ECLI:CZ:US:2009:2.US.2392.09.1
sp. zn. II. ÚS 2392/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. S., zastoupené JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem Příkop 2a, Brno, proti bodu II. výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. 108 C 33/2008 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 17 Co 169/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1, č. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 3 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina") a domáhá se jejich zrušení.
Ústavní soud zjistil, že shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně dosáhla stěžovatelka "vyloučení pohledávky za Penzijním fondem Komerční banky a.s." z výkonu rozhodnutí vedeného pod sp. zn. 69 Nc 4103/2005. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala odvolání směřující toliko do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Krajský soud v Brně napadeným usnesením potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že soudy v dané věci neměly aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., na jehož podkladě nepřiznaly úspěšné stěžovatelce náhradu nákladů řízení, přičemž v dané věci nebyly dle jejího názoru dány okolnosti hodné zvláštního zřetele umožňující aplikaci §150 o. s. ř.
Ústavní soud zdůrazňuje, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení jejich základních práv či svobod. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. I. ÚS 633/05).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud tudíž v detailech nepřezkoumává jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. např. již výše zmiňované I. ÚS 633/05).
O to více pak platí tyto závěry pro rozhodování podle §150 o. s. ř., jehož aplikace je svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je pouze věcí obecného soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Je tak na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. kupř. I. ÚS 389/05, I. ÚS 152/06). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů.
Ústavní soud ovšem současně zdůrazňuje, že úvaha obecného soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody aplikace ustanovení §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle.
Ústavní soud vzhledem k projednávané věci uvádí, že soudy se ve svém rozhodnutí otázkou použitelnosti ust. §150 o. s. ř. zabývaly, přičemž řádně a přesvědčivě odůvodnily, v čem konkrétně shledaly okolnosti hodné zvláštního zřetele odůvodňující aplikaci §150 o. s. ř. Především v této souvislosti poukázaly na to, že žalovaný, který má v řízení o výkon rozhodnutí postavení oprávněného, nemohl žádným způsobem ovlivnit výběr věcí sepsaných soudním vykonavatelem, a do soupisu věcí tak nemohl žádným způsobem zasáhnout. Rovněž pak nemohl ovlivnit ani to, že je ze zákona v řízení o vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí pasivně věcně legitimován. V podstatě stejně na tom je subjekt, jehož věci byly neprávem zahrnuty do soupisu věcí podléhajících exekuci, tedy v dané věci stěžovatelka, jíž zase svědčí ze zákona aktivní věcná legitimace k vedení tohoto řízení, na čemž nemůže nic měnit, a která nemůže dosáhnout vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí jinou cestou než tím, že zahájí předmětné řízení ve smyslu §267 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný jako oprávněný z řízení o výkon rozhodnutí se pouze domáhal uspokojení své pohledávky, přičemž neměl možnost do vykonávacího řízení zasáhnout. Zde Ústavní soud opakuje, jak již vyslovil, že samotnou diskreci soudů v rámci aplikace §150 o. s. ř. se necítí oprávněn přezkoumávat, neboť je věcí úvahy nezávislých obecných soudů. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěrem obecných soudů o aplikaci §150 o. s. ř. neztotožnila, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu