ECLI:CZ:US:2009:2.US.233.09.1
sp. zn. II. ÚS 233/09
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 11. června 2009 sp. zn. II. ÚS 233/09 ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 2008 č. j. 48 Nc 57/2008-58 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 10. 10. 2008 č. j. 039 EX 310/08-18, jimiž byly určeny náklady exekuce a náklady oprávněného.
Výrok
I. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 2008 č. j. 48 Nc 57/2008-58 se ruší.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "obvodní soud") a příkazu k úhradě nákladů exekuce, neboť má za to, že tímto usnesením, resp. příkazem k úhradě nákladů exekuce, byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), která jsou mu garantována zejména čl. 95 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Na základě návrhu oprávněného nařídil Obvodní soud pro Prahu 1 proti stěžovateli (povinnému) exekuci k vymožení pohledávky ve výši 7 000 Kč. Proti napadenému příkazu, jímž byly určeny náklady exekuce (ve výši 7 735 Kč) a náklady oprávněného (ve výši 17 612 Kč), podal stěžovatel námitky. Obvodní soud pro Prahu 1 potvrdil výrok týkající se nákladů exekuce a náklady oprávněného snížil (na částku 6 426 Kč).
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že obvodní soud při rozhodování o námitkách povinného a rovněž tak soudní exekutor ve svém příkazu nezohlednili skutečnost, že stěžovatel nakonec plnil bez přímé účasti exekutora, a exekutorovi proto nenáleží podle názoru stěžovatele jeho odměna ve stanovené výši.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 odkázal na napadené usnesení a dle jeho názoru nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Námitka spočívající v tom, že exekutorovi nevznikl nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, neboť povinný plnil před tím, než byla nařízena exekuce, není důvodná. Podle §567 odst. 2 občanského zákoníku je dluh, který je plněn prostřednictvím peněžního ústavu, splněn připsáním částky na účet věřitele. V předmětné právní věci dluh povinného zanikl až dne 5. 2. 2008, tedy po nařízení exekuce usnesením ze dne 1. 2. 2008. Exekutorovi vznikl nárok na odměnu dle §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, a na vznik nároku nemá vliv, že povinný plnil dobrovolně před tím, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Soudní exekutor Mgr. Otakar Kořínek ve vyjádření uvedl, že povinný dobrovolně nesplnil povinnost uloženou mu exekučním titulem. Návrh na nařízení exekuce byl tedy podán po právu a exekuční soud správně rozhodl o nařízení exekuce. Vzhledem k výši vymáhané částky byla odměna exekutora stanovena v minimální výši 3 000 Kč (§6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb.). Exekuční soud tak neměl možnost a prostor posuzovat zásluhy exekutora o vymožení pohledávky, jak mu ukládají příslušná rozhodnutí Ústavního soudu pro případ, že povinný zaplatí dobrovolně před samotnou realizací exekuce. Ústavní soud v několika svých rozhodnutích deklaroval, že exekutorovi nelze zcela upřít nárok na odměnu v případě po právu nařízené exekuce. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Stěžovatelka byla Ústavním soudem dotázána, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání a byla poučena, že pokud ve stanovené lhůtě souhlas či nesouhlas nebude Ústavnímu soudu doručen, bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Stěžovatelka na tuto výzvu nereagovala, a proto měl Ústavní soud za to, že stěžovatelka souhlas s upuštěním od ústního jednání vyslovila.
Ústavní stížnost je důvodná.
Napadeným usnesením obvodního soudu byl mimo jiné aplikován právní názor, dle něhož minimální výši odměny exekutora (§6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb.: "Odměna podle odstavce 1 činí nejméně 3 000 Kč.") již nelze snížit ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění do 31.10.2008 [dle něhož platí, že "Nestanoví-li se dále jinak, náleží exekutorovi, který upustil od provedení exekuce (§46 odst. 3 zákona), odměna ve výši 50 % odměny podle §6, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky"], v situaci, kdy dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce).
Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) vyslovil právní názor o protiústavnosti právní úpravy, která neumožňuje (ve vztahu k určení výše odměny exekutora) "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední moment. Protiústavnost takové právní regulace Ústavní soud shledal v racionálně neodůvodněném zvýhodnění skupiny exekutorů, u které povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), před skupinou exekutorů, kteří exekuci fakticky provedli. Ústavní soud rovněž konstatoval, že vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny [u té skupiny exekutorů, u které povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce)] je v rozporu s principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a "v konečných důsledcích taková právní úprava představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny [viz též jeden ze základních principů exekuce - princip zákonné ochrany povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora. Nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Posuzovaná úprava popírá preventivní funkci exekuce jako prostředku, jehož smyslem není majetková likvidace povinného subjektu (viz také smysl insolvenčního řízení). Za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky).]. Ústavní soud uzavírá, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.". K tomu Ústavní soud dodal v citovaném nálezu, že "do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly "výši exekutorem vymoženého plnění" v souladu s naznačenými principy.".
Jak Ústavní soud zjistil, Obvodní soud pro Prahu 1 zřejmě citovaný právní názor Ústavního soudu usiluje naplnit, neboť kupř. usnesení ze dne 5. 11. 2008 č. j. 48 Nc 6/2008-71 odkazuje na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a rovněž jej promítl do praxe, poněvadž odměna exekutora byla snížena na výši, která by odpovídala výši odměny, pokud by exekutor od exekuce upustil [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3173/08 ze dne 3. 2. 2009 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), kterým byla ústavní stížnost téhož stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná]. Obecný soud si tak našel cestu, jak ústavně konformně (tj. v souladu "s naznačenými principy" v citovaném nálezu) interpretovat relevantní podústavní právo.
Rovněž v napadeném usnesení Obvodní soud pro Prahu 1 nejdříve odkázal na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a konstatoval z obecného pohledu nutnost snížit odměnu exekutora na výši, která by odpovídala výši odměny, pokud by exekutor od exekuce upustil. Nicméně následně již do svého rozhodnutí obsah citovaného nálezu nepromítl, neboť částku 3 000 Kč označil za minimální výši odměny dle §6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., kterou již snížit nelze.
Napadené rozhodnutí obecného soudu tím tudíž (stejně jako napadený příkaz) založilo stav neumožňující (ve vztahu k určení výše odměny exekutora) "ocenit" to, že povinný splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť toliko v určitých případech (v případě, kdy odměna za provedení exekuce dle mechanismu výpočtu dle §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. činí méně než 3 000 Kč, a tudíž v souladu s odstavcem třetím má činit 3 000 Kč). Ústavní soud přitom uvedl v citovaném nálezu, že za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze považovat - v situaci, kdy povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce) - odměnu ve sníženém rozsahu [což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky)], aniž by přitom poukazoval na možnost stanovení jakékoliv výjimky - tedy ani stran odměny za provedení exekuce, která dle mechanismu výpočtu dle §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. činí méně než 3 000 Kč, a v souladu s odstavcem třetím je tedy stanovena na výši 3 000 Kč. Jinými slovy, z citovaného nálezu Ústavního soudu plyne povinnost stanovení snížené odměny i ve vztahu k minimální odměně exekutora za provedení exekuce dle §6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Aplikačním postupem v dané věci tak byl opět založen status nemožnosti stanovení snížené sazby odměny a tím stav racionálně neodůvodněného zvýhodnění (části) skupiny exekutorů, u které povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), před skupinou exekutorů, kteří exekuci fakticky provedli, neboť setřel rozdíly ve výši odměny mezi těmito skupinami exekutorů. Obvodní soud tím rovněž - slovy citovaného nálezu - způsobil "nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením.".
K tomu Ústavní soud dodává, že ke shodnému závěru dospěl i v nálezu sp. zn. I. ÚS 684/07 ze dne 17. 2. 2009 (N 29/52 SbNU 279), pojednávajícím o v principu obdobné skutkové podstatě, v němž poukazoval na odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06.
Otázkou, která v důsledku popsaného postupu obvodního soudu v rozporu s citovaným nálezem nastala, bylo dále, zda šlo "jen" o protiústavní aplikaci jinak ústavně konformního relevantního podústavního práva. II. senát Ústavního soudu nedospěl k závěru o protiústavnosti samotné regulace, neboť existovala možnost ústavně konformního výkladu, proto neshledal důvod pro přerušení řízení o ústavní stížnosti podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a postup podle §64 odst. I písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Ustanovení §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. do 31. 10. 2008 znělo: "Nestanoví-li se dále jinak, náleží exekutorovi, který upustil od provedení exekuce (§46 odst. 3 zákona), odměna ve výši 50 % odměny podle §6, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky" (k tomuto znění se vyjadřoval též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/07). Právě citované znění se vztahovalo na nyní posuzovaný případ, neboť dle čl. II. ("přechodné ustanovení") vyhlášky č. 330/2008 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (s účinností od 1. 11. 2008), která za slova "§6" vložila slova "odst. 1 a 2", platí, že "exekuční řízení zahájená a nedokončená do dne nabytí účinnosti této vyhlášky se dokončí podle vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti této vyhlášky.". Opačná konstrukce by byla protiústavní ve smyslu rozporu s principem právní jistoty, neboť nahlíženo konkrétností dané věci, odměna exekutorů by se řídila právní úpravou účinnou v době, kdy již exekutor neučinil žádný z úkonů směřujících k uspokojení vymáhané pohledávky. Není pochyb, že ustanovení §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění do 31. 10. 2008, resp. jeho výraz "§6", byl vyložitelný ústavně konformně ve smyslu shora vysvětleného snížení i minimální odměny exekutora, a to již s ohledem na jazykový výklad, neboť toto ustanovení, co se týče snížení odměny o 50 %, odkazovalo na celé ustanovení §6, včetně jeho odstavce třetího o nejmenší částce odměny. Možnost takové interpretace ostatně obecný soud sám v napadeném usnesení nepřímo připouští, pokud poukazuje na interpretační a aplikační divergenci v judikatuře obecných soudů stran této otázky.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že pokud bylo relevantní podústavní právo, tj. §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění do 31. 10. 2008, ústavně konformně vyložitelné a aplikovatelné ve smyslu možnosti snížení (i) minimální odměny exekutora dle §6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., obecný soud opačným postupem porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny, ústavní princip právního státu vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy a základní právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl a napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
S ohledem na vyhovění ústavní stížnosti z výše uvedených důvodů se dalšími námitkami stěžovatele Ústavní soud nezabýval.
Ústavní stížnost v části, ve které požaduje stěžovatel zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce, Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací sféry jiných orgánů veřejné moci, pro nepřípustnost. Zrušením usnesení obecného soudu se totiž vytvoří prostor pro opětovné posouzení námitek stěžovatele proti napadenému příkazu a bude na obvodním soudu, aby jej znovu přezkoumal ve světle nosných důvodů a principů nálezů Ústavního soudu.