ECLI:CZ:US:2009:2.US.2411.08.1
sp. zn. II. ÚS 2411/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 12. února 2009 sp. zn. II. ÚS 2411/08 ve věci ústavní stížnosti společnosti P.H.A., a. s., se sídlem Praha 8, Gabčíkova 1239/15, IČ 26504103, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008 č. j. 28 Cdo 631/2008-132, jímž bylo jako opožděné odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2007 č. j. 28 Co 547/2007-108, jímž krajský soud ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem a Pozemkový fond České republiky správcem pozemkové parcely, řízení o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemku bylo zastaveno a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit Pozemkovému fondu České republiky náhradu nákladů řízení a státu soudní poplatek, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Pozemkového fondu České republiky se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008 č. j. 28 Cdo 631/2008-132 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. září 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 4 Ústavy, neboť nesprávným právním posouzením věci jí byla upřena možnost přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze. Uvádí, že proti uvedenému rozsudku podala v poslední den lhůty, tj. v pondělí 26. listopadu 2007, dovolání, které neposlala doporučeně, ale obyčejně. Následující den dovolání podala ještě doporučeně. Má za to, že Nejvyšší soud při rozhodování o včasnosti podaného dovolání vycházel pouze z doporučeného podání, aniž by vzal v potaz, že dovolání bylo podáno již 26. listopadu 2007, tedy při zachování dovolací lhůty. Přitom musel o prvním podání vědět, neboť obálka, ve které bylo dovolání zasláno, je součástí spisu.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Nejvyšší soud a vedlejší účastník řízení Pozemkový fond České republiky.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a požádal, aby bylo považováno za součást vyjádření. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti ponechal zcela na Ústavním soudu.
Vedlejší účastník upozornil na to, že pokud bylo napadené usnesení stěžovatelce doručeno 25. září 2007, posledním dnem lhůty k podání dovolání podle §57 odst. 2 o. s. ř. bylo pondělí 26. listopadu 2007. Postup stěžovatelky, která dle svého tvrzení podala v poslední den lhůty dovolání obyčejně a následující den, tedy po lhůtě, je podala ještě doporučeně, označil za neobvyklý. Za nepravděpodobné považuje i to, že by okresní soud a poté i Nejvyšší soud přehlédly dvě obálky s různými daty podání. V další části ústavní stížnosti se vedlejší účastník vyjádřil k dovolacím námitkám a uzavřel, že i v případě, že by se tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti ukázala opodstatněná, nemohlo by to vést ve věci samé k jinému, pro stěžovatelku příznivějšímu rozhodnutí. Navrhl proto ústavní stížnost odmítnout.
Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 15 C 71/2006 bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. dubna 2007 č. j. 15 C 71/2006-86 bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem a Pozemkový fond České republiky (dále jen "vedlejší účastník") správcem pozemkové parcely označené ve výroku, řízení o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemku ze dne 29. června 2005 č. 1705PRO5/54 bylo zastaveno a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení a státu soudní poplatek.
O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2007 č. j. 28 Co 547/2007-108 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky a ve výrocích o věci samé a o povinnosti zaplatit soudní poplatek je potvrdil.
Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka dovolání [jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř], které Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. července 2008 č. j. 28 Cdo 631/2008-132 podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítl jako opožděně podané. Své rozhodnutí odůvodnil konstatováním, že dovolání bylo podáno po uplynutí zákonné lhůty dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu.
Z obsahu soudního spisu bylo dále zjištěno, že předmětný rozsudek Krajského soudu v Praze byl zástupci stěžovatelky doručen dne 25. září 2007. Na č.l. 112-114 se nachází podání ze dne 26. listopadu 2007, které Okresnímu soudu Praha-západ došlo 29. listopadu 2007, jehož obsahem je dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze, a je k němu připojena obálka s potvrzením čísla doporučené zásilky a data podání dne 27. listopadu 2007. Na č. l. 116 se nachází podání ze dne 29. listopadu 2007, které došlo Okresnímu soudu Praha-západ dne 30. listopadu 2007, v němž zástupce stěžovatelky vysvětluje soudu, že v uvedené věci zaslal 2x dovolání, poprvé dne 26. listopadu 2007, avšak při kontrole 27. listopadu 2007 zjistil, že bylo omylem zasláno obyčejnou poštou. Toho dne proto z opatrnosti poslal dovolání ještě jednou, tentokrát doporučeně. Na č. l. 119-121 se nachází další podání stejného data a obsahu jako podání na č. l. 112-114 (dovolání stěžovatelky), které okresnímu soudu došlo dne 3. prosince 2007. K tomuto podání je připojena obálka opatřená razítkem pošty s datem podání 26. listopadu 2007, na níž je uveden odesílatel (advokátní kancelář zástupce stěžovatelky) a adresát (Okresní soud Praha-západ).
Po přezkoumání obsahu spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli zákonnosti (srov. čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva ani k nápravě zjevných omylů, kterých se obecné soudy dopustí. Na druhou stranu ovšem, má-li evidentní omyl či chyba obecného soudu důsledky pro výsledek řízení, nemůže Ústavní soud rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny a v této souvislosti musí zvažovat dosah ustanovení čl. 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci (srov. nález ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 566/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č, 32, str. 393).
V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 696/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 139, str. 129) lze konstatovat, že k porušení práva na poskytnutí soudní ochrany (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) dojde mj. tehdy, jestliže je stěžovateli upřeno, aby se domáhal svého práva u nezávislého a nestranného soudu (popř. tento soud bezdůvodně odmítne jednat a rozhodnout o jeho návrhu či opravném prostředku nebo zůstane v řízení nečinný). Taková situace v posuzovaném případě nastala.
Z tvrzení stěžovatelky, které je podpořeno obsahem spisového materiálu citovaného na konci narativní části odůvodnění tohoto nálezu, vyplývá, že stěžovatelka podala proti rozsudku Krajského soudu v Praze v poslední den lhůty stanovené podle §57 odst. 2 o. s. ř. dovolání, které zaslala soudu prvního stupně obyčejným způsobem. Následující den, tedy již po uplynutí zákonné lhůty, podala dovolání ještě jednou, a to doporučeně. Přestože ve spisu jsou založena obě tato podání včetně obálek, Nejvyšší soud zřejmě přehlédl včas podané dovolání obsažené na č. l. 119-121 i dopis právního zástupce vysvětlujícího svůj neobvyklý postup (viz č. l. 116), neboť o těchto podáních se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezmiňuje ani neodůvodňuje, proč k nim nepřihlédl, a při posuzování včasnosti podání mimořádného opravného prostředku vyšel pouze z dovolání zaslaného doporučeně, ale evidentně opožděně.
Uvedené pochybení Nejvyššího soudu, které bylo hlavním důvodem pro odmítnutí stěžovatelčina dovolání podle §243b odst. 5 a §218a o. s. ř., vedlo k zásahu do stěžovatelčina práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 4 Ústavy, neboť důsledkem zjevného přehlédnutí podaného dovolání byla stěžovatelce odepřena spravedlnost, resp. zamezen přístup k dovolacímu soudu.
K námitce vedlejšího účastníka, že rozhodnutí ve věci samé by nemohlo vést k jinému, pro stěžovatelku příznivějšímu výsledku, Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší samostatně zvažovat věcnou opodstatněnost podaného opravného prostředku, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu. Pokud by tak Ústavní soud učinil, nepřípustně by zasáhl do rozhodovací činnosti dovolacího soudu.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.