ECLI:CZ:US:2009:2.US.208.09.1
sp. zn. II. ÚS 208/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem Advokátní kanceláře Dáňa, Pergl & Partneři, se sídlem Na Ořechovce 580/4, 162 00 Praha 6 - Střešovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2008, č. j. 28 Cdo 4091/2008-493, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2008, č. j. 22 Co 811/2008-470, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. ledna 2008, č. j. 5 C 7/2007-427, spojené s návrhem na zrušení, resp. prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení, resp. prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 28. ledna 2009, tedy ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"). Současně jimi měly být porušeny čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 3 odst. 1 Listiny.
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. ledna 2008, č. j. 5 C 7/2007-427, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti obchodní společnosti Pivo Eggenberg A. D. 1560, spol. s r. o., kterou se stěžovatelka domáhala určení, že v žalobě blíže specifikovaný soubor nemovitostí je ve vlastnictví pozůstalosti po JUDr. A. S. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích 24. června 2008, č. j. 22 Co 811/2008-470, byl předchozí rozsudek nalézacího soudu ve věci samé potvrzen. V záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu bylo následně odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala určení, že v žalobě blíže specifikované nemovitosti jsou ve vlastnictví pozůstalosti JUDr. A. S., přičemž věcnou aktivní legitimaci k podání žaloby odvozovala z té skutečnosti, že je dcerou dr. J. S., adoptivního syna JUDr. A. S. Tvrdila, že jeho majetek (včetně majetku specifikovaného v žalobě) byl konfiskován vyhláškou ze dne 4. října 1945 vydanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, neboť byl označen za osobu německé národnosti. Proti tomuto rozhodnutí podal tehdejší právní zástupce JUDr. A. S. stížnost, o níž nebylo dosud rozhodnuto. Naléhavý právní zájem na určení odvozovala stěžovatelka od skutečnosti, že bez požadovaného určení nelze v žalobě označený majetek projednat v pozůstalostním řízení po jejím zemřelém dědečkovi - JUDr. A. S.
Okresní soud v Českém Krumlově žalobu zamítl s odůvodněním, že majetek JUDr. A. S. přešel na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou (dále jen "zákon č. 143/1947 Sb.") ke dni účinnosti tohoto zákona (13. srpna 1947), takže ke dni své smrti, tj. ke dni 27. února 1950 nebyl JUDr. A. S. vlastníkem předmětného majetku. Dále poukázal na to, že zvláštní restituční zákon nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy vzniklé uvedeným zákonem, a s poukazem na stanovisko Ústavního soudu publikované ve sbírce zákonů pod č. 477/2005 zde proto není dán naléhavý právní zájem na žalovaném určení. S tímto názorem se plně ztotožnil jak odvolací soud, tak soud dovolací.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti na základě obsáhlého popisu historických okolností vyjádřila svůj názor, že majetek JUDr. A. S. byl vědomě a zcela protiprávně konfiskován a přešel na stát již na základě dekretů prezidenta republiky. Z toho dovozuje možnost aplikace zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Zákon č. 143/1947 Sb. tak nemohl způsobit vyvlastnění žádného majetku právě z důvodu, že majetek již byl zabrán na základě dekretu a jednalo se tedy o převod majetku již konfiskovaného a nikoli o opatření konfiskující. Kromě toho je podle jejího názoru mylný závěr, že majetek přešel na stát podle uvedeného zákona, neboť tento zákon "mohl být pouze titulem k převodu vlastnictví na Zemi Českou. Převod mohl být uskutečněn až po vkladu práva do pozemkových knih." To podle jejího názoru vyplývalo z ustanovení §4 citovaného zákona.
Stěžovatelka dále polemizovala se závěry obecných soudů, které se opíraly o stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, přičemž argumentovala jednak tím, že užití daného stanoviska v příslušném řízení bylo nepřípustné, jednak tím, že závěry z citovaného stanoviska nejsou aplikovatelné na případ hlubocké větve Schwarzenbergů vůbec, neboť i jeho analogické použití by znamenalo pokračování v porušování základních práv a svobod ze strany České republiky, k nimž došlo v období nesvobody. Obecné soudy svým postupem v této věci podle názoru stěžovatelky porušily nejen její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, ale i její právo na vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny. Současně došlo i k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, které se týkají omezení státní moci, podle nichž je smyslem a úkolem státní moci sloužit občanům. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Současně s tím stěžovatelka podala návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., neboť jím byla podle jejího názoru zásadním způsobem porušena obecně uznávaná základní práva a svobody právního předchůdce stěžovatelky a jeho smyslem byla pouze politická perzekuce. S ohledem na to se stěžovatelka domnívá, že tento právní předpis je v rozporu s ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kterým se uvozovala Listina základních práv a svobod a podle něhož se právní předpisy rozporné s Listinou staly k 31. prosinci 1991 právně neúčinné, a byl i v rozporu s tehdy platnou ústavou z roku 1920.
Zákon o Ústavním soudu v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud vycházel z toho, že není součástí obecné soudní soustavy soudů (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, porušena její základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především nemá pochybnosti o tom, že majetek, který je předmětem tohoto řízení přešel na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb. ke dni 13. srpnu 1947. Tento závěr zcela jednoznačně vyplývá z §1 odst. 1, podle kterého "vlastnictví majetku rodu Schwarzenbergů, větve t. zv. primogenitury na Hluboké n. Vlt., pokud se tento nachází v Československé republice, přechází v rozsahu stanoveném v odstavci 2 ze zákona na zemi Českou". Z hlediska tohoto zákonného ustanovení majetek na stát přešel ze zákona, tedy dnem účinnosti zákona a nikoliv až zápisem této skutečnosti do pozemkových knih. V tomto případě totiž šlo o "přechod" majetku na základě zákona a nikoliv, jak se mylně domnívá stěžovatelka, o "převod", který předpokládá projev vůle směřující k převodu. Stejně tak nelze akceptovat námitky stěžovatelky ohledně předchozího řízení podle konfiskačního dekretu č. 12/1945 Sb., neboť podle §1 odst. 3 zákona č. 143/1947 Sb. je pro posouzení, které majetkové části nemovitého majetku přecházejí podle odstavců 1 a 2 na zemi Českou, rozhodný stav zápisu (s ohledem na znění odstavce 2, podle kterého se nemovitým majetkem rozumí majetek zapsaný ke dni 9. května 1945 na v zákoně uvedené osoby, je nepochybně míněn zápis v pozemkových knihách) ke dni 9. května 1945, což znamená, že všechna opatření prováděná podle předpisů přijatých po 9. květnu 1945 jsou neúčinná a §1 odst. 3 a 4 pak řeší situace, kdy po tomto datu došlo k opatřením na základě zákona o první pozemkové reformě (odst. 3), nebo ke změně provedené v majetku (opět s ohledem na znění odstavce 2 jest změnou nutno chápat změnu zápisu v pozemkových knihách) na základě jiných opatření (odst. 4).
Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k legislativě v období od skončení druhé světové války do únorových událostí roku 1948, a to např. v plenárním nálezu Pl. ÚS 14/94 (Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 14; vyhlášen pod č. 55/1995 Sb.), kterým rozhodoval o návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Vyslovil se v tom smyslu, že jde o normativní akt, který již splnil svůj účel a "po dobu více než čtyř desetiletí nezakládá právní vztahy a nemá tudíž již nadále konstitutivní charakter. A proto nelze dnes za uvedené situace zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, neboť takový postup by postrádal jakoukoliv právní funkci. Opačný postup by zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů".
Ve stejném smyslu se pak vyjádřil i ve stanovisku pléna Pl. ÚS - st. 21/05, ve kterém uvedl, že "musí připomenout, že ani na ... období let 1945 až 1948, nelze pohlížet jako na období právního nebo společenského poklidu, neboť toto období je charakteristické právě rozsáhlou snahou po rekonstrukci poměrů ve státě ve smyslu narovnání právního i hospodářského řádu zasaženého válkou a obdobím poválečným, mnohdy nedůslednou a chaotickou snahou přizpůsobit tento řád změnám již nastalým, včetně přesunu mas obyvatel v pohraničních oblastech souvisejícího nejdříve s nuceným odchodem českých obyvatel po uzavření Mnichovské dohody do vnitrozemí a aktuálním vylidněním těchto oblastí odsunem německého obyvatelstva na základě přijatého mezinárodního uspořádání. Na tuto snahu je však i nyní nutno pohlížet z hledisek historických, právních i společenských názorů tehdejších, nikoliv dnešních". V této souvislosti pak citoval z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/94,: "...to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem.".
Ústavní soud proto konstatuje, že tomu, aby se stěžovatelka mohla domáhat ochrany svého vlastnického práva cestou žaloby na určení, že majetek označený v žalobě je ve vlastnictví pozůstalosti po JUDr. A. S., brání skutečnost, že na takovém určení nemůže mít naléhavý právní zájem, neboť uvedený majetek nebyl ke dni smrti zůstavitele v jeho vlastnictví. Plénum Ústavního soudu svým stanoviskem ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.) vyloučilo možnost přezkumu ústavnosti zákona č. 143/1947 Sb., neboť v tomto stanovisku vyslovilo názor, že byť k majetkovým křivdám došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Za této situace bylo proto svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení. To bylo umožněno v rozsahu přesně vymezeném z hlediska časového a věcného restitučními předpisy. Zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu a jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového. Pokud tedy stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, ba ani proti státu samotnému.
Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2477/08, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje. Toto rozhodnutí se totiž netýká majetkových nároků, ale řeší toliko a výlučně právo na rodinný život, jehož součástí je i vztah žijícího člena rodiny k jeho zesnulým předkům, jehož typickým a sociálně doložitelným obsahem je respekt k památce předků, případně požadavek pietního zacházení s předky. Ústavní soud dovodil, že o způsobech nakládání s mrtvými, o tom, v jaké formě a na jakém místě jsou jejich ostatky uloženy, má právo rozhodovat sám jednotlivec, a že na tuto sféru jednotlivce nelze vztahovat striktní pravidla majetková. Na základě toho dovodil, že zvláštní pouto jednotlivce se neváže pouze k mrtvým předkům, ale rovněž i k místu jejich "posledního spočinutí", které si zvolili a vlastními prostředky zbudovali. Tento pietní respekt se proto týká nejen mrtvých samotných, ale též pietního místa a k tomu uvedl, že "pietní a emocionální vztah k tomuto místu může být v takovém případě dokonce silnější, než vlastnický vztah k tomuto místu". Uvedené rozhodnutí je proto zcela výjimečné a týká se pouze místa posledního odpočinku a nelze jej vztahovat na žádné jiné vazby k jiným majetkovým hodnotám, mající základ v rodinných vztazích.
S ohledem na shora uvedené, při respektování názoru Pléna vyplývajícího z nálezu Pl. ÚS 14/94 a ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu se pak Ústavní soud nemohl zabývat ani akcesorickým návrhem na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., který odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) o Ústavním soudu, jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu