ECLI:CZ:US:2007:2.US.566.06
sp. zn. II. ÚS 566/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 20. února 2007 sp. zn. II. ÚS 566/06 ve věci ústavní stížnosti J. J. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 567/2006, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. 3 Tdo 567/2006 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se toto usnesení ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, a tvrdil, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a že Nejvyšší soud odepřel stěžovateli spravedlnost [čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní stížnost byla podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání, předepsané zákonem o Ústavním soudu.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že Nejvyšší soud se zmýlil při počítání lhůty k podání dovolání. K omylu došlo tím, že počátek běhu lhůty dovolací soud vadně odvíjel od údaje uvedeného na doručence zásilky, jíž však byl v důsledku záměny doručen jiný rozsudek, přičemž přehlédl, že ve spise je rovněž založena doručenka, dokládající okamžik doručení správného rozsudku. O omylu doručujícího soudu přitom svědčil jak dopis obhájkyně stěžovatele, tak obhájkyně jiného obviněného, jíž byl naopak nesprávně doručován rozsudek týkající se stěžovatele. Tyto dopisy svědčící o záměně dovolací soud nezohlednil.
3. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Nejvyššího soudu, JUDr. Eduard Teschler, který především odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z doručenky založené na č. l. 327 vyplývalo, že rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání, bylo doručeno (dle pokynu příslušného soudce) obhájkyni stěžovatele dne 2. 1. 2006. "Způsob doručení pak tudíž odpovídal §63 odst. 1 a 48 odst. 2 o. s. ř." Stěžovatelem namítané pochybení okresního soudu "spočívající v údajné záměně zásilek" nebylo podle JUDr. Teschlera z předloženého spisu sp. zn. 2 T 104/2005 zjevné, když doklad o doručení byl označen formálně bezchybně. Na vady doručování přitom mohla obhájkyně upozornit v dovolání alespoň stručným odkazem, že je podáváno ve stanovené lhůtě. Odpovídají-li však tvrzení stěžovatele skutečnosti, nepřicházelo by podle předsedy senátu v úvahu odmítnutí dovolání pro opožděnost, neboť počátek běhu dovolací lhůty je třeba odvíjet od okamžiku, kdy bylo rozhodnutí odvolacího soudu obhájkyni stěžovatele skutečně doručeno. Rozhodnutí Nejvyššího soudu by tak bylo objektivně zatíženo vadou, díky níž byl stěžovatel zbaven práva na projednání své věci dovolacím soudem.
4. Ústavní soud se dále dotázal Nejvyššího státního zastupitelství, zda z údajů obsažených v příslušných spisech vedených státním zastupitelstvím nevyplývá, že zaměněna byla i rozhodnutí doručovaná státním zástupcům. Nejvyšší státní zastupitelství na základě prověření konstatovalo, že k takové záměně nedošlo.
II.
5. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. 3 Tdo 567/2006 (www.nsoud.cz/rozhod.php) Ústavní soud zjistil, že tímto usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. 13 To 350/2005, neboť bylo podáno opožděně [§265i odst. 1 písm. c) trestního řádu]. V odůvodnění se uvádí, že usnesení krajského soudu bylo obhájkyni stěžovatele "doručeno poprvé dne 2. 1. 2006 (viz též pokyn předsedy senátu ze dne 29. 12. 2005 na č. l. 328 spisu)". Nejvyšší soud konstatoval, že konec dovolací lhůty připadl na den 3. 3. 2006, avšak dovolání bylo podáno k poštovní přepravě dne 24. 3. 2006, tedy 21 dní po uplynutí zákonné dovolací lhůty.
6. Ústavní soud si vyžádal spisy Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 2 T 104/2005 a sp. zn. 2 T 117/2005, z nichž zjistil následující skutečnosti:
- ve spisu značky 2 T 104/2005 (jde o spis vedený ve stěžovatelově věci), je ve složce "Příloha 1" založen dopis advokátky Mgr. H. G. ze dne 3. 1. 2006, kterým ve věci "odsouzeného J. J." vrací zásilku doručenou 2. 1. 2006, neboť není obhájkyní jmenovaného a "uvedená zásilka tudíž byla zřejmě určena jinému obhájci". Na dopise je razítko potvrzující doručení Okresnímu soudu Praha-západ dne 9. 1. 2006;
- ve spisu značky 2 T 117/2005 (věc jiného obviněného) se ve složce "Opisy" nachází dopis obhájkyně stěžovatele ze dne 2. 1. 2006, kterým v příloze vrací rozsudek č. j. 2 T 117/2005-132 a protokol o hlavním líčení, protože tyto písemnosti "byly naší kanceláři zaslány omylem". Na dopise je razítko potvrzující doručení Okresnímu soudu Praha-západ dne 4. 1. 2006;
- ve spisu 2 T 104/2005 (trestní věc stěžovatele) je za č. l. 336 založena doručenka, potvrzující, že dne 27. 1. 2006 bylo obhájkyni JUDr. Haně Kloudové (jež právně zastupuje stěžovatele i v řízení před Ústavním soudem) doručeno "usnesení KS 2 T 104/2005-318";
- v témže spise je na č. l. 335 založen tiskopis "referát pro výkon rozsudku" ze dne 17. 1. 2006, kde je pod bodem 3 uveden pokyn k doručení usnesení Krajského soudu v Praze "ze dne 13. 12. 2005, 13 To 350/2005";
- v témže spise je před č. l. 328 založena doručenka, dle níž dne 2. 1. 2006 kancelář JUDr. Kloudové převzala zásilku označenou "2 T 104/2005-326 usnesení + usn. č. l. 309, 318";
- v témže spise je na č. l. 318 založen opis usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. 13 To 350/2005, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele, jež podal proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 10. 2005 č. j. 2 T 104/2005-285 a současně je tomuto okresnímu soudu nařízena oprava vyhotovení rozsudku ve výroku o vině (číslování skutků) a oprava délky zákazu pobytu na území hlavního města Prahy z deseti na pět let.
7. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
III.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
9. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je však dán například v situaci, kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. kupř. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 79).
10. Nejvyšší soud při posuzování včasnosti dovolání dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání bylo podáno opožděně. Toto zjištění bylo jediným důvodem odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Z obsahu důkazních prostředků konstatovaných výše (viz bod 6) plyne, že lhůtu k podání dovolání bylo třeba odvíjet ode dne 27. 1. 2006, přičemž dovolání bylo podáno k poštovní přepravě dne 24. 3. 2006 (č. l. 361), tedy v zákonné lhůtě. Dovolací soud mj. nevěnoval pozornost tomu, proč bylo usnesení odvolacího soudu doručováno dvakrát (srov. výše v bodu 5 formulaci "poprvé doručeno"). Ústavní soud konstatuje, že včasné dovolání bylo odmítnuto pro opožděnost. Tato evidentní chyba vedla k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. obdobně i nález ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 464/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 163).
11. Ústavní soud se musel tvrzeným pochybením dovolacího soudu věcně zabývat už jen s ohledem na čl. 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Ústavní soud by se však takovými věcmi zabývat neměl. Nemá-li tomu tak být, je patrně nutné ve vztahu k dovolacímu řízení provést interpretační a aplikační, resp. legislativní změnu. I když lze souhlasit s Nejvyšším soudem, že dané pochybení je výjimečné, podobným pochybením obecných soudů dochází (srov. i nález sp. zn. I. ÚS 464/04 citovaný výše v bodu 10), neboť žádná lidská činnost není prosta omylů, což přirozeně platí i pro práci soudů (srov. část VII/b nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 164, vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.), včetně soudu ústavního (Teschler, Eduard, Může se Ústavní soud zmýlit?, Trestněprávní revue č. 10/2003). Systém přezkumných instancí přirozeně nelze budovat ad infinitum (viz i výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01), avšak není udržitelné, aby Ústavní soud v obdobných případech nahrazoval činnost obecných soudů. Jeho úkoly jsou v čl. 83 Ústavy vymezeny jinak.
12. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.