kč. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců.
3. V ústavní stížnosti se konkrétně tvrdí, že se stěžovatel trestného činu nedopustil, což potvrdil i spoluobžalovaný Z. L. a odděleně stíhaná M. B. Osoba, která hovořila s A. S., byl J. B., který je stěžovateli velmi podobný. Svědkyni I. B., která jej označila za osobu, jež hovořila s A. S., jak v přípravném řízení, tak i v hlavním líčení, považuje za nevěrohodnou s ohledem na celkově rozporný obsah její výpovědi. Obecným soudům obou stupňů vytýká, že se s rozpory v její výpovědi nevypořádaly. Dále jim vytýká, že v rozporu se zákonem nebyla soudem vyslechnuta svědkyně A. S., údajně pro svůj zdravotní stav. Má tedy zato, že obecné soudy neměly dostatek usvědčujících důkazů pro závěr o jeho vině a nevypořádaly se dostatečně s jeho obhajobou.
4. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a v řízení o ústavní stížnosti se soustřeďuje pouze na ty aspekty napadených rozhodnutí, jež jsou relevantní z hlediska respektování základních práv a svobod stěžovatele. V ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu totiž již byly vyvozeny podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jedná se o případy konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva. (souhrnně viz sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Podobně co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu byly vyčleněny případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz sp. zn. IV.ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
5. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 76/2006, představuje argumentace obsažená v ústavní stížnosti doslovnou citaci námitek uplatněných již v mimořádném opravném prostředku. S touto argumentací se již Nejvyšší soud vypořádal, přičemž se co do podstaty ztotožnil se závěry obecných soudů nižších stupňů. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).
6. Obecné soudy všech stupňů tedy vyšly z toho, že závěr o vině je založen na výpovědi svědkyně B., která jak v přípravném řízení při fotorekognici, tak i u hlavního líčení bezpečně poznala stěžovatele jako účastníka vytýkané trestné činnosti, který odváděl pozornost poškozené A. S. za domem, zatímco ostatní tři obžalovaní, kteří se k trestné činnosti doznali, prohledávali byt poškozené a odcizili jí hotové peníze. Ústavní soud přitom považuje za ústavně souladný závěr obecných soudů, že o věrohodnosti výpovědi svědkyně B. neexistují pochybnosti. Nic na tom nemění skutečnost, že u hlavního líčení na přímý dotaz obhájce stěžovatele tato svědkyně uvedla, že celkem se trestné činnosti zúčastnilo pět osob a dále rozvedla, že se jednalo o dvě ženy a celkem tři muže, což je v určitém rozporu s její výpovědí z přípravného řízení. V přípravném řízení totiž tato svědkyně uvedla, že se trestné činnosti dopustily čtyři dospělé osoby, a to vedle stěžovatele dva muži a jedna mladá těhotná žena, přičemž společně s nimi autem přijel i osmiletý chlapec, který v době činu pobíhal okolo auta (čl. 233-234). Uvedený rozdíl však ani podle názoru Ústavního soudu není způsobilý zpochybnit věrohodnost výpovědi této svědkyně, že se na trestné činnosti popsaným způsobem podílel právě stěžovatel, jehož jediného svědkyně bezpečně popsala a poté i poznala. Nelze přitom vycházet z výpovědí ostatních obžalovaných, kteří se shodli pouze na tom, že se trestné činnosti nedopustil právě stěžovatel. To je dáno tím, že podle J. B. byli na místě činu jen M. B. a Z. L., avšak trestné činnosti se dopouštěl jen J. B. a Z. L. a nikoliv M. B. Naproti tomu Z. L. a M. B. se shodují v tom, že se trestné činnosti dopustili společně s J. B. a „klukem“ (míněn spíše partner a nikoliv syn) M. B., kterého posledně jmenovaná označuje za R., jehož příjmení nezná. Z. L. a M. B. se však pro změnu rozcházejí v popisu rozdělení kořisti, když Z. L. podle své výpovědi obdržel jen 800 Kč, zatímco podle výpovědi M. B. se všichni podělili o 10.650 Kč rovným dílem. Pro tyto rozpory, tedy dost dobře nejde argumentovat těmito výpověďmi tak, že jednoznačně zpochybňují výpověď svědkyně B. Lze tedy uzavřít, že k excesu při hodnocení provedených důkazů v žádném případě nedošlo.
7. Přiměřeně stejný závěr platí pokud jde o absenci výslechu poškozené S. Kromě toho považuje Ústavní soud za ústavně souladné, že se soud prvého stupně na základě písemné omluvy poškozené z hlavního líčení s ohledem na věk poškozené (nar. 1923) dotázal na její zdravotní stav a schopnost dostavit se k soudu. Ze zprávy ošetřující lékařky zjistil, že s ohledem na aktuální zdravotní komplikace není poškozená schopná se osobně dostavit k soudu přičemž ke zlepšení zdravotního stavu zřejmě již nikdy nedojde (čl. 468). Na základě toho pak výslech poškozené neprováděl, jak výslovně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 9). Tento postup shledaly správným oba vyšší soudní stupně a Ústavní soud v tomto postupu nevidí ani pominutí navrženého důkazu ani jiné porušení pravidel spravedlivého procesu. Podstatné je i to, že neprovedení tohoto výslechu vůbec nebylo odvolací námitkou stěžovatele, a proto ve vztahu k této námitce evidentně nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu