ECLI:CZ:US:2009:2.US.2267.08.1
sp. zn. II. ÚS 2267/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. B. K., zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 55 To 340/2008 - 117 ze dne 7. srpna 2008, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. září 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného usnesení, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 Nt 1803/2007 - 108 ze dne 14. května 2008, kterým byl zamítnut její návrh na obnovu řízení, v němž byla rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. 3 T 87/2005 - 806 ze dne 30. září 2005 uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Tvrdí, že byla porušena její práva podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti konkrétně napadenému usnesení především vytýká kvantitativní stručnost jeho odůvodnění, která neumožňuje odpovídající vypořádání se s argumentací obsaženou v její stížnosti. Merita věci se v napadeném usnesení týkají pouze dva odstavce, a to poslední odstavec na str. 4 (osm vět), a první odstavec na str. 5 (dvě věty), tj. celkem deset vět, zatímco stížnost má celkem osmnáct stran. Toto odůvodnění je navíc místy nesrozumitelné a obsahuje odkazy na něco, co vůbec nevyplývá z důkazů nebo listin, které jsou součástí spisu. Napadené usnesení se nevypořádalo ani nezmínilo o dvou znaleckých posudcích z oboru písmoznalectví - ruční písmo, tedy s novými důkazy, na nichž byl návrh stěžovatelky na obnovu řízení založen v prvé řadě. Úvahy obsažené v napadeném usnesení se ani netýkají merita projednávané věci a v podstatě se omezují na otázku, zda se předmětné trestné činnosti zúčastnila i svědkyně R. H. či nikoliv. Cílem řízení však bylo posoudit, zda nové skutečnosti či důkazy jsou s to přivodit jiné a pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve věci. To, zda se svědkyně H. zapojila do předmětné trestné činnosti, je zajisté z toho hlediska skutečností velice významnou, nikoliv však jedinou. Konečně za jeho největší vadu považuje, že se až na dvě nijak nevypořádává se sedmi z devíti konkrétních stížnostních námitek stěžovatelky proti skutkovým a právním závěrům, které jsou obsaženy v usnesení soudu prvního stupně, a soud druhého stupně tak splnil své povinnosti ryze formálně. V této souvislostí odkazuje na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2687/2007 ze dne 26. února 2008, a na nálezy sp. zn. I. ÚS 1348/07 ze dne 7. července 2008, a sp. zn. II . ÚS 897/08 ze dne 12. srpna 2008.
3. Ústavní soud si dopisem z 11. září 2008 vyžádal spis Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 Nt 1803/2007, který mu byl zapůjčen až 20. února 2009, a to spolu se spisem téhož soudu sp. zn. 3 T 87/2005.
4. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Konečně také skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
5. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Účelem řízení o povolení obnovy řízení tedy není přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Jinými slovy účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Obecné soudy také nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu. Stejně tak není účelem řízení o povolení obnovy řízení posuzovat vinu odsouzeného. Posuzování těchto otázek v rámci řízení o povolení obnovy zřetelně překračuje účel tohoto řízení, překračuje zákonem jemu vymezený procesní rámec, a pokud se tak stane, jde tak o jednání ultra vires, které sebou nese dopady (zásahy) do základních práv stěžovatele v důsledku svévole (sp. zn. III.ÚS 62/04, U 19/33 SbNU 409; sp. zn. IV. ÚS 178/03, U 20/33 SbNU 417; sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. února 2009 aj.)
6. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že rozhodnutí soudu druhého stupně je poměrně stručné - má celkem pět stran. Je však třeba odmítnout zavádějící zjednodušení stěžovatelky, že zatímco její stížnost měla osmnáct stran je argumentace soudu druhého stupně jen ve dvou odstavcích. Ve skutečnosti je tomu totiž tak, že stížnost stěžovatelky proti devítistránkovému rozhodnutí soudu prvého stupně v nikoliv nepodstatné míře opakuje skutkové a právní závěry jí napadeného rozhodnutí, k nimž se vymezuje, a dále obsahuje i obsáhlé výtahy z důkazů provedených buďto v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nebo v předchozím nalézacím řízení. Ústavní soud přitom rozhodně odmítá, že by stručná argumentace soudu představovala sama o sobě porušení pravidel spravedlivého procesu. Lze soudit, že posledně uvedené si ve skutečnosti nemyslí ani stěžovatelka, jejíž ústavní stížnost má "jen" pět stran a ústavněprávní argumentace je "jen" ve třech krátkých odstavcích na str. 4.
7. Stejně tak lze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že výpověď svědkyně H. následovala až po návrhu na povolení obnovy řízení, a proto je poněkud neobratná část věty soudu druhého stupně o tom, že tato výpověď nevyzněla tak, jak je uváděno v návrhu na povolení obnovy řízení. Nicméně smysl této věty ve svém celku s přihlédnutím k obsahu spisu je jasný, tedy že se neukázalo jako pravdivé tvrzení stěžovatelky, totiž, že se jí R. H. osobně doznala k napodobení podpisu stěžovatelky na ověřovací doložce kupní smlouvy, a že se k tomu přizná i u soudu. Nic na tom nemění ani to, že ve skutečnosti došlo k tomuto tvrzení až v rámci výslechu stěžovatelky při druhém veřejném zasedání soudu prvého stupně.
8. Nelze však přisvědčit námitce stěžovatelky, že by se soud druhého stupně nevypořádal s tím, co uváděla ve stížnosti proti usnesení soudu prvého stupně. Co do podstaty se totiž s argumentací stěžovatelky poměrně podrobně vypořádal již soud prvého stupně, přičemž argumentace stěžovatelky obsažená ve stížnosti byla převážně polemikou s jeho závěry, jak bylo naznačeno výše. Soud druhého stupně se přitom s úvahami soudu prvého stupně plně ztotožnil, jak je výslovně uvedeno na konci prvého odstavce na str. 4 jeho rozhodnutí, což stěžovatelka do výpočtu relevantní argumentace evidentně vůbec nezahrnula při formulaci svých námitek proti napadenému rozhodnutí. Například je tedy zcela zřejmé, že pokud se předloženými znaleckými posudky zabýval již soud prvého stupně, což stěžovatelka ani nepopírá, tak se s nimi vypořádal i soud druhého stupně. Plně se totiž ztotožnil i se závěrem soudu prvého stupně, že samotné zjištění, že ověřovací doložka na předmětné kupní smlouvě nebyla podepsána stěžovatelkou, by nemohlo zvrátit závěry o vině odsouzené, které vyplývají z celého souhrnu důkazů provedených v nalézacím řízení, a že díky tomu by nedoznal změny ani uložený trest (str. 8 usnesení soudu prvého stupně). Soud druhého stupně pak konkrétně rozvedl tento závěr v tom, že (stručně řečeno) nebylo zjištěno, že by předmětnou kupní smlouvu za zády stěžovatelky připravil jiný pracovník její advokátní kanceláře. V ostatním lze tedy pro stručnost odkázat na závěry soudu prvého stupně.
9. Lze tedy uzavřít, že soud druhého stupně co do podstaty dostál všem povinnostem, které mu příslušely v daném řízení, tak jak o nich je pojednáno výše. Na daný případ tedy nedopadají právní závěry obsažené v rozhodnutích, na které se stěžovatelka odvolává, a to mimo jiné i proto, protože jí uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno v občanskoprávní věci a rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech vazebních.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu