ECLI:CZ:US:2009:2.US.2406.09.1
sp. zn. II. ÚS 2406/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele H. G., zastoupeného JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem se sídlem Jeremiášova 18, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2006 č. j. 13 Cm 817/2005-52, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2006 č. j. 15 Cmo 173/2006-71 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009 č. j. 29 Cdo 4551/2007-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina") a domáhá se jejich zrušení.
Ústavní soud zjistil, že shora citovaným rozsudkem zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu, kterou se úpadce (stěžovatel) domáhal vůči správci své konkursní podstaty určení, že pohledávky (konkursního věřitele) Krajského soudu v Českých Budějovicích jsou sporné a nezpůsobilé k vykonatelnosti. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a přisvědčil závěru, že popření pohledávky úpadcem nemá žádný význam pro zjištění pohledávky přihlášené do konkursu ve smyslu ustanovení §23 odst. 1 věty druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen "ZKV"). Zákon o konkursu a vyrovnání pro případ, že je přihlášená pohledávka popřena správcem nebo některým z konkursních věřitelů, určuje, kdo je legitimován k podání žaloby, jíž se bude domáhat určení pravosti, výše či pořadí popřené nevykonatelné pohledávky. S popřením přihlášené pohledávky úpadcem spojuje ustanovení §45 odst. 2 ZKV jen účinek spočívající v tom, že popření vylučuje, aby na základě seznamu přihlášek vedl věřitel bez dalšího po zrušení konkursu výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění. Dle odvolacího soudu prohlášením konkursu neztrácí úpadce způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přechází prohlášením konkursu na správce konkursní podstaty, s čímž souvisí i jeho povinnost žalovat příslušné nároky svým jménem. Úpadce po dobu trvání konkursu nemůže své vlastnické právo realizovat, neboť v rovině hmotného práva pozbyl právo s majetkem nakládat. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po stránce právní.
Stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, že v rámci přezkumného řízení dle §21 a násl. ZKV mohl za účelem ochrany svého majetku pouze vyloučit účinky dle ust. §45 odst. 2 ZKV a nebyla zaručena stejná ochrana jeho vlastnického práva jakožto úpadce oproti konkurzním věřitelům. O majetku stěžovatele v rámci přezkumného řízení dle §21 a násl. ZKV nerozhodoval soud, o uznání pohledávky rozhodoval správce konkursní podstaty jakožto jiný orgán moci veřejné. Stěžovatel se proto v souladu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny domáhal, aby soud přezkoumal zákonnost rozhodnutí správce konkursní podstaty v rámci přezkumného řízení dle §21 a násl. ZKV. Soudy však svým postupem uplatnění těchto stěžovateli čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny zaručených práv neumožnily, když se žalobou stěžovatele meritorně nezabývaly a zamítly ji s odkazem na nedostatek aktivní legitimace k podání žaloby.
Ústavní soud k tomu uvádí, že obdobnou problematikou se ve své judikatuře již zabýval a v usnesení sp. zn. I. ÚS 713/04 konstatoval:
"Ústavní soud je nucen zopakovat právní závěr soudu odvolacího, jakož i soudu dovolacího, že v přezkumném jednání nelze spatřovat dotčení práv stěžovatele. Účelem tohoto jednání je určit, které pohledávky budou zařazeny do rozvrhu bez dalšího a které budou vyloučeny ke zjištění v samostatném (incidenčním) řízení (resp. které budou uspokojeny v závislosti na výsledku tohoto řízení nebo marným uplynutím lhůty k podání incidenční žaloby právo na uspokojení ztratí). Při přezkumu má možnost se úpadce k jednotlivým pohledávkám vyjádřit, sám je popřít, byť jeho popření nelze v rámci konkursu přiznat stejné účinky jako popření ze strany správce nebo konkursních věřitelů. Úpadce totiž nemá na rozdíl od správce konkursní podstaty nebo konkursních věřitelů zájem na dosažení účelu konkursu, jímž je poměrné uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu (§2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), majetkem tvořícím konkursní podstatu není oprávněn disponovat, a tedy se ani nemůže podílet na rozhodnutí, zda ta která pohledávka z tohoto majetku bude či nebude v rámci konkursu uspokojena. Pokud by mu byla taková moc dána, bylo by mnohdy velmi obtížné nejen dosáhnout účelu předvídaného zákonem o konkursu a vyrovnání, mnohdy by však bylo vůbec obtížné konkursní jednání vést a v přiměřené době skončit, neboť by pohledávky ze strany úpadce mohly být popírány za účelem co nejmenšího možného zásahu do jeho majetku, čímž by došlo k vyvolání řady zbytečných a zdlouhavých incidenčních sporů a k ochromení konkursního řízení vůbec.
Úpadci však nadále zůstává právo se k přihlašovaným pohledávkám vyjádřit, přičemž z role správce konkursní postaty a postavení ostatních věřitelů zároveň plyne, že tito nemají zájem na uspokojení pohledávky, proti které by mohly být vzneseny oprávněné námitky. Ze strany správce by zařazení takové pohledávky do rozvrhu znamenalo porušení jeho povinností plynoucích z ust. §8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání včetně pro něj nepříznivých následků v podobě vzniku povinnosti k náhradě škody, pro věřitele pak menší uspokojení jeho vlastních pohledávek. Jak správce konkursní podstaty, tak věřitelé by tedy měli, pokud vznese úpadce proti pohledávce odůvodněné námitky, k jeho námitkám přihlížet. Víc však, již z výše uvedených důvodů, požadovat nelze.
Uvedená neúčinnost popření pohledávky ze strany úpadce se však projevuje pouze v rámci konkursního řízení. Tvrdí-li stěžovatel, že na základě seznamu přihlášek lze i po prohlášení konkursu vést exekuci na jeho majetek, a tedy že seznam přihlášek má de facto účinky pravomocného rozhodnutí o pohledávce, je toto tvrzení pravdivé jen v malé části. Dle ust. §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění po novele provedené zákonem č. 105/2000 Sb. (toto znění je dle přechodných ustanovení zákona účinné i pro řízení zahájená před jeho účinností), na základě seznamu přihlášek lze pro zjištěnou pohledávku vést výkon rozhodnutí na jmění úpadce (stěžovatele) po zrušení konkursu jen pro ty pohledávky, které úpadce výslovně nepopřel. Navíc, jak plyne ze soudní praxe, seznam přihlášek nepředstavuje překážku, jež by po zrušení konkursu bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 265/2001, publikované v Soudních rozhledech č. 10/2002). O tom, že pohledávka konkursního věřitele se v konkursu pokládá za zjištěnou, jelikož byla uznána správcem konkursní podstaty a nebyla popřena žádným z konkursních věřitelů (§23 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání), jak již bylo uvedeno, nevydává soud žádné rozhodnutí. Není tedy rozhodnutí, z nějž by měl soud v pozdějším sporu o takto zjištěnou pohledávku, vycházet a není zde ani rozhodnutí, které by tvořilo překážku věci rozsouzené. Úpadci tak zůstává zachován dostatečně velký prostor pro ochranu jeho práv.
Ústavní soud tak neshledal, že by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním nebo procesněprávním poměrům. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Tento závěr lze pak konstatovat i pokud jde o stěžovatelem tvrzené nerovné postavení, které mu bylo v řízení přiznáno, tedy o porušení článku 96 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Konkursní řízení není řízením kontradiktorním se stejným postavením dvou stran - žalobce a žalovaného. Jeho struktura je odlišná právě vzhledem k účelu, který sleduje. Není porušením principu rovného postavení účastníků, jestliže zákon tomu kterému projevu účastníka v řízení pro toto řízení nepřikládá následky, které s takovým projevem spojuje u účastníka v odlišném postavení, neboť princip rovnosti není absolutní. Uvedený princip je třeba interpretovat tak, že jde o zásadu zaručující rovná procesní práva konkrétních účastníků konkrétního řízení (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. března 2003 sp. zn. Pl. ÚS 19/02, publikovaný pod č. 101/2003 Sb.), nikoliv rovnost všech osob vystupujících v řízení v odlišných procesních pozicích. Stěžovateli byl dán v předmětném přezkumném řízení prostor pro uplatnění jeho námitek a tyto byly ze strany soudu také řádně protokolovány. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo jeho názorům, nebo v tom, že byl ze strany soudu nabádán k zachování pořádku a důstojnosti soudního jednání."
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Vzhledem k tomu, že II. senát Ústavního soudu neshledal důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 713/04, odkazuje v plném rozsahu na jeho odůvodnění.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu