ECLI:CZ:US:2009:2.US.2148.09.1
sp. zn. II. ÚS 2148/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. Martina Litvana, LL.M., advokáta se sídlem Fűgnerovo nám. 1808/3, Praha 2, správce konkursní podstaty úpadce SKYWALKER s. r. o., právně zastoupeného JUDr. Miloslavem Boudysem, advokátem se sídlem Budějovická 9, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. 49 Cm 192/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. 14 Cmo 170/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se v rámci civilního řízení návrhem u obecného soudu domáhal, aby soud nepřipustil zastoupení Ing. S. (v původním řízení žalovaného) advokátem JUDr. M. K.. Svůj návrh odůvodnil tím, že JUDr. K. zastupuje v jiných řízeních i úpadce obchodní společnost SKYWALKER, s. r. o., konkursní věřitele a další osoby, čímž se ovšem zájmy jednotlivých zastoupených dostávají do konfliktu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. 49 Cm 192/2006 rozhodl tak, že návrh zamítl. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. 14 Cmo 170/2009 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů. Je přesvědčen, že zájmy jednotlivých subjektů, které JUDr. K. současně v různých řízeních zastupuje, jsou v rozporu. Není spokojen se závěrem obecných soudů, že k řešení této problematiky je povolána advokátní komora, nikoli obecný soud v rámci posouzení způsobilosti k zastupování. Soud se měl podle názoru stěžovatele zabývat i otázkou platnosti oprávněnosti k zastupování, neboť smlouvu o poskytnutí právní pomoci stěžovatel považuje za absolutně neplatnou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena práva nebo svobody jeho účastníka chráněná předpisy ústavního pořádku.
Stěžovatelova stěžejní námitka směřuje proti závěru soudů, že k posouzení údajné nezpůsobilosti k zastoupení žalovaného advokátem JUDr. K. v dané věci nejsou povolány. Z obsahu přiložených listin vyplývá, že žalovaný udělil advokátu JUDr. K. plnou moc pro celé řízení (ve smyslu §25 o. s. ř.). Jednalo se tudíž o právní zastoupení kvalifikovanou osobou profesně k tomu povolanou, nikoli o zástupce, o němž se zmiňuje ustanovení §27 o. s. ř. jako o "jakékoliv fyzické osobě, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu", u níž jsou soudy podle odstavce druhého §27 o. s. ř. zmocněny rozhodnout o tom, že její zastupování nepřipustí, neboť se nejedná o osobu k tomu způsobilou, nebo proto, že tato osoba opakovaně vystupuje v různých řízeních. Toto ustanovení má zjevně na mysli zabránit poškození práv osob zastupovaných činností "zástupců" z řad právních laiků, kteří by před soudem nebyli schopni kvalifikovaně hájit zájmy zastoupených.
V případě, kdy účastník zvolí kvalifikované právní zastoupení advokátem, soud je zákonem zmocněn toliko k posouzení, zda zájmy zastoupeného účastníka nejsou v rozporu se zájmy jeho zástupce (§32 o. s. ř.). Pokud tento rozpor soudy neshledají (jak se v posuzované věci stalo), nemohou účastníkem učiněné volbě právního zastoupení zabránit, neboť právo na právní pomoc je garantované na úrovni ústavně zaručených práv [čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b), c), Úmluvy] a je jedním ze základních komponentů spravedlivého procesu. Tato ústavní záruka se přirozeně promítá i do procesních předpisů (§24, §29 o. s. ř; §2 odst. 13, §33 odst. 1, §35 a násl. trestního řádu). Je vždy věcí osoby, která v řízení vystupuje jako účastník, zda takto koncipovaného práva využije a kdy a koho z osob k tomu oprávněných svým zastupováním, resp. obhajobou, pověří. Za uskutečněnou volbu potom nese odpovědnost především ona sama.
V obecné rovině se v této souvislosti hodí připomenout, že stát, a tedy ani obecné soudy, nenesou v případě zvoleného (stejně jako v případě ustanoveného) zástupce odpovědnost za způsob provádění obhajoby, a dokonce ani za její nedostatečné vykonávání. Evropský soud pro lidská práva opakovaně judikoval, že advokacie je nezávislá na státu a výkon obhajoby je především otázkou vztahu mezi obviněným a obhájcem (srov. Tripedi v. Itálie, A č. 281-B, obdobně Imbroscia v. Švýcarsko, A č. 275), a proto není obecný soud oprávněn posuzovat "kvalitu" obhajoby či "nečinnost" obhájce, neboť obhajovanému nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit. Opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a zřetelně nežádoucí formu státní kontroly nad jeho výkonem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 83/96, publikovaný jako ÚS 87/1996).
Na druhé straně z práva svobodné volby obhájce současně vyplývá zástupcova povinnost podřídit výkon právního zastoupení podmínkám zákona a dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání.
Stěžovateli lze přisvědčit, že podle jednoho z pravidel pro výkon advokacie, které upravuje zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, advokát je povinen poskytnutí právních služeb odmítnout, jestliže a) v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, nebo b) osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o právní služby žádá, poskytl již v téže věci nebo věci související právní služby (§19 odst. 1 citovaného zákona). Na dodržováním těchto a řady dalších pravidel vymezených uvedeným zákonem nicméně nedohlíží stát, nýbrž samosprávná stavovská organizace advokátů, kterou je Česká advokátní komora, a to v rámci kárného řízení §32 odst. 2 zákona o advokacii. Stěžovateli přitom nic nebránilo (ani nebrání), aby se s tvrzeními, které uvádí v nyní posuzované věci, obrátil na tuto instituci.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 269/99). V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy při interpretaci procesního předpisu postupovaly standardním způsobem, nikoli svévolně, a jejich závěr je namístě považovat za ústavně konformní. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo na spravedlivý proces, nemůže dojít jen tím, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani stran jeho námitky týkající se otázky absolutní neplatnosti smlouvy o právním zastoupení. V případě, že by obecné soudy shledaly rozpor mezi zájmy advokáta JUDr. K. a zájmy účastníka jím zastupovaného, došlo by k vyloučení takového zástupce přímo ze zákona, aniž by o tom soud vydával konkrétní rozhodnutí. Takový rozpor však obecné soudy v posuzované věci nezjistily. Otázkou platnosti smlouvy o právním zastupování se vzhledem k výše již vyloženým zásadám nahlížení obecných soudů na právní zastoupení advokátem obecné soudy dále zabývat nemohly.
Ustanovení čl. 38 Listiny, jehož porušení stěžovatel dále zmiňuje, upravuje právo na zákonného soudce a právo na veřejné projednání věci bez průtahů a v přítomnosti účastníka. Ústavní soud v souvislosti s napadenými rozhodnutími jeho porušení v případě stěžovatele neshledal.
Na základě shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu