ECLI:CZ:US:2009:2.US.2253.08.1
sp. zn. II. ÚS 2253/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Frenn Trading B. V., se sídlem Aarle Rixtelseweg 14, 5707GL Helmond, Nizozemí, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, advokátem, se sídlem Argentinská 38/286, 170 00 Praha 7, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2008, č. j. 18 Co 199/2008-157, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. února 2008, č. j. 5 Nc 972/2003-141, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Pražského stavebního družstva, se sídlem Na Hutmance 7/300, 150 00 Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 5. září 2008 a týž den doručenou Ústavnímu soudu faxem, a dne 8. září 2008 řádně doplněnou předložením jejího originálu, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. února 2008, č. j. 5 Nc 972/2003-141, bylo zrušeno předběžné opatření, kterým soud vedlejšímu účastníkovi (Pražské stavební družstvo) zakázal zcizit, zatížit věcným břemenem, zástavním právem či nájemním právem nemovitosti, které jsou v jeho vlastnictví. Usnesení týkající se předběžného opatření vzešlo z řízení, v němž se stěžovatel, domáhá po vedlejším účastníkovi peněžitého plnění blíže specifikovaného v žalobě. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém především namítal, že pro zrušení předběžného opatření nejsou dány žádné důvody, neboť okolnosti, které byly důvodem pro jeho vydání se nezměnily. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Vydání napadených rozhodnutí předcházelo řízení u Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 676/07. V tomto řízení byla projednávána ústavní stížnost manželů Ing. J. S. a A. S., kteří se ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 Nc 972/2003, kde jako žalobce vystupoval stěžovatel Frenn Trading B. V., a jako žalovaný vedlejší účastník Pražské stavební družstvo, domáhali zrušení předběžného opatření, které vydal Obvodní soud pro Prahu 5 dne 11. června 2004, č. j. 34 C 68/2004-103, a které bylo potvrzeno rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 18 Co 536/2004-289. Návrh manželů S. byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. října 2006, č. j. 5 Nc 972/2003-61, zamítnut s odůvodněním, že nebyli k jeho podání věcně aktivně legitimováni, neboť nebyli účastníky řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2006, č. j. 18 Co 631/2006-88, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Proti rozhodnutím obecných soudů podali manželé S. ústavní stížnost, o které Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. I.ÚS 676/07, tak, že výše uvedená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá postup obecných soudů po rozhodnutí Ústavního soudu. Podle jeho názoru nebyl Obvodní soud pro Prahu 5 oprávněn zrušit předběžné opatření jako celek, neboť proto nebyly splněny zákonné předpoklady. Důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, dosud nepominuly. Pokud Ústavní soud přiznal přednostní ochranu právu legitimního očekávání osobám, které splnily zákonem stanovené podmínky pro bezplatný převod bytu do vlastnictví podle §23 a §24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, netýká se to veškerého majetku, na který se předběžné opatření vztahovalo, ale jen toho majetku, na který lze přednostní ochranu vztáhnout. Jestliže nárok na bezplatný převod bytu do vlastnictví třetí osoby neexistuje, není zde důvod pro přednostní ochranu a naopak je třeba chránit věřitele před jednáním dlužníka tak, aby mu nebyla dána příležitost se zbavovat majetku a ztížit tak, případně zcela znemožnit vymahatelnost věřitelovy pohledávky. Stěžovatel z toho dovozuje, že postupem obecných soudů mu bylo odňato "právo domáhat se ochrany svého práva v případě, že je zde obava, že výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaném bude ohrožen". Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená usnesení zrušil.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou napadená usnesení, která představují toliko předběžná opatření a nejsou tedy konečnými rozhodnutími ve věci, vůbec způsobilá porušit základní práva stěžovatele tak, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Vycházel z toho, že není součástí obecné soudní soustavy soudů (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí, proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda předběžné opatření je způsobilé zasáhnout ústavně zaručená práva jednotlivce. Jak již Ústavní soud konstatoval např. ve svém nálezu ze dne 10. listopadu 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, č. 158), předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Jedná se o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu. Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření přípustnou, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků. Obdobně Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01, dospěl k závěru, že "posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy ČR) a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních právě proto, že jde o rozhodnutí nikoliv konečným způsobem do práv a povinností účastníků zasahujících. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen se přesvědčit, zda obecné soudy i při rozhodování o předběžných opatřeních, ... "postupují zákonem stanoveným způsobem tak, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, zajištující právo na soudní ochranu." V dané věci bylo zrušeno toliko předběžné opatření zakazující dispozici s majetkem vedlejšího účastníka. Soudy tedy nerozhodovaly o právech a povinnostech účastníků, jednalo se pouze o opatření, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Výše uvedená skutečnost sama o sobě nemá žádný vliv na případné uspokojení majetkových práv stěžovatele v budoucnu, a proto ani není způsobilá zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Fakt, že v budoucnu nemusí dojít k úplnému upokojení práv stěžovatele je pouhou spekulací, která nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel dále namítá, že postupem obecných soudů mu bylo odňato "právo domáhat se ochrany svého práva v případě, že je zde obava, že výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaném bude ohrožen". Nic takového Ústavní soud nezjistil. Stěžovateli postupem obecných soudů nebyla odňata možnost podat nový návrh na vydání předběžného opatření, takže již z tohoto hlediska je jeho tvrzení irelevantní. Ústavní soud na tomto místě musí zdůraznit, že není oprávněn, z důvodů výše uvedených, hodnotit postup obecných soudů po vydání nálezu I. ÚS 676/07, neboť podstata námitek stěžovatele směřující proti tomuto postupu, je pouhou polemikou s výkladem procesního postupu, který zvolily obecné soudy, a která nedosahuje ústavněprávní roviny. I kdyby Ústavní soud čistě hypoteticky připustil, že obecné soudy neměly důvod rušit celé rozhodnutí o předběžném opatření, ale toliko ve vztahu k manželům S., kteří řízení o zrušení vyvolali, nemohlo by to mít za následek derogační zásah ze strany Ústavního soudu, neboť jak bylo již řečeno, stěžovateli nic nebrání v tom, aby podal nový návrh na vydání předběžného opatření. Tedy napadenými rozhodnutími mu není bráněno v přístupu k soudu s návrhem na vydání předběžného opatření. K derogačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu totiž nestačí jakékoliv porušení zákona, ale jen takové, které současně má za následek i porušení ústavně chráněného práva.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu