ECLI:CZ:US:2009:2.US.2102.09.1
sp. zn. II. ÚS 2102/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. F., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 333/2009 ze dne 9. července 2009, a usnesení soudkyně Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 31 Nt 308/2009 ze dne 11. června 2009, spojená se žádostí o přednostní projednání věci, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresní soud Brno-venkov, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně a 2) Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. srpna 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl usnesením soudkyně soudu prvého stupně v rámci trestního stíhání stěžovatele a dalších devíti osob pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1 a 2 písm. a) a b) trestního zákona vzat do vazby z koluzního a předstižného důvodu, přičemž nebyl přijat jeho písemný slib ani nabídka peněžité záruky. Usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti konkrétně namítá, že v řízení nebyly dány důvody vazby, nebyla splněna ani podmínka, že by zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a konečně ani podmínka, že by nebylo možno účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. V tomto ohledu podrobně rozebírá tvrzená pochybení obecných soudů a policejních orgánů, interpretuje skutkovou podstatu podle §260 trestního zákona, a vyvozuje, že nebyla prokázána, resp. byla zjištěnými skutečnostmi vyvrácena. Existence koluzního důvodu vazby byla shledána v rozporu s právními názory obsaženými v nálezech sp. zn. IV. US 207/99 (N 107/15 SbNU 67), sp. zn. I. ÚS 470/05 (N 104/41 SbNU 315), sp. zn. III. ÚS 188/99 (N 156/16 SbNU 157) a sp. zn. IV. ÚS 257/2000 (N 18/21 SbNU 159). Zdůvodnění předstižného důvodu vazby soudem prvého stupně považuje za nedostatečné nebo nepřezkoumatelné a soudu druhého stupně vytýká, že tento vazební důvod vyvodil z trestní minulosti, která již byla zahlazena. Nebylo vůbec zdůvodněno, proč nelze vazby dosáhnout jiným opatřením. To, že koluzní důvod vazby v době rozhodování nebyl dán prokazuje i to, že od zahájení trestního stíhání dosud nebyl vyslechnut ani jeden svědek.
3. Zároveň stěžovatel "prosí", aby byla jeho stížnost projednána přednostně, neboť projednání ústavní stížnosti v delším časovém horizontu by mohlo vést k dalšímu podstatnému prodlužování vazby stěžovatele a tím k prodlužování omezení jeho osobní svobody.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je věc naléhavá a zda ji tedy lze projednat přednostně mimo pořadí, v němž došla. I přes nesouhlas se závěry Evropského soudu pro lidská práva ve věci Smatana proti České republice (č. 18642/04 ze dne 27. září 2007, §§121-124), které označily Ústavní soud za soud vazební, lze souhlasit s tím, že všechny státní orgány musejí dbát o to, aby délka vazby obžalovaného v určité věci nepřesáhla přiměřenou lhůtu (§102). Kromě toho z ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu lze zjistit, že vazební věci jsou zásadně i bez návrhu vyřizovány přednostně a to s ohledem na kvalitu základní svobody, o níž se v dané věci jedná, tj. osobní svobody omezené vazbou. Není důvod na této praxi nic měnit, a proto byla i v daném případě shledána naléhavost věci.
5. Ústavní soud dále konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem.
6. Ke stíhání stěžovatele ze zákonných důvodů Ústavní soud vychází z toho, že pro jeho zahájení postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti závěru o spáchání trestného činu a není proto nutné, aby byla trestná činnost prokázána v míře potřebné pro prokázání viny (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 1214), natož v míře o níž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Důvodnost obvinění vyřčeného v usnesení o zahájení trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního stíhání (sp. zn. III. ÚS 554/2003, U 4/32 SbNU 467, aj.). Je přirozené, že názory orgánů veřejné žaloby a názory obhajoby na to, co je a není prokázáno, se mohou (i diametrálně) odlišovat a konečným způsobem je oprávněn o tomto sporu v souladu s ústavněprávně vymezenou pravomocí rozhodnout až soud. To přitom neplatí jen pro otázky skutkového stavu, ale zásadně i pro otázky právního charakteru, tedy i otázku právní kvalifikace.
7. V daném případě je ústavněprávně relevantní, že se obecné soudy obou stupňů zákonností trestního stíhání stěžovatele zabývaly, a to nikoliv jen formálně, jak tvrdí stěžovatel. Již z usnesení soudkyně soudu prvého stupně v části týkající se existence vazebních důvodů, je patrno, že byla reflektována četnost útoků vytýkané činnosti, množství osob, které se na ní měly podílet, jejich vzájemné vztahy, a do budoucna plánované další útoky. Nic na tom nemění, že se v jedné části usnesení zmiňuje o vytýkané činnosti jako o (jednom) skutku. Z usnesení soudu druhého stupně je pak k námitkám stěžovatele uvedeno, že důvodnost trestního stíhání se opírá o výstupy operativně pátracích prostředků v rozsahu cca tisíce stran, přičemž důkladnost organizace koncertů konkrétně rozvádí. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v této věci postupovaly ústavně souladným způsobem. Nad rámec jejich úvah lze uvést, že z popisu vytýkaného skutku, tak, jak je patrný ve stěžovatelem předložené kopii stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že všichni obvinění byli při organizování koncertů vedeni jednotným záměrem při vědomí, že pozvané hudební skupiny budou ve své produkci vyzývat k násilí a oslavovat a propagovat neonacistické hnutí, a právě za tím účelem si mezi sebou rozdělili a prováděli dále konkretizované úkoly. Z toho a dalších části rozsáhlého skutkového popisu jsou tedy patrné všechny prvky dané právní kvalifikace, a to v míře postačující pro zahájení trestního stíhání pro dokonaný trestný čin podle §260 trestního zákona, což není ani ve zjevném rozporu s ustálenou rozhodovací interpretací (naposledy stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 302/2005 ze dne 13. prosince 2006, SbNS 2007, 2: 116 - 11/2007), kterou stěžovatel jinak velmi obsáhle cituje.
8. Přísnost stěžovatele na formální správnost vyjadřování v rozhodnutí orgánů veřejné moci je také patrná z námitek proti shledaným vazebním důvodům, přestože je stejně ústavněprávně irelevantní jako v případě námitek proti závěrům o zákonnosti trestního stíhání. Ohledně koluzního důvodu vazby soudkyně soudu prvého stupně shledala, že dosud nevyslechnuté osoby patří do okruhu dobře organizované skupiny osob, které navzájem udržují značnou loajalitu. Soud druhého stupně pak rozebral, jak se organizovanost na věci zainteresovaných osob konkrétně projevovala ve vytýkané činnosti a uzavřel, že právě na základě toho je na místě důvodná obava, že by stěžovatel při ponechání na svobodě mohl ovlivňovat průběh vyšetřování, a to s vědomím, že dosud ani nešlo jednoznačně vymezit okruh spoluobviněných a svědků. Tato konkretizace existence koluzního důvodu vazby přitom obstojí před kritérii naznačenými v minulosti Ústavním soudem, na něž stěžovatel odkázal.
9. Existence koluzního důvodu vazby pak v podstatné míře eliminovala možnost nahradit vazbu jiným opatřením, jak odkazem na zákonné podmínky návrhů stěžovatele, naznačil soud druhého stupně. Soudkyně soudu prvého stupně se přesto zabývala návrhy stěžovatele na přijetí písemného slibu a peněžité záruky meritorně a nepřijala je s ohledem na způsob páchání vytýkané činnosti, značnou míru její organizovanosti a její závažnost. Tytéž důvody ji pak vedly k závěru o tom, že účelu vazby "prozatím" nelze dosáhnout jiným opatřením. S tímto hodnocením se nepřímo ztotožnil i soud druhého stupně. Pro posuzování napadených rozhodnutí je přitom irelevantní, zda následně byly či nebyly vyslechnuty další osoby. Tato okolnost by totiž mohla být významná až v následném přezkumu nezbytnosti vazby, resp. trvání existence vazebních důvodů v souvislosti s posilováním či oslabováním podezření ze spáchání trestné činnosti. V každém případě se tedy obecné soudy zabývaly možnostmi dosažení účelu vazby jiným opatřením a své rozhodnutí dostatečně zdůvodnily.
10. Pokud jde o předstižný důvod vazby, soudkyně soudu prvého stupně jej shledala v tom, že obviněnými je plánován další podobný koncert např. 27. června 2009. Soud druhého stupně tuto úvahu doplnil o skutečnost, že vedle jiné trestní minulosti je v současné době stěžovatel ve zkušební době podmíněně odloženého trestu, který mu byl uložen za v podstatě stejné jednání kvalifikované podle §260 odst. 1 trestního zákona.
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu