ECLI:CZ:US:2009:2.US.2395.09.1
sp. zn. II. ÚS 2395/09
Usnesení
Ustavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. D., zastoupené JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, se sídlem v České Lípě, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 40Nt 1704/2009 ze dne 10. srpna 2009, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. září 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. j. 2 ZT 203/2000-201 ze dne 21. července 2009, jímž byla ponechána ve vazbě z předstižného důvodu. Je přesvědčena. že došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že byla soudcem při výslechu před vydáním napadeného rozhodnutí na svůj dotaz informována, že její obhájce byl o termínu výslechu informován, avšak nedostavil se. Ona přitom věděla, že je její obhájce v zahraničí na dovolené a vrací se až dne 9. srpna 2009, a pokud by byl o výslechu informován, že by se dostavil. To přitom mohl zjistit i soud, kdyby se alespoň telefonicky dotázal kanceláře obhájce. Protože se tedy o nařízeném výslechu nedozvěděl její zmocněný obhájce, jenž byl soudu znám a nemohl být případně ani nahrazen ustanoveným obhájcem, nemohla využít jeho pomoci a argumentace. Kdyby se tak nestalo musel by soud dospět k závěru, že nejsou dány důvody pro její setrvání ve vazbě, pokud vůbec existují důvody pro trestní stíhání. To je dáno tím, že na další trvání vazby jsou kladeny přísnější podmínky než na její počátek. V průběhu dosavadního řízení byla mnoha svědky vyvrácena křivá výpověď svědkyně H., jež byla jednak motivována snahou zakrýt vlastní aktivitou a dále i nevraživostí rómské rodiny T. proti rodině G., k níž patří stěžovatelka. Posledně uvedené dokládá články z deníku Blesk. Doznává jen, že za spoluúčasti svědkyně H. přijala notebook, za nějž zaplatila 10.000 Kč a zavázala se hradit zbytek ceny ve splátkách. Absence důvodnosti trestního stíhání by přitom měla být po prostudování vyšetřovacího spisu zřejmá, neboť přípravné řízení je u konce. Není tedy důvod nadále držet stěžovatelku ve vazbě, a absenci důvodného podezření ze spáchání konkrétního trestného činu nelze nahrazovat poukazem na rozšíření trestního stíhání o skutky, pro něž nebyla vzata do vazby. Pro dokreslení průběhu vyšetřování předkládá stěžovatelka podání označené jako stížnosti, jejich odůvodnění a doplnění, které v průběhu přípravního řízení podala.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je věc naléhavá. I přes nesouhlas se závěry Evropského soudu pro lidská práva ve věci Smatana proti České republice (č. 18642/04 ze dne 27. září 2007, §121-124), které označily Ústavní soud za soud vazební (v takové logice by totiž i sám Evropský soud pro lidská práva mohl být považován z soud vazební), lze souhlasit s tím, že všechny státní orgány musejí dbát o to, aby délka vazby obžalovaného v určité věci nepřesáhla přiměřenou lhůtu (§102). Kromě toho z ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu lze zjistit, že vazební věci jsou zásadně i bez návrhu vyřizovány přednostně a to s ohledem na kvalitu základní svobody, o níž se v dané věci jedná, tj. osobní svobody omezené vazbou. Není důvod na této praxi nic měnit, a proto byla i v daném případě shledána naléhavost věci a ústavní stížnost byla tedy projednána přednostně mimo pořadí.
4. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 40 Nt 1704/2009 z nějž zjistil, že stěžovatelka i její obhájce podali k poštovní přepravě stížnost proti usnesení státního zástupce o pokračování její vazby dne 24. července 2009. Podle úředního záznamu byl dne 4. srpna 2009 telefonicky sdělen na záznamník zmocněného obhájce stěžovatelky termín jejího výslechu soudem. K výslechu došlo dne 7. srpna 2009 bez přítomnosti obhájce stěžovatelky. K absenci obhájce stěžovatelka při výslechu uvedla, že je s ním v kontaktu, a že je podle jejích informací v současné době na dovolené, a proto se k jednání nemohl dostavit.
5. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelčina základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem.
6. Obhájce, ať již zmocněný či ustanovený, je podle §41 odst. 3 trestního řádu oprávněn se v řízení před soudem zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný. Toto oprávnění, kterým je provedeno základní právo podle čl. 37 odst. 2 Listiny, je nutno v systematice s odst. 2 téhož zákonného ustanovení vykládat jako oprávnění obhájce účastnit se jakéhokoliv úkonu soudu, kterého se může zúčastnit obviněný. Ne tedy jen až po podání obžaloby. Jakkoliv je působení obhájců pro výkon základního práva podle čl. 37 odst. 2 Listiny i pro realizaci fair procesu obecně nezastupitelné, jedná se stále o oprávnění. Z pohledu orgánů veřejné moci jde tedy o to, aby ve veřejném zájmu efektivní působení obhajoby umožnily tím, že o plánovaných relevantních úkonech obhájce přiměřeně informovaly a následně mu umožnily zákonem upravenou činnost při takových úkonech (srov. sp. zn. II. ÚS 386/04, N 153/35 SbNU 133; aj.). V případě zmocněného obhájce nejsou ani soud ani orgány veřejné žaloby garanty stavovských povinností chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a důsledně uplatňovat v zájmu klienta vše prospěšné (§16 zákona o advokacii), upřednostňovat zájmy klienta před vlastními (čl. 6 odst. 1 pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů České republiky) a jiných (srov. a contrario sp. zn. I.ÚS 559/2000, N 111/27 SbNU 233; aj.). Je to totiž klient, kdo volbou obhájce na sebe bere nejen pozitiva ve formě efektivní právní pomoci, ale i negativa ve formě případné nesvědomitosti zvoleného obhájce. Klient má přitom na rozdíl od jiných osob a institucí efektivní možnost činnost zvoleného obhájce sledovat a nahradit ho jiným v situaci, kdy obhájce podle jeho představ nedostává svým stavovským povinnostem. Možnosti soudu v tomto směru jsou limitované v §37a odst. 1 trestního řádu jen existencí nejkřiklavějšího porušování povinností, které má vliv i na jiné osoby a průběh řízení.
7. Při realizaci práva obviněného být soudem slyšen v řízení o dalším trvání vazby (sp. zn. Pl. ÚS 45/04, N 60/36 SbNU 647) musí být dbáno maximální možné rychlosti vazebního řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Smatana proti České republice, viz výše, aj.). Právě proto má podle §146a odst. 1 trestního řádu soud v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o pokračování vazby rozhodnout zpravidla do pěti dnů od uplynutí lhůty k podání stížnosti všem oprávněným osobám. Tato pořádková lhůta vyjadřuje totiž na úrovni podústavního práva požadavek urychleného soudního přezkumu závažného zásahu do základní svobody chráněné čl. 8 Listiny (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 54. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 1044 bod 11). Toho si musí být vědom nejen soud rozhodující o takové stížnosti, ale i obviněný, který stížnost podává, resp. i jeho obhájce. Této krátké lhůtě totiž musí být přizpůsobena i forma uvědomění stran o termínu konání výslechu před rozhodnutím soudu. To je dáno tím, že při realizaci doručování podle §62 a násl. trestního řádu by mohlo být potřebné a ústavněprávně požadované rychlosti řízení dosaženo jen stěží. Za situace, kdy obhájce stěžovatele v písemném vyhotovení stížnosti uvede své telefonické spojení, lze považovat za přiměřené a tím i ústavně souladné, že soud při snaze maximálně urychlit toto řízení využije k informování obhájce právě toto telefonické spojení. S ohledem na vše výše uvedené je projevem nedbalosti obhájce, pokud bezprostředně po podání stížnosti v této věci odjede do zahraničí na dovolenou, aniž by si obstaral pro tuto věc zástup a informoval o tom soud. V souladu s výše uvedenými vývody je taková nedbalost zmocněného obhájce přičitatelná pouze a jen tomuto obhájci, resp. jeho mandantovi, a nikoliv soudu.
8. Pokud tedy soud v posuzovaném případě zanechal obhájci stěžovatelky zprávu o termínu konání výslechu stěžovatelky na telefonním záznamníku a při výslechu stěžovatelky vycházel z toho, že byl tento obhájce o termínu konání vyrozuměn, postupoval v daných souvislostech ústavně souladným způsobem. Obhájce stěžovatelky totiž ve stížnosti uvedl své telefonické spojení a současně soudu ani státnímu zástupci neoznámil, kdo jej bude v rozhodné době (cca týden poté) pro jeho nepřítomnost zastupovat. Stručně řečeno to, že obhájce stěžovatelky po podání stížnosti odejel do zahraničí na dovolenou, nebylo samo o sobě způsobilé zmařit průběh soudního řízení. Proto je námitka stěžovatelky v tomto směru zjevně neopodstatněná. Ostatně z obsahu protokolu o výpovědi stěžovatelky nevyplývá, že by v průběhu výslechu na přítomnosti svého obhájce trvala a navíc v následném dopise soudu z 12. srpna 2009 doslova uvedla: "Pane soudce, vy jediný z Ústí n. Labem ste se ke mně choval slušně a mluvil se mnou zcela přirozeně." Svůj názor na nepřítomnost obhájce pak v dopise z 24. srpna 2009 změnila evidentně v závislosti na informacích od tohoto obhájce.
9. Pokud jde o vlastní přezkum rozhodnutí státního zástupce o pokračování vazby stěžovatelky, je třeba jej považovat za ústavně souladný. Na rozdíl od argumentace stěžovatelky je z něj totiž zřejmé, že soud měl k dispozici spisový materiál (str. 3 usnesení), a že se zabýval posilováním důvodného podezření, že stěžovatelka spáchala trestný čin. Okolnost, že proti stěžovatelce trestní stíhání bylo v průběhu řízení rozšířeno o další skutky vyhodnotil jako zesílení důvodnosti trestního stíhání (str. 4 usnesení) a nikoliv jako zcela nový důvod pro vazbu stěžovatelky. V ostatním je možné pro stručnost na obsah odůvodnění tohoto usnesení odkázat s tím, že rozdílný názor stěžovatelky na straně jedné a soudu na straně druhé na hodnocení provedených důkazů sám o sobě není způsobilý posunout námitky stěžovatelky do ústavněprávní roviny (srov. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu